Zádušní oběť

"Můj Bůh už dávno zemřel," říká policejní komisař Mondl v podání Milana Kňažka. A nejde zdaleka o jediný z myšlenkově silných výroků, kterými scénář tohoto filmu vybavil Vladimír Körner. Ze začátku to vypadá, že jsme svědky jakési variace na téma hilsneriády. Na jedné straně je zde válečný hrdinova, kterého někde podřeže jak ovci na porážce. Na druhé straně je zde příslušník místní židovské komunity, který je obviněn ze spáchání rituální vraždy. Jak ale postupem času počet mrtvých narůstá, ukazuje se, že půjde o trošku něco jiného. Od jistého okamžiku už komisař (a asi i divák) tuší, kdo je pachatelem těchto zločinů. Nakonec to ale celé dopadne poněkud jinak. A tohle vyústění příběhu rozhodně není vůbec špatné, byť z něj člověku rozhodně není moc příjemně po těle. Co bych si ale odpustil, byl úplná závěr filmu, kdy se jeho autoři snaží o jakýsi širší přesah kriminálního příběhu. Války tu byly, jsou a žel asi i budou. Přinášejí utrpení milionům nevinných lidí po celém světě. Protiválečné vyznění celého příběhu mi ovšem v tomto případě přišlo poněkud násilné a vlastně i nadbytečné. Jakoby se autoři snímku styděli za to, že tvořili "jen" dobrou dobovou kriminálku. (09.04.2017)

Pokud bychom na Zádušní oběť kladli vyšší nároky, neuspěla by. Ale doba se změnila, změnil se i Svoboda s Körnerem a očekávat druhý Berhof by byla chyba. Svoboda už je přes deset let limitován mantinely naší matičky veřejnoprávní a navzdory všemu prosadil i tentokrát velmi zajímavý projekt - zajímavou temnou krimi z počátku 20. století, která nehladí, nebanalizuje. Milan Kňažko v hlavní roli je stále sázkou na jistotu a komu se naposledy líbil v Normalu, může si směle pokračovat zde. Příjemně herecky zraje i Eva Josefíková, před deseti lety pouhá Troškova princezna, dnes už rovnocenná herecká partnerka svých starších kolegů. Velmi se mi líbila atmosféra i práce s vyšším dobrem, leč polopatický konec celku příliš nesedl. Nicméně pro věrné diváky týmu Svoboda - Kňažko je to radost, stejně jako herecký koncert v Boží duze či před lety v Papiliovi. (11.04.2017)

Je to takový plakátový sestřih válečných hrůz dějin. Noirově laděné retro se sklony k okázalé manýře od zvířecích vojáků po náboženské rituály. Zádušní oběť se podobá klasickému dramatu o třech dějstvích. Začíná jako variace na Zločin v Polné, neboť i tady podobně jako za hilsneriády se hledá obětní beránek v židovské komunitě, vesměs už zdecimované útěky před pogromy. Pak pokračuje nejsilnější částí ve stylu maigretovské detektivky, jíž Milan Kňažko prochází takřka bez hnutí brvy, jediný střízlivě věcný proti vůkolní hysterii, která se bohužel dotkne i některých hereckých projevů. A vrcholí dost uměle inscenovanou osudovostí. Celá důsledná stylizace mává vlajkou současného diktátu temnoty. Svíce, petrolejky, lijáky, stíny, tmavá zákoutí, hrubí neurvalci proti bezbranným ženám, Schubertovy melodie znějící v zapadlé krčmě nebo na hřbitově, mrtvola v kostele, záchvaty, morfium; zkrátka se buduje mozaika strachu a zmaru. Nicméně ve výsledném účinku šíří podmanivou náladu i znepokojivé tajemství, přestože zkušení konzumenti detektivek uhádnou pachatele i jeho motivaci dost brzy.Filmu by pomohl výraznější dramaturgický zásah. Jak se totiž zjevuje záhadný vousatý ctitel či kněžka tajného spolku, začne se Zádušní oběť podobat pouťovému braku, jenž se těžko snáší s obecnými úvahami typu „Můj Bůh už dávno umřel“. A když uslyší povzdech „Tolik utrpení“, divák se v duchu přidá – No právě, trauma na trauma, změna v nedohlednu. (11.04.2020)

Svobodův pokus o ponuré krimi z období Velké války a protižidovských nálad nakonec skončil porážkou, co nebyla košer. Technická kvalita nedokázala vyvážit trestuhodně nerozvinutý motiv tajemného spolku Morany Cibulkové, dvojnásobný omyl na konci (nádražní pich a nepatřičný povzdech, jak je válka i nyní fuj) či skutečnost, že už zhruba ve třetině divák vylučovací metodou zjistí, kdo je pomstychtivý vrah. Je to snadné pátrání, když víte, že poslední zabití ve filmu provedené šábes držící rukou má na svědomí parta kolem Alda Raineho. Jsem si plně vědom historického údělu židovského národa, ale v poslední době se mi začíná zdát, že mu filmová branže dělá tím neustálým stavěním do rolí obětí medvědí službu.. Když už nic, zaujalo mě, jak se nám Kňažko začíná v obličeji zakulacovat do tvarů Anthonyho Hopkinse.. (10.04.2017)

Neděle večer, víkend končí, člověk je nasranej, že jde za chvíli zase do práce, tak se chce aspoň podívat na teoreticky velmi zajímavý film, aby zapomněl na svoji tísnivou situaci, jenže místo toho dostane tenhle paskvil, kterej nasranost prohloubí do tý míry, že pak už nepřichází ani ten osvobozující spánek. (17.04.2017)