Perfect Days
Perfect Days
Dokonalé dni
Perfect Days
Perfect Days
Režie:
Wim WendersKamera:
Franz LustigHrají:
Kódži Jakušo, Min Tanaka, Tokio Emoto, Arisa Nakano, Aoi Jamada, Jumi Asó, Sajuri Išikawa, Tomokazu Miura, Ron Mizuma, Bunmei Harada, Šunsuke Miura (více)Obsahy(2)
Hirajama pracuje jako uklízeč toalet v Tokiu. Žije spokojeně ve své pečlivě sestavené rutině a volný čas tráví čtením knih, poslechem starých rockových kazet nebo focením na svůj analogový fotoaparát. Ze životní harmonie ho vyruší série nečekaných setkání, která postupně odhaluje střípky z jeho minulosti. Proslulý režisér Wim Wenders (Paříž, Texas) se triumfálně vrací s poetickým filmem o hledání krásy ve zdánlivých maličkostech. Představitel hlavní role Kódži Jakušo byl na festivalu v Cannes oceněn za nejlepší mužský herecký výkon. (Aerofilms)
(více)Recenze (122)
Harmonická, obyčejná a přesto tolik radosti přinášející podívaná, jejíž gró tvoří vynikající hlavní hrdina pan Hirajama (dojemný výkon Kódžiho Jakuša) a jeho všední rituály od důkladného čištění veřejných toalet po večerní samovzdělávání: tyto návyky definují jeho osobní štěstí, čímž Dokonalé dny diváky nejednou pohladí po duši, aniž by však musely využívat jakýchkoliv klišé či laciných efektů. Svou poetikou Wendersův mikrosnímek připomene díla Jima Jarmusche, zejména pak stejně půvabného Patersona, s nímž sdílí vyprávění o obyčejných věcech neobyčejným způsobem. A za zmínku stojí i skvělý a úderný výběr hudby ze starých kazet, jež pana Hirajamu provázejí při každodenním cestování do práce. Z obyčejných dnů se nestává rarita, nýbrž nádhera, která Hirajamovi ve finále přinese i nečekaně osobní setkání spojené s jeho minulostí, kterou nám tvůrci střípkovitě naznačují v černobílých vsuvkách. Wim Wenders zkrátka vypráví tak, jako jiní dýchají. 7,5/10. ()
Poetické nahlédnutí do každodenního života uklízeče tokijských záchodů plyne zprvu jako dokument, ale s postupem stopáže do něj vstupují dějové linky. Komplikované rodinné vztahy jsou v tomto případě rozhodně zajímavější než hysterický mládenec japonské generace Z. S rostoucí příběhovostí jsem cítil, jako by mi Wenders dával příslib ještě velkých věcí, jenže na ty nikdy nedojde. Vše nevšední postupně vyšumí do éteru a zbyde opět jen rutinní den. Bezprostředně po titulcích jsem s tím měl lehký problém, nicméně po více než týdnu jsem již shovívavější. Každé drama opravdu nemusí mít svou bezprostřední dohru, pokud jde o každodenní život. A ten Dokonalé dny prezentují učebnicově. [Viennale 2023] ()
Svým způsobem jednoduchý film s minimem děje, přesto velmi příjemný. Cena za herecký výkon v Cannes jistě udělena po právu. Mrzelo mě jen nedořečení některých nastíněných zákrut z rodinné minulosti. Ale třeba jsem je jen ztratil v překladu z japonštiny :-). Vychvalované Nebe nad Berlínem mě před lety spíš zklamalo, ale tohle bylo pohlazení. Třetí nejlepší v rámci 57. KVIFF... ()
Těžko hodnotit. Řemeslně dobrý. Kus poetiky v tom taky byl, jasně. Ale Dokonalý dny? Spíš Dokola furt stejný dny. Nevadí mi koukat na to, jak prostý uklízeč prožívá radosti nad obyčejnými všedními drobnostmi, ale čekal bych, že se to nejpozději v polovině někam rozhýbe. Jinak je to při té stopáži neskutečně ubíjející. ()
