Chlapectví

mnoho slov o ničem, stylově bezvýrazné, příliš předstírané hlubokomyslnosti, usilovná snaha vypovědět... o čem vlastně?... tematické tápání bez konce = typický Linklater. jednou jedinkrát jsem tomu podlehl při sledování Sním či bdím, ale nikdy předtím a nikdy potom a bohužel ani tentokrát. už samotný koncept je problematický a to ve více směrech. (1.) tematicky: redukce celé jedné etapy hrdinova života zcela nevyhnutelně vede k banalizaci. co by se mohlo jevit při zcela jiném uchopení látky přirozené, zde vyznívá jako schematismus. při výkladu se nelze vyhnout zjednodušujícím závěrům a simplifikacím. na tematickém povrchu filmu jsou totiž zdaleka nejzřetelnější. příklad? dospívání v dysfunkční rodině a příliš násilná represivní výchova v rodině i ve vzdělávacích institucích mají za následek behaviorální změny v dospělosti, konkrétně problémy ve vztahu k autoritám a anti-sociální tendence. jako kdyby snad bylo možné s přesností vypočítat, jak libovolný z miliard náhodných faktorů, z nichž některé jsou naprosto nepostřehnutelné, ovlivní formování osobnosti dítěte! jako kdyby snad bylo možné ten život redukovaný na řetězec příčin a následků rozplést a zanalyzovat a lidský život vystihnout jedním matematickým vzorečkem. a i kdyby to snad možné bylo, Linklater se tomu ani nepřiblížil. (2.) koncept je nesmírně problematický i z hlediska emocí. ta odvážná snaha obsáhnout a zprostředkovat všechny myslitelné emoce spojené s prožitky dospívání je předem odsouzena k nezdaru. už kvůli navyklým způsobům sledování filmů, které máme všichni diváci společné, nelze v jediném filmu vystřídat celé spektrum citů a doufat, že všechny zapůsobí stejnou měrou, či alespoň některé. kde kruté rodinné drama končí, tendenční romantika začíná a záhy se opět přelévá ve chcípáckou melancholii často viděnou u špatných amerických nezávisláků (ironicky adorovanou filmovými kritiky, jelikož "chcípáctví" jim výrazně usnadňuje identifikaci s hrdinou). ze všeho nejvíce ale snímek sází na nostalgii - upomínání onoho přese všechny bolesti nejoceňovanějšího období v životě člověka. ale ani tyto emoce ke mě nedolehly. ještě před koncem dětství jsem si uvědomil, o co přicházím, a po všech těch letech se nad tím a hlavně nad sebou už dojímat nedokážu. díkybohu. a tak jediné, co na filmu zbývá přes závažné nedostatky celku ocenit, jsou dílčí maličkosti. pár se jich povedlo. v těch už si každý něco povědomého najít dokáže a mě nevyjímaje. hlavně jedna věc na mě zapůsobila. a nikdo nikdy neuhodne která. (22.08.2014)

Časosběrný styl je bohužel jediným skutečně zajímavým prvkem filmu. Jinak se jedná o sled událostí jako vystřižených z domácího videa kohokoliv z nás, což skutečně není potřeba prezentovat nikde jinde než v nudném kruhu rodiny. Pro větší přehlednost mohly být časové skoky doplněny letopočtem, ale čert vem diváka. Během projekce mi navíc došlo, že ani z té revoluční časosběrnosti nejsem tak na větvi a naskočilo mi hned několik případů, kde precizní masky nebo přesný výběr typově podobných herců odvedl tu samou práci. Jenže tady to musíme opěvovat, protože šlo přeci o 12 let! Celkově žádná sláva, ale těch pár momentů, které v plné nahotě ukazují, co se stane (přímo i nepřímo), když ho chlap vytáhne pozdě, mi to alespoň částečně vynahradilo. Děti? Nikdy! (22.12.2014)

Filmu si cením především kvůli tomu, s jakou trpělivostí a oddaností byl natočen. A kvituju také fakt, že se natáčelo s těmi samými herci, což působí opravdu hodně dobře. A přestože se na film i přes těch obludných 166 minut pěkně dívalo (nuda se nedostavila) a několik scén opravdu zaujalo, měl jsem s ním 2 problémy. Na to, jak je snímek dlouhý, v něm bylo zvratů jak šafránu (a starali se o ně vlastně jen matčini amanti), a hrdina, co (takřka) v pohodě proplouvá životem, člověka moc k fandění nestrhne (pokud ho teda neosloví jinak). A když už jsem právě u postav, tak Mason mi byl čím dál méně sympatický (ok, osobní problém) a taky mě rušila představitelka jeho sestry, která byla tak nepřirozeně přirozená, že občas strhávala veškerou moji pozornost na sebe a já nechápal její zvláštní gesta či výrazy v obličeji. Závěr filmu mě vzhledem k průběhu vyprávění opravdu nepřekvapil, ale zase oceňuju, že se ho podařilo tvůrcům docela dobře kočírovat, aby nevyzněl vyloženě tuctově. Nicméně Chlapectvím mě Linklater vybídl, abych zkusil nějaký jeho další film, takže nashledanou pane režisére, protentokrát by to bylo za slušné 4*. (09.11.2014)

Na mě až moc hezký a nekonfliktní. Vždyť ten kluk je furt strašně hodnej, jen občas přijde o půl hodiny dýl domů, díky čemuž cukne žilkami těch alkoholických stepfatherů, jiné problémy ale nemá. Vždyť v těch rodinných vztazích není žádný vývoj, žádný pnutí, všechno je strašně sluníčkový a těch 12 let plyne vlastně hrozně očekávatelně. O vztahu matka - syn toho na karlovarském festivalu mnohem víc řekla třeba Mommy Xaviera Dolana. Jako neuvěřitelně obsáhlou kroniku jednoho dospívání a celé naší doby to každopádně musíte ocenit chtě nechtě, její obsah mě ale emocionálně rozechvíval fakt jen sporadicky. Oceňuju však absenci patosu a mrazivě přesný dialog ve fotokomoře a taky monolog Patricie Arquette při Masonově odjezdu na vysokou. 70% (11.07.2014)

Klobouk dolů, že někdo vydržel 12 let vytvářet film. Jenže nebýt toho, myslím si, že by jinak měl film velmi, až kriticky nízké hodnocení, protože příběh je téměř o ničem. Lidé v dnešní době mají rádi příběhy plné zvratů a kde se něco děje. Na to, že film trvá skoro tři hodiny se film točí stále okolo toho, že se rodinka stěhuje, nebo že se každý rok sejdou děti na pokec s tátou, kde vedou velmi nudné dialogy o ničem. To mě na tom štvalo nejvíc, protože když už si dal někdo práci s vytvářením filmu po tak dlouhou dobu, mohl si dát i krapet větší práci na příjemném, klidně i dramatickém příběhu s rozumnými dialogy. Jinak růst dětí bylo super sledovat, za to bych dal plný počet, jenže příběh stál za starou belu. (13.12.2014)