Nákaza

"Ensemble piece" o smrtící pandémii ála Steven Soderbergh. A je to dá se říci dokumentárním stylem natočená procedurální podívaná o tom, jak se postupuje při objevení epidemie hodně ošklivé chřipky a pokusech ji zvládnout. Ale ne tak docela - Soderbergh totiž v rámci výstavby šokujícího děje sleduje i konkrétní "obyčejné" lidi, ale nedělá to tak, že byste se s nimi mohli sžít, nebo že by nedej bože páchali nějaké hrdinské skutky ve stylu katastrofických velkofilmů. Aby to nebylo málo, Nákaza také "drží prst na tepu doby", když umně využívá postavu investigativního bloggera, který do bohulibých snah WHO a národních vlád svými konspiračními teoriemi a vlastní agendou soustavně háže vidle. Co rozhodně stojí za zmínku, je skutečnost, že Soderbergh nijak nepřikrašluje to, co by v analogické situaci nastalo (a co se mu ve filmu děje), tj. rozpad společnosti, návrat k zákonu džungle, a hlavně to, že by o životy přicházeli mladí, staří, ženy, děti, prostě všichni bez výjimky. V kombinaci s vědomím, že "hlavním hrdinou" filmu je nijak zvlášť virulentní patogen, přenášející se fyzickým kontaktem, a že by tudíž mohlo být mnohem, mnohem hůř, to celé působí velmi znepokojivě. Soderbergh respektive scénárista Burns to ještě navíc koření morálně spornými rozhodnutími, a v zásadě neukazují jedinou výlučně "dobrou" postavu. Je mi jedno, nakolik režisér selhal v pokusu natočit kontroverzní kritiku systému, a nakolik se zalekl přílišných odklonů od diváckých očekávání. Contagion totiž i tak funguje, a nutno říct, že řada momentů v něm je opravdu překvapivá. Rozhodně jsem se nedíval naposledy, takže dám spokojených (znepokojených-ale-co-s-tím-asi-tak-naděláš) 80%. (23.03.2015)

Je zvláštní, kolik lidí o Nákaze píše jako o realistické, když přitom obsahuje několik stylizovaných, subjektivizovaných scén z pohledu nakažených, rytmizuje děj videoklipovými montážemi, roztřesenou kameru nechává někde u Greengrasse ve studiu a celkově si je dobře vědoma vlastní filmovosti a svých předobrazů. Role nových médií se tu nebere v úvahu jen v tematické rovině, ale taky té formální - flashbacky nejsou motivované vzpomínkami, ale existencí videozáznamů z bezpečnostních kamer a v určitých pasážích film na moment plynule přechází do dokumentárního módu, když ke sdělení informací najednou použije zjevně nediegetického vypravěče. Jako žánrový experiment to funguje perfektně a myslím, že o něco podobného se tady ještě nikdo nepokusil. Je to precizně seskládaná dekonstrukce systému v krizovém stavu, v němž se informace šíří rychleji než infekce a konspirační teorie vznikají z nedorozumění. Víc než jak to všechno skončí, je tady důležité, co se při tom děje. Soderbergh prostě nešetří nikoho, a možná že s těmi hvězdnými jmény to je působivější, než kdyby se tu v rámci zachování realismu pohybovaly samé neznámé tváře. Ten úvodní vypravěčský "podvod" s Gwyneth Paltrow každopádně účinkuje skvěle, a to i přestože jsme o tom spraveni v traileru a dopředu víme co čekat. Více v recenzi a ještě v této analýze. (21.10.2011)

Mala som možnosť vidieť v krátkom časovom intervale dva filmy roku 2011, spracúvajúcich námet celosvetového vírusu, ktorý nekompromisne zasiahne všetky vrstvy obyvateľstva: Perfect Sense a Contagion. A na základe dojmov, pocitov či emócií sa jednoznačne prikláňam k prvému menovanému. Viac ako plnohodnotným filmom je Contagion skôr dokumentárnym zhrnutím náhlych dôsledkov, rozhodnutí a možností, ako predísť bezprostrednej katastrofe. Soderbergh sa opäť nehrá na veľké umenie a postavy sú len nastrčené figúrky, nie dejové charakterové postavy. Film, ktorý sa zaoberá globálnou epidémiou bez toho, aby vo mne vyvolal čo len jedinú emóciu a namiesto začlenenia sa do príbehu, sa ma snaží uchlácholiť decentne nezaujatým postojom k problému v jeho obrovskej závažnosti, si z môjho pohľadu viac než 3 hviezdy nezaslúži. Chválim hordu hereckých hviezd, ktoré som si užila, skvelú elektronickú hudbu a vysvetľujúci, aj keď neprimerane skratkovitý koniec. (07.02.2012)

Dalo se čekat, že to půjde proti tradičním diváckým očekáváním, ale přesto Soderbergh dokáže překvapovat hlavně tím, jakou optiku k profláknuté zápletce přikládá, když si místo velkolepých davových scén vystačí s dokumentárně laděnou tóninou a naprosto suverénně nechává slavným hollywoodským jménům minimální party, přičemž oni se mu odměňují parádními výkony. Minimalizmus, který se zavrtává hluboko pod kůži. PS: Letos už druhý film, který z velké části „udělal“ Cliff Martinez. (20.10.2011)

Herecky místy nadmíru potěšující, pár režijních nápadů a filmařských postupů by divák našel také, atmosféricky efektivní soundtrack zrovna tak. Steven Soderbergh je díkybohu civilní, nic lidem před plátnem nevnucuje, nevolí žádné úderné trikové záběry, což je ale ve výsledku i díky pro něj tradiční digitální kameře působivější a střídmější. Divák se brzy srovná i s tím, že drama nemá klasickou dramaturgii a skáče z jedné epizody k druhé, režisér výtečně pracuje s detaily, což záhy vyvolává strach z dotyků a nebezpečí viru na každém kroku. Je to celé takové zvláštně odtažité, ale o to mrazivější. Holt, i takhle se dá natočit toliko profláknutá tematika. Navíc se spoustou nenalíčených hereckých hvězd. U Soderbergha se holt každý dotyk počítá. A teď honem do lékárny pro roušku... PS: O pár let později - 2020 - snímek získal nečekaně/absolutně reálné rozměry. (07.03.2012)