Hrací skříňka

Film je docela působivý a jeho téma je nepochybně závažné. Historka s hracím strojkem mi však přijde dost překombinovaná. Nechápu, proč ten chlápek emigroval do USA a ještě tam na sebe upozorňoval. Kdyby se zašil někde v Latinské Americe, měl by klid. Byl „rybou“, řekněme, středního formátu, žádný Adolf Eichmann, Mosad by se jeho hledáním sotva zabýval a ostatní by na to neměli ty správné páky. Pokud by se někdo divil, že člověk může být válečným zločincem a přitom dobrým manželem své ženě a milujícím otcem a dědečkem svým dětem a vnukům, tak neví nic o lidské mentalitě. (07.06.2023)

Krev není voda, ale co když se obojí mísí v toku Dunaje, na jehož březích umíraly tisíce i v době, kdy bylo zřejmě, že trapnost jménem druhá světová má na kahánku? A dokrvava zbarvený proud se vine dějinami dál a dál jako pouto, které spojuje oběti a viníky a rodiče a děti, co svět světem stojí. Jakkoli bylo zřejmé, v jaké pochmurné deltě tahle plavba vyústí, na mé manikúře se ty dvě hodiny projevily dost neblaze – a mému rozpoložení po závěrečných titulcích moc nepomohl ani pohled na spící ratolesti. (14.09.2013)

Tohle si běžný člověk jako já ani neumí představit. Něco jiného je postupné poznání, že rodiče, které milujeme, třeba nebyli dříve žádní svatouškové, ale zjištění, že je váš otec lidská zrůda co za války mučila a vraždila nevinné muže, ženy i děti, no v tomhle jsem s Ann Talbot soucítila, vůbec si nejsem jistá co bych dělala a jestli bych to nakonec řešila jako ona. Neposuzovala bych film jako thriller, protože tady jsou karty rozdány celkem jasně a tak jediní, kdo skutečně věřili v Laszlovu nevinu byli jeho blízcí a Anna, ta i přes svou inteligenci a zkušenost hlavně proto, že tomu věřit chtěla. Ale i tak pro ni bylo dost obtížné vyslýchat u soudu svědky a jejich emotivní výpovědi, když se jí z celého případu dělalo až fyzicky nevolno. Takže drama, to ovšem neznamená, že by tady byla nouze o překvapivé zvraty a napětí, jen je to všechno tak nějak reálnější, včetně výkonu Jessicy Lange, která si v podstatě krade celý film pro sebe. Film, jehož hlavní pointu, vystihl dokonale žalobce v rozhovoru s Ann v Budapešti: "Nejde o to pomstít se jednomu senilnímu dědkovi nad hrobem, ale o to, aby se nezapomínalo jakým zvěrstvem byl holocaust". Souhlasím. (23.11.2013)

"To nejsem já", opětovně tvrdí poameričtělý (zřejmě samozvaný) velitel pronacistické strany NYKP (Strana Šípových křížů) Mike László. A zřejmě mluví pravdu, i když ji zřejmě nemá. Byla to jen krátká epizoda z jeho dlouhé minulosti, se kterou se již vyrovnal - a možná tím hůř. Tím hůř také pro dceru, která ho jako zkušená právnička obhajuje při procesu, při nemž slyší něco, co by dcera o otci nikdy slyšet neměla, a samozřejmě nechtěla. Jádrem filmu (nemyslím v morálních, právních, ani politických pojmech), je odpověď na dvojotázku: Proč chtěl otec na dceři, aby ho obhajovala, a proč to dcera po krátším váhání přijala. Já ji neznám. Možná chtěla povýšit "právo" soudržnosti jedné rodiny nad právo obecné "odplaty". Možná ani on ani ona nepochopili, že to, co není možné dnes, bylo možné kdysi, kdy i toto bylo možné, a co zřejmě bude možné i v nějaké další sekvenci naší budoucnosti. Pozn. 1: V životě jsme málokdy svědky tak niterného vztahu mezi otcem a dcerou. Pozn. 2: Ke Garvasovým filmům přistupuji s absolutní nedůvěrou, která je vždy relativně rozptýlena, kdyby nebyl tak skvělým režisérem, byla by rozptýlena absolutně. Pozn. 3: Jak pan László říká za všech okolností: Ve zdravém těle, zdravý duch. Pozn. 4: Autor literární předlohy Joe Eszterhas měl shodou okolností (viz Eric Lichtblau: The Nazis Next Door: How America Became a Safe Haven for Hitler's Men) podobný příběh. Po doznání jeho otce, Istvana Eszterhase, k psaní a vydávání protižidovských traktátů, se ho Joe zřekl a znemožnil mu až do smrti setkat se s jeho vnuky. Pozn. 5: Proces ze strany obhajoby je založen na principu zpochybnění svědectví prostřednictvím zpochybnění svědků. To se podařilo dokonale, přestože svědkem a jeho svědectví není přímý vztah ani úměrnost. (01.05.2018)

"On není žádné monstrum, jsem jeho dcera, znám ho víc než kdokoliv jiný..." Opravdu můžeme o někom na 100% říct, že ho známe? Tuhle otázku si po zhlédnutí tohoto filmu asi nelze nepoložit. Film je za mě silným samozřejmě už jen kvůli tomu, že plně souzním se slovy vládního žalobce, že "je sice pozdě změnit to, co se stalo, ale není pozdě to připomínat." Ovšem asi nejvíce mě tentokrát zasáhl samotný konec filmu, když se z poněkud těžkopádně rozehraného soudního dramatu stává drama rodinné.  Když tak Ann Tabotová, dcera vehementně věřící v nevinu svého otce, po svém prozření dotyčného konfrontuje otázkou, "proč se aspoň nepokusíš říct pravdu," šel mi mráz po zádech. (15.04.2022)