Hirajama, hlavný hrdina, sa mi stal inšpiráciou a verím, že nie iba mne. V tomto je sila tohto japonského filmu. Nie žeby mojim snom bolo čistiť toalety alebo mať takéto veľmi skromné bývanie, ale vedieť si takto ako on vychutnávať KAŽDUČKÝ OKAMIH každodenného života a tešiť sa z vecí, ktoré si človek, neustále na iPhone už ani nevšíma. Hirajama stále ešte počúva hudbu z kaziet, netuší čo je Spotify, miluje knihy, dáva si vyvolávať fotky, žije si svoj jednoduchý život a aj keď je sám, je šťastný. Maličkosťami dokáže robiť radosť druhým a aj to ho robí šťastným. Nepotrebuje kariéru, veľký dom, ani len posteľ či kreslo. Skromnosť nadovšetko. Minimalizmus. Všimla som si, že ani telka mu nechýba. Veľmi veľmi sa mi páči tento Hirajama. S akou láskou deň čo deň pracuje. Všetko, čo robí, robí s láskou. Ani jeden premárnený deň. Žije naplno a preto mi je inšpiráciou. Soundtrack je skvelý, najmä Brown Eyed Girl, Perfect Day, Feeling Good. 3 a pol*. ()
7/10. Kdyby Hijarama viděl naše veřejné toalety a musel by uklidit hajzly třeba na Kačerově nebo na Smíchově, spáchal by okamžitě harakiri. Příjemný kousek který plyne a vy si vychutnáváte dokonalé dny obyčejného uklízeče toalet v Tokiu. Ty architektonické skvosty (čti veřejné toalety) mě uchvacovaly po celý film. Koncem jsem už pomalu začal cítit že film neví kam a trochu tápal, naštěstí ve správnou chvíli skončil a nezkazil tak příjemný dojem z celé té budované atmosféry. Za mě zdařilá a povedená artovka, ale na oscara to určitě není. Jo a ten soundtrack je fakt skvělej. ()
Poetické vyprávění o hledání krásy v maličkostech, o nalezení potěšení v každodennosti a hlavně o upřímné radosti ze života samotného. Wenders skvěle tvoří osobní intimní atmosféru každodenní rutiny, kterou divák nejprve sleduje se zaujetím, ale jistou nechápavostí. Každou další minutou a dnem si však získává větší divácké pochopení, až na konci filmu nezbývá nic než obdivovat neuvěřitelnou zenovou haromonii lidského života. K tomu ještě špetka melancholie ve snových sekvencích a blednoucím odrazu hrdinovy minulosti. Chválím také bravurní herecký výkon Kódži Jakušoa (zvlášť ve finální scéně) a kameru, která ještě více umocňuje tento jedinečný civilní zážitek. Krásný film o důležitosti mezilidských vztahů, jenž rozdává životní lekce, co každý potřebuje slyšet a nikdy nepřestane inspirovat. No a ještě do toho hraje Lou Reed. Dokonalé (No pun intended... Možná :D). ***** ()
Vidím, že množstvo ľudí je z tohto Wendersovho kúsku o Hirayamovi unesených - a tak som bol aj ja zvedavý. No, čo ja viem, na takéto lyrické komorné filmy akosi nie som... Soundtrack je síce parádny, ale keby si chcem vypočuť super retro skladby, tak asi idem na YouTube. Dejová línia plná stereotypov a lyrizmu ma prakticky nebavila, a tak som tento film skôr pretrpel (a popri tom som akosi dúfal, že tam príde nejaký epický závan). Nuž, toto bude asi skôr pre fajnšmekrov. ()
Je to ten typ filmu, kde nezáleží na tom, co tady napíšete s nadějí, že vás komentář něco změní. Ale o tom, co vnímáte během sledování filmu. Komentář sem píšu jenom proto, že to tak prostě dělám vždycky, ne protože to je třeba. Dokonalé dny si každý užije jinak, každý si z toho vezme něco jiného, každý to v kině bude vnímat jinak (a že se nás tam sešla dost zajímavá banda!), ale jedno na konci mají společného: když už na konci ze sálu odejdete, půjde s vámi i nějaká emoce. Ať už si to přeberete jakkoliv, něco tam bude. A to je to podstatný. Ne? (Navíc to je moc hezky natočený a ještě lépe zahraný.) ()
