Planeta Česko

Nádherný dokument. Obdivuji velkou trpělivost, péči i obětavost při natáčení a snahu autorů přiblížit lidem více naše bezprostřední životní okolí, kterého si mnozí z nás ani nevšimnou a navíc si jej ani neváží. Zcela souhlasím s komentářem Vančury ovšem s připomínkou, že profesionálně natočené a ozvučené dokumenty mě nikdy nenudí. V lese, či v horách nebo u rybníka i na pasece se vždy oprošťuji od civilizačních myšlenek a problémů a nechávám se unášet nádherou tohoto kouzelného světa viděným nejen z povrchu země, ale i ze vzduchu jako pták. Tedy, ... prosím, nezničme si ho, a děkuji pane Poláku. (18.01.2019)

Přírodovědné dokumenty mě uspávají a informace z odborného komentáře mi jsou vždy jedním uchem tam a druhým uchem ven. To asi Planeta Česko těžko změní. Nicméně mám radost, že někdo natočil první celovečerní dokument o české přírodě, že chtěl ukázat zvířata i na ne zrovna obvyklých místech (sídliště, nádraží) a že dokument obdařil i svou malou osobní rovinou, díky které to celé má i nějaký příběh. Pan Martín Polák má mé sympatie a já si tedy dovolím trochu nadhodnocovat. (02.01.2019)

Za mě rozhodně plný počet, jen víc takových!!! Čekal jsem dokument trochu ve stylu "podíváme se na Pálavu, do Lednicko-Valtického areálu, na Třeboňsko, možná na ty nejprofláklejší místa Šumavy či Krkonoš", a když zbyde místo tak možná na jedno, dvě místa jiná, třeba taková Pravčická brána, ta jistě každého posadí na zadek (čti "zná ji aspoň z fotky každý"). Ale dostalo se mi něco trochu jiného. Ano, došlo i na místa obecně známá, třeba na tu Šumavu (nic proti ní, mám ji moc rád a obrázky horských smrčin a Jeho veličenstva rozhledny na Poledníku jsem rozhodně nepohrdl), ale nemalou část filmu tvořily záběry míst, která bych zrovna nečekal, že si někdo vybere pro natočení "divoké" přírody. Takový chocholouš hnízdící pod nějakým stromkem či keřem na rušném parkovišti u obchodního centra nebo to, co lze nalézt na zdánlivě velmi nehostinném místě - těženém hnědouhelném dole, mě docela překvapilo, stejně jako je velmi nečekané hejno syslů uprostřed sídliště. Ale i třeba zpomalené záběry datlíka tříprstého, mlátícího do suchého smrku hned na začátku, byly krásné. Stejně jako jsou fascinující záběry vylidněné oblasti v okolí Milovic, tak trochu připomínající české Serengeti, kam se v posledních letech vrací velcí kopytníci. A na závěr pár záběrů (které musely autora stát nemalé úsilí) tetřevího toku, tak byla nádhera a asi by se daly považovat za zlatý hřeb celého filmu. A ten trochu osobní komentář? Kéž by každý otec přichystal svým dvěma dcerám takový dárek, který je naučí poznávat svoji rodnou vlast z trochu nezvyklého pohledu! (30.12.2020)

Dokumenty o přírodě mě většinou k smrti nudí a vyhýbám se jim, ale tenhle se mi líbil. Oceňuji na něm jeho poselství, které je podle mě v současné dokumentární produkci o přírodě docela výjimečné - a sice nepodceňujme přírodu, ona není zase tak bezmocná, jak si mnozí z nás myslí, a dokáže si poradit sama. Respektive aby nedošlo k mýlce - ten film podle mě neříká, aby se lidi o přírodu nestarali, ale že existuje nějaký zlatý střed mezi dvěma extrémy, bezuzdným drancováním a fanatickým ekoterorismem. Aby se lidi prostě z přírody víc těšili - a hlavně si jí víc všímali, protože není nutno jezdit někam do exotických krajin, když ji máme všichni doslova za humny (často i na místech, kde by to málokdo čekal) - film ukazuje spoustu zajímavých živočichů, kteří žijí v těsné blízkosti lidí (často jsou na jejich činnosti doslova životně závislí). Autor snímku Marián Polák na mě působí velmi sympaticky a Planeta Česko se mi tolik líbila mj. i proto, že ji natočil a věnoval svým dvěma dcerám, což filmu v mých očích dává vítaný osobní rozměr. Pouze u komentáře Kryštofa Hádka si nejsem jistý, jestli se mi líbil (ale rozhodně to bylo lepší, než Tomáš Hanák v Příběhu lesa), a občas se mi tam přece jen trochu vkrádala nuda, ale jinak za mě rozhodně velmi příjemný divácký zážitek a doporučení všem, kdo mají podobný typ filmů v oblibě. (25.06.2017)

Poměrně rozumná eko agytka (díky za to), lemovaná milým malým českým hajlíčkem. Obecně u podobných snímků postrádám měřítko: když stavím narativ o celém druhu na příběhu konkrétního zvířete, nutně je třeba doplnit sdělení o kvantitativní data (například předpokládaný počet čápů černých na našem území dnes a před 100 lety), jinak je výsledný dojem značně zkreslený a romantizující a slábne kritický rozměr díla. Záběry jsou krásné. Dále souhlas s Roverem. (01.04.2018)