Svět podle Daliborka

Na Slovensku by to skvěle zapadlo do pořadu Extrémné rodiny, kde by to vyšperkovali zábavným zlomyslným komentářem a vytvořili stoprocentně koukatelnější věc než tenhle špatně zinscenovaný trash, který možná víc než o Daliborkovi a jeho crew vypovídá o Klusákovi. Ten se tu na závěr dost odkopal coby naplněný předsudek téhle sorty lidí o “zkurvených sluníčkářích”, kteří nejsou schopni vést jakýkoli dialog, ale jenom podobné lidi zesměšňovat z pozice morálně a mentálně nadřazených a pohonit si na nich ego. Scéna z Osvětimi tak ve vás zanechá neukojenou touhu po tom nafackovat úplně všem včetně Klusáka snažícího se hrát si na hrdinu, kterého si sám v sobě zrežíroval ve snaze naaranžovat si velké finále, v němž je ale ve výsledku i on sám jednou z postav, ze kterých je vám zle. (24.03.2020)

Netuším, čeho chtěl Klusák zinscenováním své představy o typickém čehůnském kokotovi dosáhnout (třeba se těch autentických kokotů oproti původním předpokladům nedostávalo, tak bylo třeba nějaké vyrobit), ale touhle podlézavou seminárkou akorát úspěšně potvrdil, že ve srovnání s takovým Tomášem Kratochvílem toho zjevně nemá k tématu moc co nabídnout – a možná že kvůli té samožerské exhibici, zorchestrované přímo v Osvětimi s cílem dokázat vlastní citlivost, je ještě nechutnější hovado než ten jeho imaginární konstrukt. Příště bych doporučovala natočit tu fikci přiznaně, páč tady ta výpovědní hodnota jaxi nejni (i když asi radši ne, i Kult hákového kříže měl věrohodnější dialogy). (09.01.2018)

Pro ujasnění: Tohle není film o neonacistovi. Tohle je portrét jednoho strašlivě zamindrákovaného xenofoba, chudáka, který nikdy nevytáhl paty z Prostějova a díky výchově a mnoha dalším důvodům (z nichž některé ve filmu nejsou a Klusák nám je objasnil až po projekci) se cíleně rozhodl stát se náckem. Ale stejně dobře si mohl vybrat něco jiného, co by ho vydělovalo z většinového stáda - třeba radikální komunismus. Co tím chci říct: film nijak nevypovídá o dnešní neonacistické scéně v ČR (ačkoliv třeba návštěva koncertu Ortelu je něco neskutečného!) - nicméně to ani nikdy nebylo záměrem filmařů. Vít Klusák chtěl natočit portrét jednoho podivína (a posléze i jeho ještě podivnějšího okolí - zejména "otčím Vladimír" je postava mnohonásobně strašidelnější než samotný Dalibor) - a to se mu podařilo skvěle. Spíše než o neonacistech je to tedy o tragikomických až mytických figurkách, o nichž tušíme, že musí existovat, ale v našem vlastním okolí se vlastně nevyskytují, všichni ti chudáci se základním vzděláním, kteří mají minimální rozhled, věčně koukají na televizi a přitom nadávají na televizi, a když někde na webu najdou stránky s "nekonvenčním" pohledem na svět, mají pocit výjimečnosti, protože odhalili tu pravou pravdu, kterou jim běžné sdělovací prostředky nikdy neukážou, a pak jdou a volí Zemana, Babiše, Okamuru nebo Kotlebu, pokud si tedy všimnou, že jsou zrovna volby... Podivínským charakterům a jejich neuvěřitelným životům se divák může celý film smát (jediná možná reakce, pokud nechce brečet), ostatně oni sami se prý u sledování "svého" filmu smáli, ale drsné vystřízlivění přichází v podobě epilogu-návštěvy Osvětimi. Tam už se člověk smát nemůže. Zatímco nadávání na cikány je v Daliborkově okolí běžné, až vyžadované chování, s popíráním holokaustu Daliborek konečně narazí. Celou dobu jsem si říkal, jak moc se asi Dalibor stylizuje a nakolik tomu všemu, co říká, fakt věří... Každopádně tvrdit do očí ženě, co přežila koncentrák, že to v Osvětimi asi nebylo tak strašné, když tam byl bazén, a ona sama to koneckonců přežila, ukazuje s děsivou naléhavostí, jak snadno může člověk nevalného intelektu uvěřit "alternativním faktům" z konspiračních webů, zprávám o tom, jak v roce 1933 mezinárodní židovstvo vyhlásilo Německu válku či Leuchterově zprávě... Nicméně se zdá, že právě dramatické finále během natáčení tohoto dokumentu by pro něj mohlo být tím "budíčkem", který by mu pomohl vymanit se ze škatulky ortodoxního nácka, do které se sám zařadil, a najít si v životě kus štěstí. Jediné, co na filmu trochu zamrzí, je občas příliš okatá "umělost" některých scén, které byly sehrány na kameru zpětně. Ale to je jen drobná výtka - i když je scéna sehraná, divák dokáže rozpoznat/ocenit její reálný základ, a vlastně to nijak zvlášť neruší. Co naopak velmi potěší, je skvělá hudba Vladimíra Godára. Tak good luck u výslechů, Daliborku, a uvidíme se ve Varech! (28.06.2017)

