Devadesát Dva

"What are you memorizing?" "A composition." "What is it for?" "Our teacher can predict exam topics."  "Predict? Don't tell me. I don't want to know." "Why don't you go to school?" "It's useless." "It's not." "It's useful for you, but useless for me. You are too pure. You don't get it." (...) Chei Nai (Dongyu Zhou) je top studentkou, která se snaží dostat na univerzitu, aby mohla finančně podporovat svoji mámu, která je věčně pryč z domu, aby se vyhýbala věřitelům. Jedna ze studentek, kterou Chei Nai tak trochu znala, se zabije, Chei Nai přes ni přehodí bundu a jinak celkem samotářská hrdinka tím ale na sebe dá terč pro též skupinu, která šikanovala a způsobila sebevraždu oné dívky. Chei Nai se náhodou stane svědkem pouliční rvačky, kde je bitkař Xia Bei mlácený partou dalších pouličních gaunerů a zavolá policii, pak je přinucená ho těmi, kteří ho mlátí, políbit... dvojice se touhle zkušeností postupně sblíží a Xia Bei pak začne Chei Nai ochraňovat. Život nadějné studentky a pouličního rváče se prolíná a v mnohém slučuje, ačkoliv každý míří odlišným směrem a je z odlišného Světa, přesto spolu dokáží najít dialog, chvíle, kdy Xiao Bei na Chein Nai dohlíží, aby se jí něco nestalo a v pořádku dostudovala, ona se snaží zase držet jej a pomáhat jemu. Když je Xia Bei jednou zdržen, skupina si Chei Nai podá a zrasují ji, její účes, nahrají ji nahou, takže si Xiao Bei spolu s ní oholí hlavu. Hlavní "kapitánka" šikanující skupiny je posléza nalezena mrtvá. Stopy vedou k Chei Nai, která ji ve skutečnosti ve vzteku strčila ze schodů. Xia Bei, jako všichni hrdinové pak na sebe bere ultimátně vinu pro všechno, aby zajistil lepší budoucnost Chei Nai, vidí sám sebe jako někoho, kdo nemá budoucnost, peníze, nic, tak nabízí sebe jako oběť. Vím, jaké to je, když chcete být s někým a nemůžete s ním být, nebo se rozhodnout neudělat volbu, která je špatná pro oba. Ochránit ji, aby ona mohla, jak říká, chránit svět. Je to solidní film, který navíc nekončí špatně, protože pravda vyjde najevo, jak tomu často je, ve všem... a dívá se na problematiku šikany, sebeobětování, "lásky".... ale taky má dost přes dvě hodiny a i když je příběh natočený dobře, nedokážu se zbavit dojmu, že to, co říká, šlo udělat v  kratší stopáži. Současně je mi film jakýsi povědomý, je možné, že jsem na něj už nějak dříve narazil. I přes množství působivých scén a dobré dynamiky, třeba ty odrazy obličejů, kdy jeden se prolíná přes druhý a pláč přes to sklo, když se spolu v závěru setkají, ten film uměl chytit v momentech a je solidně natočený, ale sráží ho to, že je zbytečně dlouhý a taky bych řekl, že, jak je ale u Číny zvykem, trochu melodramatický a šablonovitý.

Nate (Idris Elba) a jeho dvě dcerky se vrací do Jižní Afriky, ke strejdovi Martinovi (Sharlto Copley), do míst rodiště jejich právě zesnulé matky, aby tu léčili rodinné trauma, připomněli si místa a projeli si krásy buše (a ten úvod je fakt fajn, vidět i krásu Afriky, ten bejvák, popíjení). Ale nic neléčí trauma tak, jako další trauma (které vás semkne), když se hrdinům do cesty připlete obří lev, který se po střetu s pytláky rozhodl mstít lidem a vyhladil už celou vesnici. Čtveřice se ocitá izolovaná v nepojízdném autě, než se objeví pytláci a podobný věci, který zápletku začnou natahovat, aby vlezla do celovečerní podoby. Celkem klasický survivor thriller/horror, kde je to klasické "obří zlo ve tmě" a "my slabší, co ho musíme přelstít" (škoda, že tam není ten "línej Honza, co ve finále vyjebe s celým Světem", jak říkal Pohlreich, protože to by byl lev v prdeli). Film vyloženě neurazí a odsýpá, herecky je to ok, víceméně vše je v pohodě (snad jen ten CGI lev občas fakt působí až příliš digitálně, nehmotně a stejně tak přetahované jsou i souboje s ním, kdyby po vás skočilo něco jako tohle, nebo medvěd, tak to tak dlouho trvat nebude), nikde to ale není nadprůměr, nebo zajímavé, či unikátní. Je vám jasné, jak to asi dopadne, protože příběh by byl o hovně, kdyby lev všechny prostě odjebal, takže jen čekáte na očekávané finále a jak to lev schytá (nicméně já to tušil, už když mi byl film doporučen, ale stejně jsem se na to chtěl podívat)... nicméně už roky zpátky natočili v žánru lev vs člověk jednu absolutní klasiku a tu jsem viděl několikrát a nedám na ni dopustit, to je ultimátní film. 'Beast' je taková fakt jednohubka, co obsahuje dva moje oblíbený herce a podle toho, jak moc vás bude bavit či zajímat každý jednotlivý detail bude stoupat či padat i vaše nadšení.

