Chloe and Theo

Některé momenty a hlavně celkové vyznění filmu bylo opravdu vynikající. Příběh je silný, poselství je důležité a má šanci oslovit mnoho lidí. Za tímto silným základem bohužel značně pokulhává zpracování. V první polovině filmu se toho moc neděje, divák nemá, čeho by se chytil. Natočeno je to velmi nezajímavě, nelze získat kontakt s hlavními postavami. A to je velká škoda, protože těžit je z čeho a postava eskymáka s ekologickým poselstvím v našem moderním světě je opravdu výjimečná. Hlavně jeho monolog, při kterém mrazí v zádech a člověk se začíná stydět, že žije tak, jak žije. To ale bohužel na kvalitní celovečerní film nestačí. (09.01.2016)

tento film je akoby z inej planéty - aj napriek obrovskej vrstve klišé je v ňom čosi autentické a dojemné. Iste je to aj postavou Thea. Záver bol pre mňa šokujúco smutný, ozaj ma zaskočil. Dakotu Johnson som ihned po skonceni filmu googlil a nepríjemne ma prekvapilo, že hrala v tom brakovom Šedom filme. Chcel som si ju zachovať takú čistú ako bola jej postava Chloe. (16.09.2015)

Hezký příběh o tom, jak se jeden člověk snažil změnit svět. Nebo alespoň něco ve světě, ale jak mu svět ukázal, že se změnit nenechá a že krutost je mnohem jednodušší lidskou vlastností než vcítění se. Ten příběh není ničím objevný a od prvního záběru se snaží zalíbit, ale to, co chce sdělit, to se mu nakonec i daří. (06.07.2015)

Kdybych to bývala věděla, nespustila bych ho ani na vteřinu z očí. Ten konec mě hodně moc mrzel, kvůli pitomým botám. Chudák. V podstatě mi ho bylo celou dobu líto. Vůbec neměl svůj domov opouštět, bylo by mu tam líp. Film je reálný, vším plýtváme a ničeho si nevážíme.. Smutné a zároveň hezké, ale znova už tento film vidět nemusím. (20.06.2016)

Julio Jurenito (viz Ilja Erenburg) říká, pokud si dobře vzpomínám, že nejlepší způsob sebevraždy je koupit si nové boty a sednout si na lavičku v moskevském parku. Zde je možno spatřit další, pokročilejší variantu: Pokud se chcete někoho zbavit, kupte mu nové boty a pošlete ho do Central Parku (nebo někam jinam). Tak jak toto, tak i vše ostatní, nás zpravuje o tom, co dobře víme, ale nic s tím neděláme, neuděláme. A tak i toto inuitské poselství padá do arktického moře pohádek, pověstí, mýtů a představ stejně tak, jak do něj padají uvolněné ledovcové útesy, tuny každou vteřinu. A v tom randálu je sotva slyšet harpunu řezající led... Ale samozřejmě se mě to také dotýká. Když (ve filmu) vidím UN headquarters nebo New York Skyline, bezděčně mě napadá: Co to je? Kdo to postavil? A k čemu? Už dávno není žádné "buď a nebo", pouze "jak dlouho ještě". (14.12.2016)