Tyto filmy ze života, které ani tak nedisponují příběhem ze života jako spíš pohledem na něj mám docela ráda. K mému překvapení německá režie, která měla kouzelnou moc zachytit to dobré a hezké co je na světě, u čehož nás ani nenapadne se nad tím zamyslet a být za to chvilku vděční. Stopáž je sice z důvodu absence děje poměrně přetažená, ale navzdory tomu, že jsem se u ní nenudila, zas tak dlouho mě to políbenou nenechalo a můžu pouze konstatovat, že Perfect Days jsou natočeny s láskou, citem a pokorou a v divácké ceně jsem mu ráda přilepšila, protože víme, jaké filmy se tam občas dokážou umístit na předních příčkách bez zjevného důvodu. Navíc film střílí parádní humorné hlášky, které zahřejí u srdíčka a humor je pro mě položka, která často připisuje plusové body. KVIFF 2023 ()
Týpek umejvá hajzly, týpek jí, týpek jede autem, týpek se myje, týpek si čistí zuby, týpek čumí na nebe, týpek fotí, týpek umejvá nádobí... Upřímně nechápu, co na podobných filmech, kde se za celou nestane vůbec, kurva, nic, lidi vidí. 10% ()
Trochu jako Jarmuschův Paterson, ale jiné, více osamělé. Nejen v hypermoderní realitě, kdy společností prostupují tlaky na plytké užívání si, ale i při hlubokém, intenzivním zakoušení prázdnoty světa a životní zmarněnosti stoupá bohatství vnitřního života a nepovrchního prožívání obyčejnosti na své ceně. Samotu a absenci onoho lidského tepla však těžko může zvrátit. Pláč i smích, bolest i radost, poeticky něžná bezútěšnost, tím je pak naplněn takový život. I film. ()
Spíš než drama by to obstálo jako architektonický průvodce po tokijských toaletách. O Hirajamovi nevíme zhola nic a sledovat jeho asketicky repetitivní život a jeho drobné radosti mi na 2 hodinový film přišlo příliš. Chápu, o co Wendersovi šlo, ale emočně to na mě nefungovalo a dost jsem se nudil. ()
(7/10). Poetická podívaná ze Země vycházejícího slunce. Perfect Days jsou melancholickou podívanou, která zachycuje život jednoho Japonce. Člověka, který na první pohled vykonává podřadné zaměstnání, kterým je údržba toalet v Tokiu. On tuto práci však nadevše miluje, vykonává ji podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Chápe totiž, že je to služba především společnosti a v tomhle jsou Japonci úplně jinde než zbytek světa. Jeho dny mají repetitivní charakter, ale vždy se v nich objeví nějaká maličkost, která mu jeho denní zážitek umocní a zpestří. Německý režisér Wim Wenders dokázal neobyčejně zachytit život na první pohled obyčejného člověka. Kdo by to byl řekl, že si bude filmový divák užívat pohled na postaršího Japonce, která v Tokiu drhne hajzly. Velký podíl na tom má příjemná atmosféra, která celý film provází a vy se necháváte v klidu unášet na této vlně melancholie. Asijská filmografie nám už několikrát ukázala, že řemeslo má vymazlené do posledního detailu. Zde však za kamerou stál německý kameraman Franz Lustig, který se však stal dokonalým chameleonem a divák by na první pohled nerozeznal, že se nejedná o rukopis nějakého asijského