Poupata

Měl jsem velký problém uvěřit tomu, že by to někde bylo až TAKHLE špatné, že úplně každou postavu příběhu stihne nějaká tragédie (někdy nejedna). Byl bych mnohem radši, kdyby se do hloubky rozvíjela jedna či dvě, takto jich tam bylo až příliš najednou, a divák tak získal jen obecný dojem, že je to prostě v ... , než aby mohl v souvislostech rozplétat konkrétní problémy. Na konci jsem čekal alespoň zrnko naděje, ale deprese byla temně, byť stylově završena (krásný ohňostroj jako vzpruhu neberu). Co však musím vyzvednout, je kamera Vladimíra Smutného, který ze stroje zvaného RED vytáhl, co to šlo, na zmíněné tragédie se tak vlastně dívalo velmi příjemně, co se estetické stránky týče. Sice jsem tedy poměrně zklamán ze scénáře, ale na českou produkci je to stále nadprůměr a jsem rád, že takový film vůbec vznikl, jen více takových, ono se to jednou povede. (08.04.2012)

Nesympatičtí hrdinové, šeď továren a takové jiné Vánoce, na které nejsme ve filmech moc zvyklí. Někdo točí animované komedie o Santovi, v Česku ale vzniklo i chvílemi absurdně komické drama o předlužené rodině s těhotnou náctiletou na krku. Poupata jsou technicky výborně zvládnutá a objektivně se jim nedá moc vytknout. Jenže diváka nelze zrovna potěšit filmem, kde jsou všechny postavy troubové, kteří neumí naložit se svým životem a hlavně si za své problémy můžou sami. Zvlášť, když ty ztroskotance uvidíte non stop. (30.05.2012)

Poupata dorostla a z krásného údělu a nadšených kroků k zítřku, jenž měl být nádherný jak rozkvetlá růže, zbyla pouty svázaná usychající kytice neštěstí a zmaru; kytice v odpadkovém koši... Poupata bez budoucnosti a s minulostí, která poutá ke dnu a už nepustí. To jsou poupata z roku 1985 dorostlá do Poupat roku 2010. Jiráský představil českému publiku po velmi dlouhé době skutečně realistické sociální drama, které není blbé, trapné, nebo odtržené od skutečnosti. Marně pátrám v paměti a napadá mě z poslední doby snad jen Šulíkův Sluneční stát a s určitými výhradami i Slámovo Štěstí (a to jsou oba z roku 2005). To, co již dlouhá léta točí např. v Anglii Ken Loach (Kes; Sladkých šestnáct let) nebo v sousedním Polsku Robert Glinski (Sviňky; Ahoj, Terezko), tady v té záplavě ironizujících, hláškovacích a především nerealistických filmů zoufale chybí. Poupata jsou opakem toho, co se tady točí běžně: Absence humoru a karikatur, pesimismus, bezvýchodnost a především přesný popis určitého problému. Zejména v první půlce je film výborný; bohužel s přibývajícím časem se začínají ve scénáři objevovat detaily, které až příliš připomínají otáčení kudly v otevřené ráně; detaily, které jsou přitažené za vlasy a trochu zbytečně prohlubují již tak hutnou depresi (postava prostitutky, pointa s vietnamským prodejcem apod.) I přes tyto drobné vady je však třeba vyzdvihnout to, jak jsou napsány jednotlivé postavy, protože přesně typologicky vystihují své předobrazy ze skutečného světa sociálně vyloučených. A osudy takových lidí je třeba si stále připomínat; zvláště v současné době, která poskytuje nadbytek živné půdy pro šíření sociálních problémů. Je třeba si to připomínat, neboť kde není budoucnost tam není ani hřích.... (3,5*) (24.06.2012)

Zahrajme si na Popelku a přeberme českou nabídku dramat za rok 2011. Pokud do ní zahrnu česko-slovenský Dům a u Vendety na okamžik škrtnu označení thriller, dostanu spolu s Poupaty jednoznačné stupně vítězů. Na pořadí ani tak nezáleží, důležitá je pro mě jiná věc. A sice, že se u nás stále umí točit poutavé drámo, které diváka dokáže strhnout a neruší jej nevyrovnanými hereckými výkony, tupou myšlenkou, mizivou atmosférou a kdo ví, čím ještě. Že jsme mistry laciných, horkou jehlou šitých komedií všichni dobře víme. Díky odvážné a zatím neznámé partě okolo Poupat jsme se však navíc dozvěděli i to, že je v našich podmínkách přeci jen možné natočit film s velkou lidskou duší. Pod tíhou svého vlastního komentáře zvedám hodnocení na pět hvězd s přáním všeho dobrého do další tvorby celému týmu Poupat. (13.01.2012)

Nevím, proč by sociální drama mělo být něco mezi knihou Job a Zjevením sv. Jana v bezbožných industriálních kulisách... Paradoxně nevyhlíží osudy hrdinů Poupat o nic tragičtěji, když namísto vnímavé vnitřní charakteristiky na ně tvůrce uvaluje další a další příkoří, nechává je vegetovat v hnusném světě bez naděje a jejich vztahy redukuje na více méně negativní společenské interakce. Spíš než autentickou sociální výpověď o krizi a okraji tu máme velkolepé divadlo zmaru a zhrzených nadějí, které místo katarze obsahuje přešlechtěný scenáristický twist -- domyšleno do důsledku ten ale neříká nic ani o postavách, ani o světě, ani o (téměř absentujících) morálních hodnotách. Nevzniklo tak ani dílo syrových kvalit Fish Tanku, ani stylizovaný obraz "drsné jemnosti" osudu rozměru Adamových jablek, ale ani přesvědčivě vygradovaná sociální výpověď o všední naději v beznaději jako ve Štěstí... vznikl vypravěčsky a režijně poměrně kultivovaný film, kterému škodí manýristická snaha zapůsobit a vyobrazit svět co nejšedivějšími barvami. Paradoxně tak zanikají odstíny, které dělají z konstruktu živou tkáň. Myslím, že vinou toho uniká i produktivní reflexe normalizační "špíny za nehty", o které píše Matty. Poupata ustrnula spíše u spartakiádního povrchu zásadních nešvarů a zvrhlých sociálních rituálů, než aby nabídla detailní analýzu toho, co je na životě v "neo-normalizaci" tak osudové. Ale i za těch několik zdařilých scén a solidních hereckých výkonů nutno hodnotit jako český nadprůměr a Jiráského připsat na nepočetný seznam českých nadějí. (15.12.2011)