Paříži, miluji Tě

Osmnáct pařížských distriktů plus dvaadvacet režisérů se rovná osmnácti "pařížským" pohledům na lásku v rozpuku, v úpadku, za zenitem, neexistující, chtěnou, k rodině a v mnoha dalších jejích tvářích. Nesporně zajímavý projekt, ale při množství povídek je jasné, že kvalita nemůže být konstantní. Mile tedy potěší, že žádný z příběhů není vyloženě špatný. Na druhou stranu nepříjemně překvapí, že při takové kadenci zvučných jmen je jen několik málo příběhů něčím výjimečných, obvzláště v první polovině. Většina má sice něco do sebe, ale minimum z nich vás donutí přemýšlet i za rámec stopáže. Tedy o tom jak daná situace začala či naopak pokračovala. Vypíchl bych Sylvaina Chometa, jehož příspěvek rozhodně patří k tomu nejlepšímu, ale i tak ho neanimovaná podoba zbytečně brzdí v rozletu a poté vrchol celého filmu v podobě povídky Toma Tykwera. Již kvůli ní to stojí za vidění. Paris, je t'aime měl být ve výsledku emocionálně silný zážitek. Což sice krom dvou či tří momentů není, ale nutně to neznamená, že by šlo o špatný nebo průměrný snímek. Třeba proto, že každý si tu ten svůj segment, který ho osloví, zajisté najde. (13.12.2007)

Žádný z příběhů není vyloženě špatný, ale většina není nikterak výrazná. Některé mě vyloženě nebavily (Chometovo pantomimické peklo, Nataliho upírská úchylárna a Doylovo kadeřnictví - wtf?), některé byly vážně dobré (Cuaron, Van Sant, Coixet) a některé prostě průměrné (Chadha, Coeni). Naštěstí je v tu i sedm dokonalých a velmi intenzivních minut Toma Tykwera, bez kterých bych si na celý film za týden nevzpomněla. (21.01.2009)

#88 Nemůžu si pomoct, ale příběhy z malebné Paříže mě přece jenom oslovily o něco méně, než ty Newyorské. Kdybych hodnotil zvlášt, tak nejvíc se mi líbila Coenovka a Nataliho vampíří láska v Sin City hávu. Celkově to ale pro mě mělo daleko slabší vyznění, než výše zmíněná, americká verze. Paříž je úžasná a stylová hudba, která jí je vlastní tomu pak dodává ještě větší kouzlo ale ani s takovouhle dechberoucí atmosférou mě různorodé příběhy nenadchli tak, jak jsem čekal. Možná je to spíš moje chyba, protože očekávání byla vysoko, ale i přesto jsem rád, že jsem si na tyhle dvě romance konečně našel chvíly. (25.06.2011)

Paříži, miluji tě je něco jako pohlednice. Občas kýčovitá, využívající klišé a zažité stereotypy, které se člověku asociují. Proto jsou také nejsilnějšími částmi ty filmy, které se snaží tak trochu tuto koncepci nabourat, ozvláštnit jí něčím novým nebo naprosto samotnou Paříž upozadit (Gus Van Sant, bratři Coenovi, Natali, Tykwer, Cuarón či Assayas). Ostatní filmy se dost propadají do nevýrazné šedi. Paříži, miluji tě je prostě velkou reklamou na Paříž, která často drží pozornost diváka jen díky přestylizovaným obrazům... (22.06.2009)

Jde milovat tenhle snímek a děkovat za něj kvůli jednomu jedinému krátkému filmu, který obsahuje? Protože přesně tak to cítím. Krátké filmy jsou točeny opravdovými kapacitami, ale polovička z nich nedokáže na délce 7 minut stvořit něco opravdového a obdivuhodného. Proti nim stojí hlavně Tom Tykwer a jeho True. Neskutečná báseň o jednom vztahu slepého chlapce a začínající herečky. Poprvé mi Tom vyrazil dech zapojením hudby a obrazu do celku, který dává úplně jiný rozměr zpětnému pohledu na jejich vztah. Úderné, citlivé a tolik pravdivé. Podruhé mě mrazilo od prvního pohledu na slepého chlapce, jak zvedá telefon. Potřetí jsem obdivoval lehkost myšlenky, která na 7 minutách působí jako román, který by mohl ještě mnohé vyprávět. Popáté ... Radši se budu věnovat i dalším. Gus Van Sant a jeho segment "La Mairas". Strohé, všeříkající a reálné. Takhle si představuji sedm minut, které řeknou více než 100 stran papíru. Velmi příjemně mě překvapil Joel a Ethan Coen, který i přes stále stejně tvářícího se Stevea Buscemi vytvořil velmi příjemnou záležitost. Chometovi mimové jsou naprosto zvláštní a rozhodně si získají velký obdiv, díky své sympatičnosti. Nesmím ani zapomenout na Alfonso Cuaróna, který natočil svých sedm minut (pokud se nepletu) jako jeden dlouhý záběr bez střihu. Bohužel trochu forma a myšlenka přerostla přes výsledek. Také tleskám američance, která se v posledním segmentu od Alexandera Paynea konečně rozhodne zaletět ze států do města lásky. Segment, který se snaží poukázat na to proč je Paříž městem zamilovaných a krásně tak zakončuje celé dvě hodiny. Jsem moc rád, že někdo přišel s podobným nápadem a zkusil něco nového, jen doufám, že příště bude výběr režisérů a jejich příběhů trochu skromnější a kvalitativně vyrovnanější. (16.06.2007)