tvůrce. Představitel hlavní role Kódži Jakušo dokázal prakticky beze slov zachytit divákovo srdce, který se s ním s radostí vydává na pouť jeho dokonalými dny. Perfect Days jsou snímkem, který vás svou zádumčivou atmosférou naprosto pohltí. Naučíte se nazpaměť rutinu, kterou hlavní představitel každý den prochází. Se zvukem koštěte se probouzíte do nového dne a s knihou v ruce se noříte do světa snů. Bavilo mě objevovat pomocí nepatrných nuancí další střípky, které tvořily na první pohled zářivou fasádu, která však v sobě skrývá četné praskliny. Film z ranku Patersona, který má však díky klidné a okouzlující japonské atmosféře jedinečné kouzlo."Next time is next time. Now is now." ()
Wenders si strihol svoju slice-of-life variáciu na Jarmuscha a Perfect Days skutočne miestami chutí ako Paterson bez haiku, ale zato s americkými 60s a 70s skladbami ako z románov od Murakamiho. Na prvý pohľad sa môže zdať, že celý film vznikol len na základe toho, že Wendersa v Tokyu po miske mapo tofu prepadla sračka a náhodou v Shibuyi objavil projekt The Tokyo Toilet so 17 ultradizajnovými verejnými záchodmi. Postupne ale príbeh v drobných epizodických náznakoch v duchu komorebi (slnko presvitajúce cez listy stromov) odhaľuje svoje letmé kontúry a aspoň mne vo finále prišiel trochu prostučký a s klasickou pointou desiatok iných festivaloviek, že všetci žijeme tak ako najlepšie vieme. Posledná scéna sa vzhľadom k predošlému pointou tlačí už príliš in-your-face (no pun intended), ale inak sa mi minimalistický a meditatívny štýl rozprávania veľmi páčil. ()
Krásny film na pohladenie duše, bohužiaľ mu ale chýba nejaká zmysluplnejšia pointa. Čakať dve hodiny aby som zistila, že dej sa nikam neposúva pôsobí ozaj nezmyselne. Dosť ma to mrzí, pretože hlavná postava je sympatická, námet zaujímavý. Keby sa autor viac zameral na gradáciu deja než na snové výjavy, bolo by to dokonalé. ()
Obyčejný Japonec, vykonávající podřadnou práci, s plnou pozorností. Ale jakmile nahlédneme hlouběji (rodinní příslušníci, zpívající barmanka), zjistíme, že to vlastně není zas taková idylka. Ale co doopravdy Hirajama cítí, to se nedozvíme. Nejúžasnější na filmu asi je, když v poslední scéně poslouchá Ninu Simon a se slzami v očích se usmívá, každý z diváků si může domyslet svůj výklad i svoje zdůvodnění (nějaké výklady se najdou i na youtube). ()
"Člověku uplyne život, aniž by cokoliv pochopil." ()
Hlášky: Hirayama: - "Příště je příště. Teď je teď." & Hirayama: - "Svět se skládá z mnoha světů; některé jsou propojené, jiné ne." ()
Související novinky
Nominace na Ceny Akademie zveřejněny
V úterý 23. ledna 2024 byl v Samuel Goldwyn Theater v Beverly Hills z úst herců Jacka Quaida a Zazie Beetz oznámen kompletní výčet nominací pro nadcházející 96. ročník předávání cen americké Akademie… (více)
NEJ filmy a seriály roku dle žebříčků ČSFD
Blíží se konec roku, a tak opět nastal čas na bilancování toho, které filmy a seriály z letošní produkce se umístily nejlépe v ČSFD žebříčku, jehož podoba není ovlivněna ničím jiným než celkovým… (více)
Byly rozdány Zlaté palmy v Cannes
76. ročník Mezinárodního filmového festivalu v Cannes se uchýlil ke svému závěru a nastal tedy čas, aby byly rozdány Zlaté palmy. Hlavní ocenění prestižního festivalu díky rozhodnutí poroty, jíž… (více)
