Vanilkové nebe

Pokud by Cameron Diaz a Penelope Cruz toužily se mnou sdílet jednu postýlku, tak bych výjimečně nehledal výmluvy na téma unavenosti a patrně bych se nechal ukecat k neřesti. Bohužel však nejsem zdaleka tak krásný jako Tom Cruise po autonehodě a nemám nekonečný seznam svého majetku, takže navrhuji remízu a v posteli se mi dámy mohou střídat až po mé smrti. Zatím tedy zůstávám poměrně vděčným divákem, kterého nejedna scéna z tohoto snímku bavila a který si několikrát musel pomoci drobným přetočením zpět, neboť je od přírody nepozorný. A tento snímek si pozornost rozhodně zaslouží. (29.05.2014)

(Nie klasický komentár, lež len drobná poznámka k filmu, ktorú možno zužitkujem ak sa k nemu ešte niekedy vrátim.) Obsadenie Toma Cruisa do hlavnej mužskej role je geniálny ťah, ktorý filmu pridáva minimálne jednu rovinu čítania. Reflektuje sa tak Cruisov status peknej tváričky hviezdneho Hollywoodu, s ktorým Crowe podvratne narába a „znásilňuje ho“. Zároveň obratne využíva Cruisovho (ne)herectva, bezvýraznosti a topornosti, podobne ako pred ním Stanley Kubrick vo svojej labutej piesni Eyes Wide Shut. Vanilla Sky tak predstavuje nielen významný medzník v kariére viacerých členov štábu a hereckého osadenstva, čerpajúci z originality Amenábarovho pôvodného scenára, ale v druhom pláne i čiastkový komentár k dobovému Hollywoodu a Cruisovej hviezdnej aure. (24.10.2015)

Líbilo se mi, že pro tenhle film vybrali tak dokonalou muziku. Dokonce je to snad i první Americký film, ve kterém jsem slyšel Sigur Rós. Díky ním ten film také slušně šlapal. Jen jsem měl celých 135 minut problém se ve filmu zorientovat. Fakt se mi nelíbí, když dvě hodiny koukám na film, vím o něm hovno, a v poslední čtvrthodině mi ve filmu vysvětlí, co celá dvouhodina znamenala. A že to vysvětlení opravdu stálo za to. Tak nějak mi příjde, že když autoři neví, tak vždycky utečou do scénáře stejného, jako dopadl tenhle film. Neřikám, že by byl kdovíjak špatný, ale pokud si z něj budu něco pamatovat, tak ten křivej Cruisův ksicht a muziku, která filmu samotnému neskutečně pomohla. I když jsem to poslal do průměru. (18.01.2010)

Tom Cruise vrhá do kamery úsměvy hraničící s úletem u Oprah, tahá na ksichtu masku, jíž by mu záviděla i Manuela, a dvě hodiny řeší, jestli je blázen nebo se mu to všechno jenom zdá. Zajímavý experiment, který mi zaryl brouka do hlavy právě oním vysmívaným koncem, jenž je, přiznávám, prvoplánový a trčí z něj snaha dostat se z dějového klubka alespoň nějakým způsobem ven, ale imho usadil všechny žánrové úlety přesně na své místo. Po k smrti nudném Na pokraji slávy mi Crowe udělal radost. (25.11.2008)

Crowe doposud defacto skládal své filmy z toho, co nakoukal, naposlouchal a taky prožil. V případě téhle existenciální metafory životní prožitek zjevně chyběl, a o to víc Crowe cituje klasické filmy a zahušťuje písňový soundtrack. Ten je tak přepestrý a všudevlezlý, že připomíná dílo neurotika nervózně přelaďujícího rozhlasové stanice, což filmu dále ubírá na přesvědčivosti. Výsledkem je nastavovaná banalita, která mj. svědčí o tom, že přemíra obdivu k Truffautovi může být umění škodlivá. Ve špatných rukou. (17.10.2005)