Neodmyslitelná krajina Íslandu mě hned na začátku přiměla dýchat zase znovu její vzduch a říct si, nejedenkrát, jestli se tam nemám vrátit a zemřít... poslední íslandský film tenhle aspekt dost postrádal (SPOILERs ALERT+). Těžko zařadit 'Á Ferð með Mömmu' do kolonky jako komedii, snad jako jen velmi černou, existenciální, ale to je něco, co k téhle zemi patří. Jon žije sám s matkou a pletou svetry, aby si vydělali na nejnutnější věci, přítelkyně od něj dávno utekla, otec po smrti. Pes Brežněv (lol na jméno, ale toho psa jsem si zamiloval už během chvíle, když trucoval, že nepojede). A tak když se jednoho dne zamlklý Jon střetává s faktem, mrtvou matkou, která ještě před smrtí jasně dala najevo, kde chce být pohřbena, náš hrdina se vydává na klasický road movie, aby ji tam dopravil a pohřbil... střetává se s lidmi, kterým na rovinu vždy řekne, že matka v jeho autě je mrtvá a každý nad tím jen pobaveně mávne rukou, nicméně Jon s ni vede dialogy celý film a chvílemi je těžké říct, co je realita a co část jeho imaginace (celý segment okolo mimů/klaunů/performerů, kteří ale jsou na fotce, přesto si jednu z performerek zaměňuje za svojí přítelkyní). Asi nejpoutavější je scéna opravování auta s nevyléčitelně nemocným Francouzem kde každý muž vede svůj vlastní monolog ve vlastním jazyku, ale i přesto dojdou jakéhosi spojení, ke konci, v tom, že opraví auto (připomnělo mi to Carverovu Katedrálu). Francouz se toulá krajinou stejně jako Jon a není to poprvé, co na sebe narazili. Jon se přibližuje k cíli ve starém křápu-autě, pes Brežněv je ponechán u staršího páru, pak se ale později ve filmu vrací, hned dvakrát... stejně jako se zjevují vidiny jeho zmizelé přítelkyně... když ji pak chce vyhledat v Selfossu (což je btw jedno z největších měst jižního Íslandu, kde jsem si párkrát byl nakoupit, ale z filmu ho tam člověk nevidí), narazí na její dceru a dozví se, že její matka žije v Austrálii a následně pak zjistí, že žena, která mu otevřela je jeho dcera. Což je něco, co před Jonem jeho matka zamlčovala (dopis). Během celé cesty Jon fotografuje. Je to spíše těžké, ale ne až stylem Bély Tarra, jako spíše stylem existenciální černé komedie. Když Jon dojede do cíle, zapálí auto i s matkou, přičemž je pak obviněn z její vraždy, protože nikdo neví, že nebyla naživu. Jon se neodvolá a nastoupí výkon trestu, nakonec učí vězně, jak plést svetry (ten s tím prostředníkem byl stylovej). Jon dostane od správy věznice nabídku, že by si ho tam rádi nechali, že by se mu vedlo dobře, díky jeho vlivu na ostatní vězně. A tak má Jon zřízenou laboratoř na vyvolávání fotek a končí film s tím, že dává sbohem přes plot i svému věrnému Brežněvovi, kterého adoptovala skupina dětí. Meditativní film, se spoustou skvělých momentů, ale taky trošku delší stopáží, ačkoliv nemůžu říct, že stylem, kde bych si řekl, že by se měl snímek zkrátit. O Hilmaru Oddssonovi slyším poprvé, pro něj je tohle teprve čtvrtý celovečerní snímek za bezmála půl století... je to filmař, který asi opravdu natočí, jen když se dopracuje k něčemu zajímavému, co by chtěl říct.