Wenders si natočil vlastního Patersona, ale naštěstí po svém, takže to je dostatečně osobité a není to jen nevýrazná variace. Já se jí tak trochu bál, když na mě hned na začátku vyskočil (pro Wenderse naprosto netypický) formát 4:3 a minimum statických záběrů, které jsou nahrazeny lehce rozklepanými (což je zase typický prvek jeho novějších filmů), ale naštěstí jsem si na to rychle zvykl a výsledkem je dílo natolik obyčejné, ale tak neuvěřitelně silné, že mě až zarazilo, že to v sobě Wenders ještě má. Kromě práce s kamerou to jde naprosto mimo jeho novější tvorbu, nejbližší nejmladší film tomu podobný je Lisabonský příběh a ten je ještě z první poloviny devadesátých let. Wenders se stylově vrátil do svých zlatých časů a já to rozhodně cením, jelikož jeho nejnovější éra sice přinesla pár zajímavých odklonů (hlavně Přestřelka v Palermu), ale celkově nabízela rozporuplné a ne vždy povedené filmy. Tenhle se ale vrací k poetice každodennosti, drobným radostem v jinak rutinním životě a veskrze optimistickému přístupu k životu, který vám ale nenasazuje růžové brýle, ale naopak se snaží říct, že je vždy z čeho se radovat, pokud nejde o život a když už ano a je to na nic, pořád to nic není beznadějné a jenom temné. Něco tak pozitivního a přitom upřímného jsem už dlouho neviděl (a naposledy to bylo taky u Wenderse) a osobně mě to oslovilo ještě víc, jelikož vyznávám stejné myšlenky i stejné prožívání života. Ne doslova, ale vždy jsou drobné radosti, na které se každý den těším. Taky občas fotím nahodilé věci (třeba mraky), taky mám radost vždycky, když uvidím stejné místo znova a taky si oblíbenou písničku rád pouštím až na konkrétním místě, se kterým ji mám spojenou. Realita je často na prd (tady se to geniálně projevuje mezi řádky v drobných dialogových náznacích, díky kterým jsou o to důraznější, jelikož z vás nepotřebují za každou cenu dojit emoce), ale díky (aspoň) drobným radostem je snesitelná a svým způsobem "fajn". Dokonalé dny jsou o něčem naprosto jednoduchém a přitom silně hlubokém a podstatném, na co by se nemělo zapomínat. Je to dokonalé i precizně civilním výkonem Kódži Jakušo a taktéž technicky; propracovaností výstavbou jednotlivých záběrů, prací s výpustkami i timingem jednotlivých scén. A jako super nápad, který tak trošku vzešel z "nejnovějšího Wenderse", beru i snové sekvence, které vždy rekapitukují uplynulý den skrze vícexpozici ve stylu poetických experimentů Paula Clipsona (a zajímalo by mě, jestli je Wenders náhodou nezná). Prospěl tomu i návrat Franze Lustiga na pozici kameramana, jelikož působil ve nejlepších filmech nejnovější Wendersovy éry a nic proti Benoîtovi Debiemu, ale jeho hyperaktivní experimentální styl sedí spíš do filmů Gaspara Noého a Harmonyho Korine, než k Wimu Wendersovi. Zkrátka mě to naprosto nadchlo snad vším čím mohlo a stále více se mi potvrzuje, že rok 2023 byl po x letech skvělými filmy velice plodný. Btw, u Až na dno jsem psal, že bych si přál, aby Wim Wenders ještě někdy natočil (poetickou) existenciální road movie. A jako by mě vyslyšel - poetické to rozhodně je, existenciální svým způsobem taky a road movie vlastně taky, když tam Hirajama jezdí často dodávkou. Kino Scala, Brno 5* () (méně) (více)