Pokud chcete dát Daliborkovi šanci, je třeba si v prvé řadě uvědomit, že Klusák nenatočil dokument v podobě, v jaké ho většina z nás chápe. Pokud by se dalo říct, že inscenovaný dokument jako žánr má určitý rádius, který je definovaný například mírou dramaturgické inscenace, ale i určitou úrovní dokumentárního záběrování (značně odlišné od hraného filmu), je Svět podle Daliborka pravděpodobně i mimo rámec této definice. Vlastně jsem se každou minutou přesvědčoval víc a víc, že koukám na hraný film, který funguje právě díky kombinaci "nepřiznaně hraný, vydávající se za dokumentární". Tahle tenká hrana způsobila, že jsem si po dlouhé době odnesl z filmu pocit absolutní neschopnosti srovnat si své dojmy a názory. To samozřejmě umocňuje kontrast prvních 90 min (měl jsem pocit, že vlastně koukám na takové Dědictví aneb Kurvahošigutntág nového milénia, kdy Klusák nahradil dokumentárně observační metodu Nové vlny samotnou zástěrkou dokumentárního žánru) a závěrečného epilogu v Osvětimi. Ten na mě sice velice silně zapůsobil, zároveň jsem ale podobně jako mnozí ostatní cítil, že Klusák už nezná hranice. Jenže po rozhovoru Klusáka na DVTV, kde mimo jiné říká, že scénu dotlačili do filmu producenti a dramaturgové, a že on sám se v ní vnímá jako pitomec, jsem ohledně jeho přístupu k celému filmu trochu poupravil názor. Svět podle Daliborka je film na podivné hranici nikoho a je v tomto případě opravdu na každém jednotlivě, jak na něj zapůsobí a jaký k němu posléze zaujme postoj. 7/10 (09.08.2017)

Plně se ztotožňuju s komentářem uživatele Marigold. Komu se ho nechce dohledávat, tak abych řekl i něco svého, ve zkratce bych se vyjádřil zhruba tak, že s tímto počinem mám ten problém, že jsem během jeho sledování nenabyl dojmu, že sleduju dokument, jenž by říkal něco relevantního (o problému možné radikalizace české společnosti a jejich podobách), nýbrž špatně napsanou a špatně zahranou komedii. Až dostanete ten nápad prozkoumávat tvorbu tohoto dokumentaristy (kterýžto nápad bych i podporoval), tak o nic nepřijdete, když Daliborka vynecháte. 40 % [dafilms] (05.09.2023)