Planeta opic

Nejklasičtější nestárnoucí sci-fi klasika a film, který tu prostě odjakživa byl a já si ho nikdy nenechal ujít. Pamatuji, že scéna kdy po ztroskotání lodi najdou zestárlou mrtvou astronautku pro mě v dětství bylo vždy to nejděsivější co jsem kdy viděl a težko jsem pak usínal, stejně tak si vzpomínám, jak jsem nechápal proč poté, co na konci Heston objeví tu velkou sochu, začne tak řvát a lamentovat. Prostě Planeta opic je „můj“ film! (10.03.2006)

Dost mě štve, kolik lidí tento snímek spojuje se svým dětstvím, prohlašuje ho za zásadní a formující dílo svého života. Ne. Tenhle film je přece jenom můj! Do značné míry utvářel celé moje vidění světa, moji představu o vesmíru, čase, charakteru lidí, životě a smrti i o tom, jak je to všechno asi složité a děsivé. Navíc k nám na základku jednou za čas docházely takové doktorky, které nám, svlečeným do spodního prádla, kontrolovaly křivé páteře, ploché nohy a podobné defekty. Humus. Mojí postavičce už zřejmě nebylo pomoci, ale jedna z těch paní mi definitivně stvrdila, že Planeta opic není pouhá fikce. Vypadala totiž přesně jako Zira. Ovšem víte, co je úplně ze všeho nejlepší? Že když se dívám ta tenhle skvost dneska, jsem z toho snad ještě víc na větvi než tenkrát. (19.04.2008)

První Planeta opic se opravdu povedla. Film sebou nese opravdu depkovité enviromentální poslání a vedle výborných masek (jako malý jsem z nich měl jednu dobu opravdovou fóbii)potěší i charismatický Heston v hlavní roli. V dnešní době jednoznačná kultovka. Škoda jen toho shitu, co přišel pak. ***Věděli jste, že: Pro lepší vcítění se do atmosféry nosil během psaní hudby skladatel Jerry Goldsmith opičí masku. *** (11.04.2007)

Počiatočné stupňovanie napätia ala hrozba z neznámej planéty je sekvencia hodná olympijského trónu. Ďalej sa síce stále všetko odvíja v správnych medziach, ale tie už však neboli natoľko kvalitné aby si Planéta opíc zaslúžila maximálne hodnotenie. Len tak mimochodom, Jerry Goldsmith umí, umí.. vážne umí. (05.06.2011)

„Zošedivel si. Ale na človeka, ktorý má 2300 rokov, stále nevyzeráš zle.“ Prvý raz som Planétu opíc videl ako dieťa chodiace na základku a bola to vtedy dobrá výhovorka, prečo z rodinnej návštevy odísť skôr. Aby malý stihol Planétu opíc v televízii. Hoci ale otec žhavil bledomodrú Škodu 100 (tzv. „kilečko“) čo to dalo, včas sme prísť domov nedokázali. I tak som ale zachytil dosť na to, aby ma film bavil. Predsa len, hovoriace opice s puškami a na koňoch, čo mohlo byť lepšie? Následne som sa dostal k útlej knižnej predlohe (jej autor napísal aj Most cez rieku Kwai), ktorá končila tiež šokujúco, ale zároveň úplne inak, ako film (knižný koniec neskôr čiastočne prebral Tim Burton v reboote z roku 2001). V nasledujúcich cca dvadsiatich rokoch som sa s fenoménom Planéty opíc stretával často (ale neviem, ktoré z pokračovaní bolo najhoršie, dobré každopádne nebolo ani jedno) a legendárny originál s (veľmi nesympatickým mizantropom) Hestonom som znova uvidel až vo februári 2011. A musím povedať, že je to stále dobrý film, ktorý po technickej stránke príliš nezostarol. Naopak, veľkolepá odvážna kamera s psychedelickou hudbou mi dokonca v niekoľkých scénach pripadali takmer nadčasové (krúženie okolo stroskotaného korábu). Sem-tam to nemá logiku (hovoriace opice majú súdy, ale nedokázali zostrojiť papierové lietadielko, pozoruhodná je i funkčnosť pušiek po X tisícročiach), no po audiovizuálnej stránke ma to bavilo i 43 (!) rokov od vzniku a vôbec by mi neprekážalo, ak by sa planéta objavovala ešte dlhšie a opice by nastúpili dajme tomu až po hodine deja (alebo aj vôbec, to putovanie vyľudnenou apokalyptickou planétou je fakt mrazivé). Pretože len čo sa zaangažujú do príbehu, ten paradoxne stráca údernosť a zo sci-fi udalosti sa stáva maskérska báchorka. Našťastie, nudnej návšteve opičieho mestečka patrí len prostriedok; úvodné a finálne putovanie pustou Zakázanou zónou tomu vracajú kvalitu z úvodu. (28.05.2011)