Osm hrozných

Táto divadelná hra nevyšla podľa osobných preferencií zapojenia alternatívy do klasiky. Až na úvod a nejaké tie spomienky priestorovo uzatvorená do jedného obchodu. Rozdelenie na kapitoly nijako extra nesfunkčnilo príšernú dĺžku, v ktorej na 0,5% akcie pripadá 99,5% oveľa menej pôsobivých žvástov. Pre fanúšikov štandardného divadla a divadla v kine povinnosť. (30.07.2020)

Bavil jsem se od začátku do konce. Ne jako třeba při Hanebných panchartech - jinak, ale bavil. Znáte ten pocit, který máte při sledování vynikajících divadelních her, při nichž hltáte každé slovo, vychutnáváte si monology a dialogy a nevadilo by vám, kdyby se pořád jen mluvilo, protože se mluví tak skvěle? Přesně takový pocit jsem z Osmi hrozných měl. Čekal jsem, že to bude "něco jako westernoví Gauneři", a toho jsem se také dočkal. Když postavy mluví, má to smysl a je to zábava. Když se děj vrací zpět, má to smysl a je to zábava. Když se střílí a prýští krev, má to smysl. A zase je to zábava. Trochu poupravím jedno otřepané přirovnání: Napětí by se v novém Tarantinovi místy snad ani nedalo ukrojit, jaký drasťák to je. Venku zuří příšerný blizard a uvnitř dřevěné ošuntělé chajdy, do které sněží a fičí, se sešli opravdu divní, nevypočitatelní a nebezpeční lidé, jež je radost sledovat. A navíc - navíc - navíc k tomu hraje (ne)skutečně boží, původní hudba Ennia Morriconeho (konečně se to podařilo!).___P.S. Zklamalo mě asi jedině to, že příběh neměl symbolických osm kapitol. (07.01.2016)

Wyomingskou chatovou zabijačku, co nebere ohled, jestli je prase Yankee, Rebel nebo cabron, lze rozdělit na dvě nepříliš symetrické půlky. Ta první expoziční je poměrně povislá a její náplní je před zrcadlem stojící nahý bílý negr Tarantino, kterého už z toho kontaktu s vlastním dingusem musí bolet dlaň. Ta druhá, o poznání pevnější, je očekávaně explicitní a podvratná a od okamžiku, kdy černý Hercule Poirot začne vyšetřovat travičství a protivníky vycukávat historkami o svém teplotním tělesu, i místy zábavná. No a mezi nimi je Hnědý věnec, kterým prolézají davy nekritických fandů a přitom by si maximálně zasloužil utřít za tu svou zesebeposranost Abovým psaním.. Je zvláštní, že o trup výš se nachází orgán, který si ve své skromnosti už přes padesát let drží laťku a bez něhož by Osma plná nenávisti ztratila několik motorických funkcí (ústřední hudební motiv ďábelsky zlověstný, doprovod scény pochodu nahého zajatce po sněhu zase připomene pouštní „Il Deserto“ z Hodný, zlý a ošklivý). Vlastně může i působit jako vzor pro režiséra, co si užívá uměle udržované aury geniálního scénáristy a jehož dílo má trvale sestupnou či stagnující tendenci. Co jsem napsal o Tarantinovi u Djanga, platí i teď, jen se to víko rakve možná nepatrně pootevřelo.. (02.02.2016)

Extrémně užvaněný, megadlouhý a do sebe zahleděný Tarantino, který vrátil Gaunery o 150 let zpět v čase, akorát zdvojnásobil stopáž filmu a změnil asi tak 20 procent scénáře a dialogů. Nečekal bych něco tak málo svěžího a neoriginálního vzhledem k jeho dosavadní tvorbě. Samozřejmě tradiční dlouhé, do absurdity dovedené dialogové pasáže lízlé divadlem jsou super, stejně jako vedení herců a očekávané splatter finále. Nicméně těch spaghetti westernů už bylo tak akorát dost. Navrch tomu dává korunu Tim Roth, který se marně snaží dělat úplně stejná gesta a kreace jako Christoph Waltz, který zřejmě nebyl na tuhle zimní taškařici k mání. Kde je ta invence, originalita a multitématická pocta všemu možnému i nemožnému s tunou nápadů na každém kroku, která byla tak patrná v Kill Bill ? (10.01.2016)

Škaredý úchyl z videopůjčovny se naprudko předávkoval verbálním laxativem a svůj originální divadelní průjem zastavil až v čase 02:43:37. A to je kurva úmorné i na dialogového génia, který evidentně chytil egoistickou fobii ze stříhání a skoro tři hoďky už bez ochabnutí invence prostě neužvaní. Kdyby si na tom trochu zařádil nůžkama a odstranil tak 30 minut vatově planých plků, byla by to naprostá dokonalost. Takhle se jedná jen o dokonalost prostou, ozdobenou výkvětem dokonalých herců a zhyzděnou jen jako vždy zoufalým polenem Čuníkem Tatůmem a stopáží pro šťastné majitele plechových prdelí. Ale i tak Kventýn zase předvedl, že skvělí mimici, brilantní dialogy a perfektní režie dokáží i ze sebekokotštější zápletky vyždímat neotřelý, krvavý a dynamický mástrpiss. (02.01.2016)