Utrpení mladého Boháčka

Československá kinematografie po roce 1969 zčásti reflektovala na rychlé ochlazení politické i společenské atmosféry po vpádu sovětských vojsk, zčásti se snažila ještě prosadit svým způsobem odvážná díla. Komedie Utrpení mladého Boháčka se řadí něčím k oběma směrům. Režisér František Filip vypráví příběh, který by mohl být inspirací pro film, právě promítaný v kinech pod názvem Lemra líná – mladý a skutečně, vlastně neskutečně líný muž, který ze všeho nejraději má nicnedělání a vysedávání doma za pecí, by se měl podle matky co nejrychleji oženit. Jenže když synek na nějaké ženění ani známosti není. Poté, co však náhodně cestou na rande přes inzerát vezme stopařku, napadne ho, že by ji před matkou mohl vydávat za tu dívku z inzerátu. Tím však jeho trampoty nekončí. Film stojí na vynikajícím výkonu Pavla Landovského, který v podstatě hraje sám sebe, dále zde hrají Stella Zázvorková, Regina Rázlová, Jorga Kotrbová nebo Jaroslav Satoranský. Na DVD najdeme film – na rozdíl od toho, co tvrdí obal, takže pozor na to, v anamorfním širokoúhlém formátu 2,35:1 (tedy nikoliv 1,85:1), což u disku od Bontonu spíše příjemně překvapí. Zvuk najdeme v Dolby Digital 2.0, k dispozici jsou i české titulky. Bonusy zahrnují klasickou bontonskou sestavu – stručné filmografie, fotogalerii a rozhovory. Jsou čtyři, a nejzajímavějším asi bude ten se Stellou Zázvorkovou, protože jde pravděpodobně o její poslední rozhovor (v květnu 2005 zemřela) a je to na něm znát. Rozhovor s Pavlem Landovským je zase podobný jako on sám – roztěkaný a poněkud mimo témata, člověk by řekl, že pan Landovský není střízlivý. Pak je zde kratičký rozhovor s Jaroslavem Satoranským a konečně s panem režisérem, který jako vždy velice zajímavě vzpomíná na samotné natáčení a řekne nejvíce informací z té doby. (18.11.2018)

Je to dobrý film, ale abych mu dával více než dávám, to tedy ne. Protože zde se mi zdá hodně nadhodnocený. Ano, já pana Landovského moc nemusím, ale to není hlavní důvod. Vadí mi jako postava, takto nevýrazného a nesmělého. V té hospodě a pak u Květy mi nepřišel vůbec nesmělý, ale naopak jako muž, který se umí o své poprat, když bude potřeba. Ve snímku je místy i dosti hlucho. Zápletka je už otřepaná, ale budiž. A hlavní důvod je ten, že bych to vůbec neviděl jako komedii. (23.02.2018)

Pavel Landovský je skvělej, ve filmu jsou pak některý opravdu skvělý scény a ta Volha M-21 je taky skvělá. Z pomyslnýho 5-ti hvězdičkovýho vrcholu film táhnou dolu některý nudnější pasáže. Nicméně pro mě je to jedna z nejlepších komedií z domácí produkce. Navíc tenhle film má štěstí v tom, že neběží v televizi 5× za rok jako např. Homolkovi. (09.01.2007)

Jo Tóňa Boháček ten to neměl jednoduchý, znáte to jak to občas chodím s těmahle pochybnýma známostma s inzerátu....Užasný a dodnes velice svěží film, plný omylů a různých trapasů. Lanďákův na první pohled tak trochu nesmělý humor mi sedl, dialogy ze života naprosto trefné, sám Lanďák byl na vrcholu svých uměleckých sil a podle toho to také vypadalo..Jistá podobnost s Formanovými Láskami tu v některých scénách byla.. (03.11.2009)

Onen nemotorný chasník je předkládán jako více-méně normální typ („jeden z nás“), zároveň ho však od začátku nemohu vnímat jinak než jako devianta (nedůtklivá rádobyvzdorná oběť mateřské péče s extrémním nezájmem o ženy). Tato rozpornost zpočátku hatí věrohodnost jeho komediálního potrefování (zvláště chybí-li jakákoli kvalita, která by mu mohla propůjčit právo na deviantnost). U Landovského je však možné cokoli, tudíž to žeru. Všechno se schová za mámu, hlavně se taky musí všechno schovat před mámou. Ostatně tento deviant je charakter a svým způsobem gentleman, jinak by totiž po přiznání ženě, že nesnáší ženský, neodpověděl na její otázku proč „co je vám do toho“. Později se ukáže, že je to právě ono bytí společensky deviantním outsiderem, které tohoto mladého traktoristu disponuje k proniknutí k čemusi pravému v náhodném skorovztahu se světa znalou, inteligentní, zklamávanou leč vždy nad věcí jsoucí slečnou ze svobodomyslných kruhů. A naopak, totéž s ním nalézá ona. Cosi, co u svých, u „normálních“ nemají šanci nalézt. Ne proto, že by to nemohlo být, ale proto, že neexistuje cesta. Na jedné straně hypertrofované etiketální ohledy v kravíně (ecce, homo socialisticus rusticus), na druhé povrchně přízemní zájmy u rafinovaněji fundovaných frikulínů (ecce, homo liber). Tedy ne, že by toho „čehosi pravého“ ti dva spolu dosáhli – propast mezi nimi je přece jen nepřeklenutelná -, ale bylo jim dáno to alespoň zahlédnout. Paradoxně díky grotesknosti jejich seznámení, přičemž „běžně“ by se tito dva spolu seznámit vůbec nemohli. Nevěsta z kravína však rovněž „začne chtít“. Obě slečny jsou krásné a sympatické, což činí celou zápletku stravitelnou, o to však zapeklitější. Vytváří se neřešitelná rovnice: máma chce nevěstu, nevěsta ženicha, ženich svoji falešnou sestřenici. Řešení je na ní a tak slečna disponující moudrostí světa vrací vše do náležitých kolejí. Náležité koleje však nevedou k happyendu, pouze se sbíhají a rozbíhají v nekonečnu. Zbývá trapnost a smutek, náležité je rozpoznáno coby nenáležité. Končí sranda, začíná utrpení mladého Boháčka. Držme jim všem palce. /// Dnes už by takový příběh nebyl možný, tehdy to ještě šlo. Co se to stalo, že během čtyřiceti let přestaly platit osobnostně-konstitutivní společenské podmínky platné po staletí? Ne, že by byly „správné“. Ale byly nějaké. Budiž mi z této posice dovolena trocha nostalgie: V některých nejzdařilejších scénách pojednávaná komedie odhaluje (zřejmě nezáměrně) dojemný fakt, že společenským ideálem onoho pokročilého hominis socialistici je buržoazní standard (o nějž se klopotně snaží), zatímco mladí pohrobci buržoazie (včetně těch, kteří jsou tak pouze označováni socialistickou propagandou) tímto standardem ostentativně pohrdají. (13.08.2011)