8 hlav šílenství

Velmi zajímavé téma, zpracované poněkud nešťastným způsobem. Očekávala jsem, že budu vtažena do životního příběhu nadějné básnířky ( i o tom by se dalo polemizovat), o peripetiích, které jí nachystal uštědřil osud skrze komunistickou - stalinovskou éru, nicméně to se nestalo. Film má být, slovy režisérky, průřezem historie Sovětského svazu, bohužel tak rozhodně nepůsobí. Kusé obrazy, zmatený scénář, chudá výprava (tu bych dokázala pochopit, vzhledem k rozpočtu. Na stranu druhou se mi líbil výkon Anety, co by hlavní hrdinky. Aneta se s touto složitou, rozpoluplnou osobností Anny Barkvové vyrovnala velmi dobře. Anna B. byla bezesporu zajímavá osobnost s vlastní, místy bizardní a hlavně s režimem neslučitelnou představou o životě, která si díky své komplikované osobnosti a neústupnosti v zásadách, vysloužila místo uznání vězení, pracovní tábor a vyhnanství. Je to pro filmaře výzva, která dle mého bohužel zůstala nenaplněna. Možná jsem jen čekala více. Jako životopisné filmové drama, těch informací o ní bylo málo a jako historický film, či sonda, zase málo obsažné, mnohé spíše v náznacích, bez širších souvislostí. Za mne zatím 50%. Možná, až to někdy zhlédnu podruhé, tak třeba přidám. (08.11.2017)

To je holt riziko filmových festivalů a člověka, který na některém z nich jde na premiéru českého filmu, ve kterém hraje hlavní roli Aneta Langerová. Jo, těch varovnejch signálů tam bylo dost... 8 hlav šílenství je každopádně dokonalou ukázkou projektu, který se svým tvůrcům během dlouholetého vývoje naprosto rozpadnul pod rukama a vylezl z něj těžko identifikovatelný patvar. Mohl bych jej trochu ocenit za snahu vymanit se ze stereotypů klasických životopisných filmů, za zábavnou hudební složku, za absurdně komediální potenciál, který to celé má. Pořád je to ale asi nejhorší distribuční film u nás za rok 2017 a jako takový si ten odpádek zaslouží. 5 % (01.06.2018)

Oj ty nesčastnyj nabljudatěl, što v žertvu žizň dolžen dať, etovo nikto nezaslužiť, eto jesť núžno pajebať!!! A teď sledujte, jaký mám fantastický cit pro rytmiku veledíla vylízaných ruských básnířek a dokážu ji skvěle vizualizovat: Prázdná, přeukrutně dlouhá chodba s dubovými parketami, po ní potácivě kráčí slizká neherecká lesba s dokonale koženým, existenciálně strnulým výrazem typu „Právě jsem viděla žalud!!!“, okovaným podpatkem klepe ve valčíkovém rytmu do podlahy, zasněně prstí obložení stěn a do ťukavého ticha této chodby smrti asi tak tisíckrát procítěně zazní onen osudově gradientní verš výše uvedené prudce lartpourlartové poémy – pajebať, pajebať, pajebať, pajebať, pajebať …. - každé další pajebať tišeji než to předchozí, přičemž každé desáté vkusně doprovodí hasičská kvarta Hóó-Řííí, zahraná na maximálně ohulené varhany. Och, také cítíte to fatální mrazení v klitorisu jako já, holky?! Tak, půlku scénáře mám hotovou, no a v té druhé jen strnulou lesbu stěhováci přenesou do kamenné kobky a na vymrzlý buzerplac, načež vesele „pojebáváme“ dál, až dokud vyděšenému divákovi hrůzou neslezou nehty, totálně nezdřevění prdel a uvaděč konstatuje mozkovou smrt. Na druhé straně ovšem klobouk dolů! Měla-li tato brutálně nehumánní forma audiovizuálního teroru přiblížit publiku pocity utrpení nepochopené jeblé piče ve stalinistickém lágru, povedlo se to fuckt na jedničku. Já trpěl jako zvíře a z fleku bych se místo něčeho takového raději okamžitě nechal deportovat do Gulagu na dvacet …, tak ne, bylo to vskutku úděsné zvěrstvo, takže na třicet let, a cítil bych se tam jako v ráji! Doufám, že to bylo jediné šlápnutí do hovna a další den popičovního festiválku mě z toho včerejšího ukrutného komatu probere. (01.05.2018)

