Dokonalé dny

Poetické vyprávění o hledání krásy v maličkostech, o nalezení potěšení v každodennosti a hlavně o upřímné radosti ze života samotného. Wenders skvěle tvoří osobní intimní atmosféru každodenní rutiny, kterou divák nejprve sleduje se zaujetím, ale jistou nechápavostí. Každou další minutou a dnem si však získává větší divácké pochopení, až na konci filmu nezbývá nic než obdivovat neuvěřitelnou zenovou haromonii lidského života. K tomu ještě špetka melancholie ve snových sekvencích a blednoucím odrazu hrdinovy minulosti. Chválím také bravurní herecký výkon Kódži Jakušoa (zvlášť ve finální scéně) a kameru, která ještě více umocňuje tento jedinečný civilní zážitek. Krásný film o důležitosti mezilidských vztahů, jenž rozdává životní lekce, co každý potřebuje slyšet a nikdy nepřestane inspirovat. No a ještě do toho hraje Lou Reed. Dokonalé (No pun intended... Možná :D). ***** (21.04.2024)

Výkon Kódžiho Jakuša v hlavní roli je výborný, soundtrack postavený na síle desítky let starých songů také, i kameraman evidentně věděl, co má dělat. Jenže jsem měl prostě celou dobu pocit, že sleduji jen Wendersovu variaci na Jarmusche. Poezie obyčejného života jako z Patersona, Japonci, nakonec už jsem při každém spuštění kazety trochu čekal, jestli se neozve Tom Waits, Neil Young nebo Iggy Pop (neozvali). Pro člověka, který své staré kazety také ještě nevyházel (Loua Reeda i Patti Smith bych tam také měl), je to celkem zklamání. (17.04.2024)

Trochu jako Jarmuschův Paterson, ale jiné, více osamělé. Nejen v hypermoderní realitě, kdy společností prostupují tlaky na plytké užívání si, ale i při hlubokém, intenzivním zakoušení prázdnoty světa a životní zmarněnosti stoupá bohatství vnitřního života a nepovrchního prožívání obyčejnosti na své ceně. Samotu a absenci onoho lidského tepla však těžko může zvrátit. Pláč i smích, bolest i radost, poeticky něžná bezútěšnost, tím je pak naplněn takový život. I film. (21.03.2024)

Těžko hodnotit. Řemeslně dobrý. Kus poetiky v tom taky byl, jasně. Ale Dokonalý dny? Spíš Dokola furt stejný dny. Nevadí mi koukat na to, jak prostý uklízeč prožívá radosti nad obyčejnými všedními drobnostmi, ale čekal bych, že se to nejpozději v polovině někam rozhýbe. Jinak je to při té stopáži neskutečně ubíjející. (21.04.2024)

„V jednoduchosti sa [občasne] skrýva nevídaná krása.” • Nemecký autor: W. Wenders, následne snáď vytvoril ešte »japonskejší titul«, akoby to vlastne asi neurobil ani sám Japonec narodený v Japonsku, čo je vskutku naprosto nevšedná záležitosť, hodná značného obdivu → určite nie iba z mojej priamej strany, a ak náhodou aj predsa áno, tak by sa to najskôr mohlo celé podobať klasickému japonskému predstaviteľovi japonskej kinematografie: Jasudžiróovi Ozuovi, čo ma teda ihneď napadá automaticky podotknúť, akonáhle v podstate skončilo i toto neobyčajne-obyčajné, kinematografické dielo! • Normálne som mal taký zvláštny pocit, že hlavný hrdina Hirajama v podaní priam geniálneho hereckého predstaviteľa Kódžiho Jakušoa, ktorý uviazol v akejsi «časovej slučke,» nakoľko sa príslušné sekvencie akosi neustále »opakovali« ako trebárs nejaká, obohraná platňa, čo sa našťastie tentoraz ale nepotvrdilo, keďže práve takýto mimoriadne stereotypný spôsob života - viedol tento čistič tokijských toaliet, ktorý sa za svoju prácu vôbec nehanbil; skôr úplne naopak: „plnými dúškami si vychutnával azda všetko, čo s tým priamo súviselo.” • Skrátka, autorovi sa naozaj atypickou formou podarilo vzápätí zachytiť: bežný kolobeh života obyčajného človeka, ktorý [s veľkou chuťou?] chodil do práce, no okrem toho - navštevoval i celkom iné zákutia, ktoré sa postupne rozprestierali pre dané rozprávanie príbehu, pričom akési «svieže osvieženie,» nastalo až s príchodom protagonistovej netere Nico; inakšie si treba ozajstne zvyknúť na pomalý, naratívny, chodový štýl, ktorý by mohol dokonca menej skúseného diváka totálne uspať. • A to ďalej ani nehovoriac o ♫ »pesničkovom soundtracku,« ♫ s takými v-y-p-a-l-o-v-á-k-m-i druhu, Loua Reeda - so songom v podobe "Perfect Day" z roku 1972; alebo The Animals s "The House of the Rising Sun" z roku 1964 a podobne, čo sa dá kľudne vypočuť i na samostatné počúvanie, ako mimochodom činím zrovna i teraz, a zároveň pesničky dotvárali potrebnú atmosféru. ← Vydarený p-l-a-y-l-i-s-t. • Nenormálne som dostal chuť navštíviť ázijskú metropolu - Tokio, kde sa všade Hirajama vyskytoval, a o čom môžem naďalej zrejme iba snívať...  PS: Ústredný protagonista nebol príliš extra zhovorčivým, čiže vtedy nastávalo i akési obdobie tichého filmu, na čo sa treba rozhodne tiež pripraviť.  PS 2: Ak by som si mal nakoniec ešte vybrať, ktorý nemecký režisér s dvojitým "W" véčkom v krstnom mene - mi je viacej sympatickejším, tak namiesto Wernera, istotne radšej [z]volím Wima, ktorý mi je srdcom oveľa bližším rozprávačom filmových príbehov, i keď povedzme zase ani... (12.04.2024)