Final Cut - Dámy a pánové

Něco takového může stvořit buďto naprostý blázen nebo totální génius. Romantický dopis kinematografii, orální sex pro cinefily a především kouzelná záležitost. To jak krásně na sebe veškeré ty záběry navazují, jak je Pálfi schopen vzít mnohé ikonické filmové záběry a předvést je ve zcela jiném kontextu je prostě obdivuhodný. Na anti-cinefily tento projekt nebude tolik působit, pro fanouška filmů jde ale jednoduše o vynikající podívanou. Odvážný experiment, ze kterého vzešla povinnost pro veškeré fanoušky stříbrného plátna. (16.03.2021)

Vždycky jsem něco podobného chtěl vidět, a proto neváhám ocenit plným počtem, že se do toho někdo pustil a poskládal dohromady takovouto úžasnou věc. Jen více podobných skládaček, dá se s tím docela dobře pohrát, během sledování mě napadla řada nápadů na podobné kousky. K plnému zážitku a docenění tento typ filmu ovšem vyžaduje alespoň elementární znalost světové kinematografie. (31.08.2014)

Dám pět. Proč ? Protože když někdo dává filmu svou lásku, tak já mu za to vždy budu oplácet stejnou mincí. Možná by i takovému filmovému sestřihu slušela ucelenější obsahová koncepce, ale z tohoto dílka jde čístá radost z vynálezu zvaného film, že nemůžu jinak, korn když i záverečné titulky se tak krásně poslouchají (27.05.2015)

Enšpígl, který se směje, když jde do kopce, protože ví, že za chvíli půjde s kopce, hezky říká: "když někdo dává filmu svou lásku, tak já mu za to vždy budu oplácet stejnou mincí." Ze začátku to vypadá stoprocentně, ojedinělý, neopakovatelný nápad. Později však přece jen koncentrace a zájem opadá, vypadá to jako hraní si s herci (kteří vypadají spíš směšně než jinak), koláž se mění v komiks, příběh v banalitu (jaký jiný příběh by asi šel takto zpracovat)... Paralela tu přese všechno přece jen je. Myslím na filmy Slavoje Žižka, který filmové epizody také spojuje, i když jiným, účelovým, a pro mě více objevným způsobem. Tím Enšpígla nepopírám, jenom se snažím něco dodat. (20.06.2015)

Naprosto geniální záležitost, u které jsem oněměl úžasem a vydechl překvapením - přesně něco takového jsem si už před léty vysnil v literatuře (jaké by to asi bylo vytvořit knihu, která by celá sestávala výhradně z citací jiných knih, které by na sebe smysluplně navazovaly), a najednou se úplnou náhodou dostanu k někomu, kdo to realizoval ve filmu. Takový nápad samozřejmě není bez rizika - v tomto konkrétním případě jsem se velmi obával o uhlídání správné délky jednotlivých záběrů, přehnaného výskytu notoricky známých scén či opakování různých scén ze stejného filmu - Pálfi naštěstí vše ukočíroval naprosto brilantně, délka jednotlivých záběrů správně kolísá a nikdy nepřesáhne několik vteřin, takže žádný záběr na sebe nestrhává zbytečně velkou pozornost a výsledný dojem z filmu je velmi dynamický a osvěžující; notoricky známé scény se zde takřka nevyskytují - výběr scén a záběrů z jednotlivých filmů je naopak velmi promyšlený a ukazuje překvapující podobnosti mezi jednotlivými filmy, které - navzdory tomu, že jsou časově i tematicky zcela rozdílné - často obsahují neuvěřitelně podobné scény; a nepotvrdila se ani má obava, že by se opakovaly scény ze stále stejných filmů nebo že by Pálfi pracoval jen s filmovým mainstreamem - tomu prvnímu předešel pravidlem na zahrnutí maximálně dvou záběrů od stejného režiséra (s výjimkou Lynche) a tomu druhému skutečně pestrým výběrem z filmů od tak rozdílných tvůrců, jako Kar-wai Wong, Rainer Werner Fassbinder či Michelangelo Antonioni, abych jmenoval alespoň tři své oblíbence, které za mainstream nelze považovat ani omylem. Fanoušky českého filmu může potěšit, že se zde objeví i záběry z několika českých filmů. Při naběhnutí závěrečných titulků, kde jsou všechny použité filmy vypsány, jsem si s velkou chutí očima prolítával jejich přehled a s uspokojením konstatoval, že jsem většinu filmů identifikoval správně - tenhle "film" je něco jako splněný sen každého cinefila, a spolu s podobně geniálním snímkem The Artist je to asi nejhezčí pocta filmovému umění, jakou znám. (27.05.2015)