OBSAHUJE FORMULACE, KTERÉ BY NĚKDO MOHL POVAŽOVAT ZA SPOILER. Shlédnuto v předpremiéře na LFŠ. Po pomítání proběhla beseda s režisérkou, Vladivojnou La Chia a Zuzanou Fialovou. O kvalitě filmu napovídá už to, co si o něm myslí Fialová, která prohlásila, že po půlhodině filmu zjistila, že se režisérka zbláznila. To bych si tvrdit nedovolil, ale film je to divný a nepovedený. První a osmá hlava (kapitola) byla zřejmě ještě natočena s dostatkem financí. Odehrávají se v zajímavých exteriérech. Prvních pět minut to vypadalo na zajímavý film. Pak trošku znejistíte, když při cestě vlakem do pracovního tábora uprostřed SSSR uslyšíte kromě češtiny slovenštinu. Ale po následném slédnutí smršti absurdit, divadelních kulis a hereckého neumětelství Anety Langerové už si na to divák ani nevzpomene. Z dalších hlav už přímo tryská levnost. Režisérka zřejmě v důsledku nedostatku prostředků zvolila levné dekorace a barevně velmi výraznou omalovánkovou animaci (např. kreslený Kreml se spoustou rudých praporů). Ve filmu je několik pokusů o vtip a nadsázku, které však vycházejí naprázdno (odpočinek v Parku kultury a oddechu Felixe Edmundoviče Dzeržinského – zakladatele Čeky, později NKVD a KGB, domorodci šlapající v kravských výkalech, animovaný pes v hrané scéně, Stalin volající básnířce přímo do Gulagu, z nebe spadlé kyje přesně jako v sovětském Mrazíkovi apod.). Jedna scéna v pracovní táboře se opakuje 3x. Na konci vždy Langerová řekne: „Ale já to tak nechci“ a scéna se celá opakuje pohledem jiné kamery. Aneta v průběhu filmu nestárne, takže vypadá stejně ve 13 i 50 letech. Neustálé flashbacky také nejsou přínosem. Mnoho výborných herců se zde objevilo jen na okamžik. Zedníčkova role byla nazvána „ďábel“. Ve filmu uslyšíme recitace básní a zpěv písně (zpívá muž v ženském rodě) v ruštině. Rovněž se z vložených titulků dovíme mnoho životopisných údajů. Pro Fialovou nebylo nejtěžší natáčení v mraze, kdy trestankyně musely ručně kácet stromy, ale lesbická scéna s Langerovou. La Chia měla jen několik dní na složení filmové hudby a při závěrečných titulcích zní píseň „Ruská zima“, kterou nahrála v roce 2001, když jí bylo 16 let. Debata s tvůrci se nesla v odlečeném duchu. Režisérka se vyjádřila, že Fialová s Langerovou by mohly být věkově jako matka s dcerou, což je samozřejmě hloupost a Fialová si to nenechala líbit. Vážné téma osudů lidí nespravedlivě odsouzených k mnohaletému věznění a vyhnanství si zaslouží serióznější zpracování. Film nepřináší nic nového a pravděpodobně bude těžko hledat své publikum. (08.08.2017)

Osm hlav je vyprávěno filmařskou makarónštinou, která je ve výsledku srozumitelná, chvílemi překvapivě humorná v dobrém slova smyslu a chvílemi ve špatném. Nejde o přímočarou honbu za silným biografickým příběhem, což se mi líbí, ale na druhou stranu mě film nechal poměrně chladnou. Silněji než cokoli jiného ve mně rezonuje "odrhovačka" Lagernaja v podání Jevgenije Rubilina. Asi bych se nebránila druhé projekci – v jiném rozpoložení to třeba budu vnímat jinak. PS: Trochu podobný závan čehosi jako Hlava-ruce-srdce. (06.08.2017)