Kókaku kidótai: Stand Alone Complex

Pro část mojí technokratické duše je to čistá rozkoš. Všechno, co jsem napsal o filmu Mamoru Oshiiho Kôkaku kidôtai, platí bezezbytku i o tomhle kyberpunkovém arcidíle. Nemám k němu výhrady a pokud jsem při jeho sledování na nějaké ty nedostatky nebo drobné nesrovnalosti narazil, okamžitě jsem na ně zase zapomněl. (02.01.2009)

Animovanému seriálu se musí nechat, že má koule podobně jako první film, který byl podle mangy natočen. Nejde jen o to, že seriál je cool a místy docela sexy, jde o to, že je to akční, ale sem tam poměrně zásadně vyvěrají na povrch i trochu drsnější, temnější a závažnější témata. Anime má pořád co říct a tenhle tým funguje. (26.10.2017)

Nejznámější animovaný přírůstek do žánru cyberpunku mám rád jak v celovečerní, tak (jako jeden z mála) i v hrané hollywoodské podobě, takže jsem po dlouhých letech odkládání nakonec zamířil i do jeho seriálové verze. A i přes přítomnost všech známých postav a povědomé kulisy mě čekalo nečekané vystřízlivění. Pryč jsou akční symfonie nebo salvy myšlenek, které nejdou vždy adekvátně uchopit nebo pár větami vysvětlit, částečně je navíc pryč i specifická nálada, neodmyslitelně k Sekci 9 patřící. Ze Stand Alone Complex se totiž vyklubala epizodická sci-fi kriminálka, která je sice tu a tam ozvláštněna nečekanými žánrovými zatáčkami, ale ve své podstatě zůstává stále tím samým. Kartotékou případů, které se ve velkém otřou o politiku, v menším záběru pak o ekonomiku, sociologii či historii, aby vše zakončily střídmou akční scénou nebo nostalgickou rozmluvou. Chvíli jsem takový přístup dokázal přijímat, ale když se podobně nenápaditě vyvíjela i ústřední linie s Vysmátým mužem, která se první tři čtvrtiny seriálu zdá spíše povinným přívěskem, nebylo mi zrovna do zpěvu a marně jsem se snažil pochopit, proč právě Ghost dosahuje v žebříčcích nejpopulárnějších japonských seriálů tak kultovní úrovně. Jenže pak přijde poslední sedmička epizod, které míří tak vysoko, že jsem se málem ujišťoval, jestli sleduji stále ten samý seriál. Místo nicneříkajících dialogů se přistupuje k činům, na osudech hlavních charakterů mi záleží až bolestivě moc a zpětně divák pochopí i velmi pozvolné tempo nebo občas až neexistující gradaci jednotlivých zápletek či epizod. Stand Alone Complex je hodně specifická vize a přestože k ní mám nejednu výhradu, má v sobě zároveň tolik jedinečnosti, že jí v hodnocení rád trochu pomůžu a jsem rád, že nakonec dostála slavnému jménu. (11.09.2018)

Podarený seriál ktorého najväčším nepriateľom je dĺžka jednotlivých dielov. Tých zhruba 23 min. (nepočítajúc záverečné titulky ) je plne postačujúce pre sitcom, ale trochu vražedný termín na serióznu cyberpunkovú historku. Takže to vyzerá asi tak, že v úvode je predostrený problém, hrdinovia potom chvíľu tápu a nakoniec príde bleskové rozuzlenie. Vyšetrovací tím sekcie 9 má síce tuším 8 členov, ale svoj priestor väčšinou dostane len ústredné trio Motoko-Batou-Togusa+vyčúraný šéf Aramaki s účesom Keitha Flinta. Našťastie sa tvorcovia každým dielom zlepšujú a hlavne je tu ten prípad smejúceho sa muža ktorý sa ťahá cez viacero dielov a môže byť teda poriadne vygradovaný. Posledných asi šesť dielov je naozaj parádnych, akurát že po tom nerváku príde zrazu finálny, veľmi pokojný, rýdzo vysvetľovací diel a musím sa priznať že som niektoré aspekty toho geniálneho plánu veľkého šéfa nepochopil. Animácia je veľmi solídna, najmä tie Tachikomi sa podarili ( až na tie odpudivo švitorivé hlásky, to si japončíci nemohli odpustiť ) a aj tie digitálne úvodné titulky sa mi na rozdiel od viacerých páčili. A samozrejme, podarená hudba. (06.03.2012)

Éra Laughing Mana stále zůstává mým nejoblíbenějším příspěvkem ze světa Ghost in the Shell. Extrémně chytře vystavěná sezóna neustále přeskakuje mezi vyšetřováním a prozkoumáváním fikčního světa. Z lásky k téhle netradiční, ale fascinující řadě jsem se vyznal v zde. (05.06.2019)