Sarkastic

„Co člověk potřebuje, aby se někam dostal? Stoupnout si na vrchol kopce. Odtud může vidět, kam půjde. A tak začíná jeho cesta. Kráčí po silnici. Cestou, lesem. Přešlapuje z hrbolku na hrbolek, překračuje bažinu. Najednou se zastaví a uvědomí si, že neví, kam dál. Co udělá člověk, který zabloudil a neví, kam dál?“ Přijít na místo, kde předchůdci selhali a vzdorovat všehoschopnému, pořádně slizkému sousedovi, to chce odvahu. A protože hlavní hrdina Andres je odvážný sympaťák, není vůbec těžké mu začít ihned fandit. Ale ne po celou dobu. Protože stejně jako jeho bohatý protivník je to tvrdá palice a diváka čeká vpravdě generační souboj 2 přebujelých eg. Čímž se dostávám k délce filmu. Stopáž je opravdu velkorysá, a jistě chvályhodná pečlivost tvůrců se v tomto případě přenáší i na pomalejší tempo, což jistě nebude každému divákovi po chuti. Já se nenudil, ale ke konci jsem už byl k Andresově chování vcelku kritický, což je docela škoda. Proto dávám slušné 4*. „My dva se tu dostaneme do problémů.“ - „Chudí to nemají nikde snadné.“

„Ti stoupenci bílého Krista. Odpadlíci. Velmi zcestovalý muž mi jednou vyprávěl, že pojídají svého boha. Jedí jeho maso, pijí jeho krev. Ohavnost. Nenávidí nás. Chtějí naši smrt. Modlete se k bohům, aby nás ochránili. Máme mnoho bohů. Oni mají jediného.“ Od filmu jsem příliš nečekal. Na druhou stranu režisér Nicolas Winding Refn mě do tohoto snímku téměř žádným filmem nezklamal. Tentokrát to však neklaplo. Především jsem se hrubě přepočítal v otázce žánru. Zdejší databáze se výjimečně shodla i s IMDB na „akčním“ a „dobrodružném“, ale těch pár soubojů, kterých by člověk napočítal sotva na prstech jedné ruky, rozhodně film nedělá. Barbar staví na „cool“ vizuálu, výrazné hudbě a dosti pochmurné atmosféře. Jenže zároveň i na velmi pomalém tempu, hypnotické kameře a minimu mluveného slova. Tohle všechno dělá ze „světového“ dílka (kvůli castingu i angličtině film zjevně cílí na zahraniční, nikoli dánské publikum) pro část diváků těžko skousnutelnou podívanou, navíc s mnoha nezodpovězenými otázkami. Dávám slabší průměr.

„Jak by vám bylo, kdybych vám lhala? Ne moc dobře, že ne? Tome?“ - „Co mám říct?!“ - „Chci, abys věděl, že tvoje chování není fér vůči ostatním. Pravidla platí pro všechny. Chápeš to? Chápeš to, Tome?“ Jestli má mít cenu tenhle film sledovat a brát ho vážně, divák musí akceptovat fungování školy tak, jak nám ho tvůrci představili. U tohohle snímku totiž vůbec není problém divákova emoční nezaujatost, nezájem o děj či nepochopení hlavní hrdinky Carly, právě naopak, o tyhle zjevné klady se může dílo zcela opřít. Nedostatek autenticity nevidím ani v chování dětí (jakkoliv by se o něm dalo místy minimálně diskutovat). Ne, problém je v chování zaměstnanců školy. Scéna s peněženkami, konfrontace s nahrávkou, tolerance vůči chování obviněné a jejího syna, podpora učitelky…přišlo mi, že uvěřitelnost jednání postav má stále vážnější trhliny. Což je škoda, protože houstnoucí atmosféra, zvyšující se tlak na Carlu i divákův nepříjemný pocit za ni, to vše funguje. Takhle (i díky mdlému závěru) musím dát jen slabší 4*, což je škoda, film mě totiž dlouho bavil.