Zkouška umění

"Zkouška umění" dokonale zpřítomňuje paradoxy a absurdity systému, který musí stát na kvantifikaci a objektivitě, ale při tom má selektovat a následně dále formovat umělce, kteří by se jakémukoli hodnocení měli vzpírat. Ale právě proto také film vyvolává tak široké spektrum reakcí. Zvolená observační metoda představuje jeho největší přednost i úskalí. Sice se díky ní daří zachytit autentický výsek sledované reality, ale nevyhnutelně také bude diváky svádět k jejímu velmi zkratkovitému vnímání. Filmaři totiž nenechávají nikoho mluvit mimo zachycované situace, takže nenabízejí žádný komentář, glosování, konfrontaci ani znejistění. Proto "Zkouška umění" pro někoho bude jízlivou satirou, depresivním hororem, nebo hurónskou komedií exploatující předsudky. Záleží pouze na tom, jak každý divák vnímá umění, umělce a individua/lity obecně. Při tom ale vedle obrazu samotného procesu příjimaček a zábavného kontrastu jednotlivců v rámci systému dokument nastiňuje také různorodost přístupů k umění, které vždy je směsí osobitosti (opravdové i domnělé) a dobových faktorů. Nicméně ve finále zůstává jedním z předaných dojmů také nepříjemné zpřítomnění faktu, že když shromáždíte haldu unikátních lidí, tak namísto jejich ojedinělosti nevyhnutelně budou vystupovat jejich společné rysy, které pak působí jako výraz uniformity a klišovitosti. (06.11.2022)

Art imitates life, life imitates art, art imitates science, science imitates itself. "Jste přijat!" Děkuji. Umění v době individualismu. První filmy Miloše Formana sledovaly v úmorně dlouhých scénách prosté postavy selhávající ve svých rolích, čímž podrývaly řežim ideově postavený na pracujícím lidu. Zkouška umění sleduje v úmorně dlouhých scénách zmatené postavy selhávající ve snaze vymanit se ze svých rolí, čímž dokument možná nechtěně popisuje, nakolik problematické je sebeurčení v době, kdy se slovy diverzita zaklíná kdejaká korporace a instituce. Tragikomický vrchol zde kulminuje pak v momentě, kdy dvě vyučující aspirantům umělecké školy nepřichystají nic menšího než ten nejpitomější firemní team building se silent discem. Je to vtipný, pokud chcete, aby to bylo vtipný, je to temný, pokud chcete, aby to bylo temný a je to boomerský, pokud jste boomeři. O umění to nevypovídá samozřejmě vůbec nic. Jako cokoli, co se vyjadřuje k umění. Ačkoli báby z vrátnice jsem si užíval, tak bych se asi obešel bez těch kontrastů pracující prostoty s uměleckou bohémou a asi by mi přišlo trochu lepší, kdyby tohle prostě byla drzá fikce u které by si lidi říkali, že to je přece přepísklý, ale i tak jsem spokojeně trpěl po celou dobu. Projít křovím je nový zpětný průlom. PS: poprosim spin-off s tím uměleckým Andrejem Babišem, který sice se všim nesouhlasí, ale za posledních 30 let nebyl schopný dokončit větu. Klidně hranej a mohl by ho hrát Malkovich (31.01.2023)

Dokument který pojednává o tématu, o kterém jsem určitě dokument nikdy pojednávat neviděl, zabíjí zbytečně dlouhá délka a nicneříkající scény typu proudící kafe nebo pohledy na prázdné chodby. Jsem si ale jistý, že kdyby tvůrci něco vynechali nebo přidali (například vážnou) hudbu (kterou bych tam já osobně třeba rád měl) do některých scén, ze snímku by přestalo být něco, co z něj jistě chtěli mít. O uchazečích si nemyslím vůbec nic špatného, a nesoudím je, jsou to mladí lidé, co se hledají, o pedagožkách Ateliéru Nových Médií to už uplně říct nemůžu. Určitě dokument pro Ty, kteří milují umění, zabývají se uměním, a rádi analyzují umění. Neumím si představit, že těm ostatním dokáže říct něco podstatného a chytit je za srdce. Dovolil jsem si i upnout na youtube mou oblíbenou část. P.S: Vadilo mi, že jsem se nedozvěděl, kteří z uchazečů byli přijati. (21.06.2023)

Kategorie Dokument je v rámci udílení Českého lva bohužel asi tou nejortodoxnější a co možná nejuzavřenější vůči již zažité filosofii toho, jak vítězný snímek určovat. Odhad vítěze této kategorie je bohužel každý rok, vzhledem k ostatním nominacím, tak jasný, jako odhad vítěze nejlepšího filmu na prestižních Academy Awards, které pár let zpátky v podstatě vydaly manuál, jak natočit na Oscara aspirující film. I letos bylo tedy jasné, že nemůžou vyhrát dokumenty jako Good Old Czechs nebo Toyen, baronka surrealismu. Minulý rok nemohly vyhrát Sny o toulavých kočkách a už vůbec nemohla v roce předloňském zvítězit například Alchymická pec nad snad nejkomerčněji naplánovaným a propagovaným V síti. Udělit životopisnému, historickému nebo, nedej Bože, experimentálnímu dokumentu ve zdejší kotlině lvové ocenění je asi bohužel stále něco, co si Akademici ještě neumí nebo nechtějí lajznout. I nadále se tedy řídí krédem, že filmová dokumentaristika musí mít žurnalistický, ale především sociální přesah a ideálně má zobrazovat témata či nešvary současnosti a vše z toho podtrhávat podprahovým morálním apelem, službou veřejnosti či nastavováním zrcadla či podnětem k diskusi. V pořádku, ale proč každý rok? Proč se pak všichni ostatní tvůrci snaží o cokoliv jiného, kolikrát časově i obsahově sofistikovanějšího a pracnějšího, když to vždy vyhraje sociální dokument. S tímto přednastaveným pesimismem jsem si pustil i Zkoušku umění, u které bylo jasné, že vyhraje... Asi je to portrét mladých lidí z Prahy, ale především to opět vypovídá o jakémsi sociálnu a natočila to Adéla Komrzee, která je Český lev friendly, čili zde asi "nebylo vo čem". Naštěstí je ten film docela v pohodě. Zejména prostřihy do civilních dialogů babek u recepce a občasné útržky z bizarních, souvislou větu sestavit neschopných mladých aspirantů na studium na AVU jsou zdařilé a připomínají jakýsi nádech československé nové vlny – netřeba chodit daleko a zmiňme třeba Nejkrásnější věk. Ze začátku se mi zdála i ta parta pedagogů mnohem více v pohodě než uchazeči o studium, což se ale časem změnilo a záhy z šestice kantorů už pro mě setrvali normálními a "nepřešlechtěnými" jenom dva, ale to nevadí, aspoň se v průběhu filmu vybarvili, pro děj je to dobře. Vypadá to, že všechny situace jsou neinscenované a že jde o dokument ryze observační, který teda asi nejvíce poukazuje na to, že dnes se každý druhý mladý člověk cítí nebinárně, je zapřísáhlým veganem a chce změnit svět, protože chce a protože může. Sledujeme tedy průběh celých přijímaček od začátku až po jejich konec a během toho se možná jako diváci napojíme jak na přijímající, tak na uchazeče. Poté film končí. Velmi prostě komponované. Dokumentaristicky asi správné, ale z hlediska filmového díla to pro mě moc nemá drajv a přiznám se, že mě film zas tak sledovat nebavilo. (10.03.2023)