Dlouhé loučení

Jak to tak bývá, kniha je nesrovnatelně lepší než film. 1) K pár chandlerovkám jsem se dostal v mládí, kdy jsem bezhlavě četl vše, k čemu jsem se přichomýtl. V rámci žánru, který jinak ale nemusím, se mi docela líbily hlavně kvůli břitkému jazyku vyprávěče. A to je právě to, co ve filmu chybí. Břitký jazyk vyprávěče. 2) Ostatní připomínky již výstižně shrnul Martensson35*. (15.06.2019)

Hrozně zvláštní sedmdesátkový noir. Nejedná se o jeden z těch přímočaře "cool" neonoirů, které si občas pohrají s hranicemi žánru, ale zároveň totálně vtáhnou. Bezpochyby je to velmi inteligentní film. Zároveň je to nepříjemně Altmanovsky odtažitý a neuvěřitelně sedmdesátkově sedmdesátkový (takže velmi nesympatický). Obojí byl zřejmě záměr, ale já jsem se do filmu nemohl dostat, soustředit se. Po shlédnutí mi došlo, že problém byl spíš na mojí straně a jsem přesvědčen, že kdybych měl šanci film vidět na velkém plátně, tak budu naprosto nadšený. (24.08.2011)

Jak se skládá vítězná sestava: námět - Raymond Chandler, režie - Robert Altman, kamera - Vilmos Zsigmond, hudba - John Williams. Když přihodíte Elliotta Goulda coby asi nejlepšího představitele Philipa Marlowa od dob Velkého spánku, tak máte stylovou detektivku americké drsné školy, jako když vyšije. Z dnešního phledu pobaví i pár štěků tak malých, že jejich představitelé ani nebyli uvedeni v titulcích (spoluvězeň David Carradine a zejména gorila Arnold Schwarzenegger). 90% (20.01.2011)

Flegmatická Chandlerovka jejíž záměrnou nedramatičnost může někdo vnímat jako mínus, ale pro mě byl požitek sledovat přesného Elliota Goulda, který se spíše nechává vláčet okolnostmi, než aby docházel k velkým odhalením. Zajímavé postavy, výborné dialogy, mírný nadhled, Altmanova oblíbená a dobře použitá transfokace, perfektní závěr. Tenhle "líný" film ve mně zanechal moc dobrý pocit. Musíte mít ovšem slabost pro noir. Altman si s tímhle žánrem pěkně hraje a deformuje některé jeho atributy ( podobně jako westernové atributy v McCabe a paní Millerová ) -- P.S.: V USA je tenhle film evidentně velká klasika - na Rottentomatoes od kritiků 94%, od uživatelů 100%, IMDB 7.5. Já se k němu dostal přes seznam Quentinových oblíbených filmů, tam také figuruje... (25.08.2006)

Jsou filmy, u kterých můžete řešit, co dekonstruují, na co reagují a jak se vztahují k historii (filmu), aniž by to jakkoli ovlivnilo vaše závěrečné hodnocení. Protože jednoduše nemáte o co se takzvaně pocitově opřít - přes všechnu tu sofistikovanost, narážky apod. to ve vás nezanechává žádnou stopu. A pak jsou filmy jako Dlouhé loučení, u kterých můžete uhranutě sledovat všechno výše uvedené a zároveň se bezbřeze bavit tím, jak jsou dokonale natočené a zábavné - a hlavně, že toho docilují naprosto mimochodem, jako by film plynul, aniž byste byli schopní hned v tu chvíli popsat, proč a jak. Může za to ta boží skupina Marlowových sousedek (melounová party) nebo snad Gouldovo rozevláté a dokonale mimózní herectví? Pravděpodobně obojí, je to prostě šťastné setkání několika tvůrčích rozhodnutí najednou. Být to tak o půltón vedle tak třeba nadávám na zbytečně přepjaté herectví Sterlinga Haydena, které kolikrát nemá žádnou přímou návaznost na vyprávění, ale tady to prostě sedne a nemá to chybu. Jinými slovy, film, ve kterém hlavní hrdina v první čtvrthodině napodobuje (ještě navíc s ukázkovým "blackfacem" na tváři) Ala Jolsona a hlídač na vrátnici karikuje Barbaru Stanwyck, Caryho Granta a další, prostě nemůže být špatný. Velká pohodovka, která je takový ten lehký masterpiece, kdy prostě nechápete. P.S.: A navíc, abych nezapomněl, zřejmě jedna z (u nás) nejvíc opomíjených klasik a dost možná nejlepší neo-noir, co jsem kdy viděl. (16.09.2014)