Odcházení

Chápu, že tomu dílu většina lidí nerozumí, a myslím, že je to v pořádku. Pro většiny tu vzniká děl až moc a soukromník rozumí své využitelné svobodě. Takže ani já nebudu tentokrát nic soustavně vysvětlovat, jen hlásím, že jsem se zase jednou u něčeho spiklenecky a svobodně nadechla. Líbila se mi napsaná hra a líbí se mi film, obojí na sobě téměř nezávislé, jak to má být. Je to nejen chytře poskládáno, ale i režie je mistrná, a jsem nadšená, jaké se VH vybral herce a co z nich dostal: dojemná satisfakce pro Lábuse s Kaiserem, pro Dagmar Veškrnovou, pro Abrháma, Zindulku a Chramostovou – byli všichni překrásní, trefní, decentní, neomylní a skvělí... A naopak co se týká Budaře, Duška, Macháčka, Holubové a Vilhelmové, kteří hrát buď už neumějí, nebo nikdy neuměli, dokázal je obsadit a zpracovat tak, že podali přesně ten potřebný výkon a vypadali tak, jak si zaslouží. Zkrátka od autora tu každou větou, obrazem, rozostřeností či naopak zacílením (kamery i významu) plyne citlivá a výkonná ironie vůči všemu – na rovině herecké třeba vůči nesvobodné historii našeho herectví, i jeho svobodné, leč neumětelské současnosti. Nebo fakt, že Ivan, bratr Václava Havla, je celou dobu přítomen na balkonu, pozoruje, je tam, všechno vidí, o všem si myslí své, a sám není vidět. Ale je to plynulý nelineární komentář soukromého i veřejného života, umění vysoké hry i karikatury, zastírání i odhalování. A ta půvabná srovnávací rovina české kulturně-politické zmršenosti vůči anglickému aristokracionářství a slouhovnictví, ruské všeosudovosti, francouzské sociálnosti a německé akurátnosti. Je toho tam samozřejmě mnohem víc, i co do sdělovacích a sdělných rovin – nad některými větami, které nechal pronášet paní Dagmar, nebo které říká sám, nad některými škleby člověku uprostřed soukromého smíchu vděčně zatrne. Ode mě si opět vysloužil veliký srozumějící respekt. (01.05.2011)

Jeden velký absurdistán, ve kterém figurky přicházejí a odcházejí. Často se kopne do věcí našeho státu a často se zmíní Havlova osobnost, ale devizou této adaptace je symbolika. Bohužel obsah natřískaný jinotaji a lehčí satirou (někdy až dětinsky okatou - Fuj) útočí svou absurdností v plné síle již od začátku. Půl hodiny tedy může bavit, ale až do konce jede po stále stejné přímce. Chybí dramatický oblouk, chybí gradace. Jako jediný pak káru až do konce táhne hvězdný herecký ansámbl tvořící zasloužilé umělce (Abrhám, Chramostová) i nové hvězdy (Budař, Steidlová). Jako adaptace divadelní inscenace však Odcházení nefunguje špatně. Aspekty filmového stylu jsou do vyprávění vloženy s jasným tvůrčím záměrem (střih, zvuk, kamera) a jako Havlův splněný sen a první režijní počin zaslouží uznání. 12 nominací samozřejmě podezřele smrdí, ale nyní můžu s klidným svědomím říct, že taková polovina je zasloužená, byť si mohl Havel na svou prvotinu vybrat filmovější látku. Sichr je sichr. [Přesná stopáž: 90 min] (08.02.2012)

Odcházení jsem chtěl viděl od první chvíle, co jsem se dozvěděl, že ho Havel plánuje natočit. Už tehdy jsem tušil, že to nebude film pro většinové publikum. Osobně se o něm snažím nějak přemýšlet ještě po týdnu, co jsem ho viděl. Už dlouho jsem totiž asi nenarazil na tak složitý a mnohovrstevnatý film, nad kterým je nutné přemýšlet, a ideálně na něj jít do kina znovu. Kvůli své interpretační mnohoznačnosti a neuchopitelnosti se pravděpodobně nenajdou dva diváci, kteří by si film vyložili stejným způsobem. Při sledování Odcházení se mi na mysl nejvíc dralo srovnání s filmem Kočka na rozpálené plechové střeše z r. 1958. Oba filmy jsou natočeny podle divadelní předlohy, oba dodržují jednotu místa a děje a oba se točí kolem starého muže, který opouští své impérium (na smrt nemocný velký táta vs. vysloužily kancléř). Oba končí v podstatě optimisticky a oba se mi velmi líbily. Uvážím-li, že typický český důchodce v 74 letech chodí tak maximálně po doktorech nebo nákupech, o to více musím ocenit, že se Havel v tomto věku posadil do režisérského křesla a natočil se svými přáteli film o tom, jak by podle něj měla vypadat interpretace jeho Odcházení. Za sebe dávám plný počet - za vytříbenou vizuální stránku, "retro absurdní" poetiku, odvahu jít do toho, a konečně i pro sympatie, jež k Havlově osobě chovám. (18.04.2011)

Překvapivě zjišťuji, že Havel je o poznání lepším estetikem i filmařem, než byl politikem, a stokrát než spisovatelem. Povinné absurdní prvky tentokrát nijak nerozčilují, herectví Abrhámovo i mnohých dalších válcuje fakt, že ve filmu (což není překvapení) jde o hovno, a drobné cameo členů a oblíbenců početného havlovského panoptika nijak nevadí ani neuráží. Estetická mistrnost je zvlášť patrná v noční hudební scéně, tady by se možná i F. A. Brabec mohl přiučit, jak nebýt kýčovitý, ale koukatelný. Pro mě osobně příjemné překvapení, i když vidět Odcházení jednou úplně stačí. Dobrá kamera a příjemná střih. (02.10.2011)