The Guest

Precizně šlapající žánrovka pro dnešní přesofistikovanou kinematografii znovu objevuje sílu základních konceptů ve stylu osmdesátých a devadesátých let (k dané éře ostatně film odkazuje stylem hudby). The Guest se nesnaží diváky zaskočit nečekanými zvraty ani vodit za nos všemožnými odkazy, ale naopak staví na dokonalém naplnění očekávaných schémat a žánrových atrakcí. Při tom vyprávění stojí v prvé řadě na hereckých výkonech, kde každá z hlavních i vedlejších postav skvěle ožívá díky přesně vybraným aktérům. V čele pak stojí titulní postava v uhrančivém podání Dana Stevense, který se ukazuje jako herec, pro kterého bylo Panství Downton moc malé a silně omezující. Jeho výkon, kde si stejně jako postavy ve filmu kolem prstu omotává i diváky, s přehledem přebíjí kariérní stín masově populárního britského seriálu a nechává nás napjatě vyhlížet Stevensovy nadcházející kroky. (21.12.2014)

Ze začátku získáte pocit, že se schyluje k parádnímu dramatu, budete si říkat: "Ne ne, to nedopadne dobře." Bohužel však vyloženě k dramatu nedojde, ale zvrhne se to v trapnou frašku a v nesmyslný sled událostí, který by prostě nemohly nikdy nastat. V půlce rozpačitého sledování už vám nejspíš dojde, že s vámi tvůrci hrají nefér hru, neboť tam všachují negra se štítnou žlázou, který si z toho (a z vás) začne dělat akorát tak prdel. Úplně ke konci si už budete zoufat, že sledujete druhořadý amatfilm, nebo přinejmenším nizkorozpočťák točený bez jakékoliv zodpovědnosti k divákovi. Tak se myšlenkami vrátíte na začátek a zavzdychnete, jaká je to škoda, protože ten potenciál tam zkrátka byl. A Dan Stewens s ksichtem Jonathana Rhyse Mayerse a mimikou Jacka Davenporta by to drama, klidně i akční, v pohodě utáhl. Proč to sklouzlo do laciného teen hájskůl a lá osmdesátky hovadění vážně nechápu. (08.01.2015)

O soundtracku: Moore a další nás se svojí hudbou vrací do 80. let post-disco elektronické scény. Syntetizéry a vocodery spolu s monotónními bicími a občasnou basou zní téměř po celou dobu a zdá se to až nemožné, ale padnou k příběhu jako ulitý. Je to paradox, který nelze nesrovnat s podobně laděným snímkem Drive. Tentokrát se ovšem noříme hlouběji do minulosti. Namísto moderně znějícího Nightcall, main theme Drive, tu jsou melodie, které rozjížděly devadesátkové párty, i hlas až podezřele připomínající legendárního Davida Bowieho. Když si tuhle retro elektronickou směsku člověk poslechne zpětně bez obrazu, nechce se mu pomalu věřit, že namísto podvědomého pokyvování hlavou a chuti jít si zapařit jen seděl přikovaný a ani nedutal. Dost kontroverzní undergroundová hudba, která se až příliš hluboko vryje do paměti a podtrhuje atmosféru filmu hned natřikrát. Atmosféru, na kterou se jen tak nezapomíná, protože co Stevens předvedl, by asi obyčejný smrtelník jen těžko dokázal. Takže asi fakt psychouš bude. Na druhou stranu, když je váš herecký výstup doplněn o takový rázný psycho, jako je třeba track The Magician, tak to asi jde hned lépe. Soundtrack drtící tvrzení, že elektro hudba do filmu nepatří. Nejlepší soundtrack z filmu: Bar Fight. 90 % (11.06.2015)

Uvedomelé nezávislé béčko, ktoré nám pripravilo špeciálneho hrdinu. Hrdinu, ktorý má v mnohom pravdu, i keď je to psychouš a robí veci, aké robí. A vlastne je tu možno aj ten najúprimnejší zo všetkých, pretože jedná na rovinu. Nie vždy, ale ostatní vôbec. Foter má radosť zo smrti šéfa, lebo prebere jeho flek, peknej babenke stačí vidieť, ako je zbitý jej ex a hneď sa ide sexovať, o šikane na škole ani nehovoriac. Aha, zabudol som na vládu a armádu. Proste všetko zle, ale nakoniec je jasné, komu na konci treba držať palce a je to tak žánrovo v poriadku. Škoda, že to nie je viac dotiahnuté, a to po všetkých stránkach. (28.12.2015)

Pro mě osobně je to velký překvapení, nic zázračnýho jsem od tohohle filmu nečekal, ale what the fuck??? Příběh nijak slavnej, ale hlavní postava v podání Dana Stevense? Naprostej luxus. Kombinace charismatickýho týpka, pár zvratů a hudby z tohohle filmu dělá víc než jen obyčejný béčko. Já se bavil od začátku až do konce. (25.12.2014)