Ronja, dcera loupežníka

Jako malej jsem miloval tento film. Pamatuju si, jak jsem jednou čekal, až budou tento film dávat na ČT - měli ho dávat v jednu a já už od osmi ráno se nemohl dočkat. Myslím, že jsem zažil je málo delších dní. Líbil se mi ten dobrodružný život v lese - dobrodružný život, pro který jsem miloval knihy Julese Verna. To se však ztratilo - žádný dobrodruh ze mě nevyrostl a jediným "dobrodružstvím" je snaha plnit termíny v práci. Avšak dobře si pamatuju, jak mi přišla úžasná představa žít někde v lesích, obstarávat si jídlo v krajině a připadat si svobodný. Tak na mě působila většina filmu. Ale už i jako dítě na mě zapůsobil ten pocit "vše se změnilo". Podobně jako ve filmu Podivné dědictví, kdy se tři představitelé divokého západů obtížně vyrovnávali s příchodem civilizace, tak zde se loupežnící (pro mě samozřejmě ti dobří) museli vyrovnávat s tlakem vojáku (i když to tam bylo jen řečeno). Tato změna byla umocněna smrtí starého "peera" (nevím, jak to napsat - ale neodvážil jsem se to napsat s "é" :-D). To vše na mě hluboce zapůsobilo už v dětských letech. Možná proto i po těch letech jsem moc rád shlédl znovu tuto pohádku a s čistým svědomím mohu dát pět hvězdiček. Tohle je opravdu pravá pohádka - pohodová a přitom v žádném případě infantilní. Ještě si neodpustím poznamenat, že jsem fakt nesnášel ty "p-p-pročpak to děláš, p-p-potvůrko p-p-podivná". Zvláštní, že to samé jsem si nyní přečetl v příspěvku Geminiho. Ještě zvláštnější je, že je nesnáším dál. :-D (26.07.2011)

Ten blesk tenkrát nerozpůlil jen starý hrad, domov bandy loupežníků, ale zasáhl i mě - přímo do srdce. „Pppročpak to děláš, po-po-potvůrko po-po-podivná? Astrid Lingren, ppproč píšeš tak krásné knížky? Řekni, ppproč?“ Dttto Tage Danielsson. „Pppročpak to děláš, rejžo, ppproč natáčíš tak krásný film? Řekni, ppproč?“ (25.10.2013)

To byla táááááák hezká pohádka. Žádný vraždy, žádnej mainstream, žádný efekty ani Amerika. Hezkej příběh, švédský loupežníci, dvě děcka, příroda a tak vůbec. Jako dítě jsem to nikdy neviděl, asi jsem špatnej ročník. Akorát se divim, že tam seveřeni nechali tolik nahoty. Holt jinej kraj, jinej mrav. Aspoň jsem to zkouk v originále a ta švédština je zajímavej jazyk. Já chci bejt taky loupežník a žít si po svym! Skaal! (13.01.2010)

Švédové jsou zajisté hrdí na to, že mají spisovatelku Astrid Lindgren, která tak laskavě psala příběhy pro děti. A ty půvabné příběhy se přeci musí převádět na filmový pás. A opakovaně jsou tyto filmové adaptace dělané s láskou, optimismem a radostí ze života. To z těchto výtvorů dělá velice příjemný zážitek, který potěší, zahřeje a pohladí. V tomto příběhu se navíc vzdává hold severské přírodě, hlubokým zeleným lesům, modrým jezerům, divokým řekám, letnímu hřejivému létu i kruté zimě s přívaly sněhu. Rozlehlost a čistota lesů podněcuje fantazii a představivost a díky tomu mohou ožívat bájná stvoření: krvežíznivé harpyje, lační šedí skřítci, či popletení lesní trpaslíci. Hlavní postavou je malá Ronja (Hanna Zetterberg), které zdárně sekunduje malý Birk (Dan Håfström). Rozehrává se příběh dětské vzpoury proti dospěláckému světu nepřátelství. Dospívání, rozepře, vzdor, přátelství, partnerské neduhy v celé své kráse i hrůze v dětském soužití, odvaha a pochopení. Děti jsou pro dospělé názorným příkladem, který své adresáty nenechá netečnými. A to vše ve starém hradě a uprostřed čisté a krásné přírody. Z dalších rolí: otec Ronji a rozverný vůdce loupežnické bandy Mattis (Börje Ahlstedt), Ronjina starostlivá matka Lovis (Lena Nyman), otec Birka a vůdce konkurenční loupežnické bandy Borka (Per Oscarsson), Birkova ukřičená matka Undis (Med Reventberg), starý, moudrý a dobrotivý Skalle-Per (Allan Edwall) a hromada dalších loupežníků. Být loupežníkem znamená žít na starém hradním sídle uprostřed hlubokých lesů. Být loupežníkem znamená naučit se vycházet v dobrém s přírodou. Být loupežníkem znamená tuhá zima s odhazováním sněhu. Být loupežníkem znamená hodokvas s tancem a rozvernou písní. Být loupežníkem je mít radost ze života. Film je příjemný a tak krásně zahřeje. (29.01.2016)

Když jsem byl malí, měl jsem tuto pohádku docela rád. Byla trochu strašidelná, ale napínavost převážila mou bojácnost. Taky bylo mě asi 7 max. 8 když jsem to viděl. Ale v dospělosti jsem si ji zamiloval. Měl jsem štěstí, že naše režisérka/scénáristka/ředitelka v divadle se rozhodla tuto pohádku zařadit do repertoáru divadla a začít hrát. A bylo to jedno z nejúžasnější období co jsem prožil. Hlavně ten ohlušující, aspoň deset minut dlouhý a úžasný aplaus od diváků, bylo něco na co do smrti nezapomenu. (10.05.2019)