Umberto D.

Doslova srdcervoucí příběh (a tentokrát to říkám bez jakékoliv ironie), který nechá chladným asi jen naprostého cynika. Otevřený a zdánlivě tak trochu optimistický konec nenechá diváka na pochybách, že osud Umberta a jeho psíka nebude ani nadále nijak radostný. Dokonale realistický snímek, hrůzný svojí aktuálností, protože pro lidi Umbertova druhu se toho mnoho nemění ať už se jedná o poválečnou Itálii nebo jakýkoliv jiný čas a místo. A nejde jen o sociální rozměr příběhu - De Sica bez obalu ukazuje jak kruté dokáže být stáří a samota. (16.12.2013)

Pro italský neorealismus obligátní téma boje jednotlivce s nepříznivou sociální situací, tentokrát zaměřené na přežívání starého pána, kterému zbyl jediný opravdový přítel - pes Flik. Je skoro trestuhodné, že Carlo Battisti se už nikdy v žádném dalším filmu neobjevil (původní profesí byl lingvista, což ještě zvyšuje hodnotu jeho výkonu). Před kamerou působil jako naturščik neuvěřitelně přirozeně a na jeho Umberta Domenica Ferrariho jen tak nezapomenete. (27.07.2010)

Vždycky jsem považoval život penzistů za něco, co představuje určitou pohodu. Myslel jsem si, že největší má starost ve stáří bude, že nebudu moci překousnout stravu, která pro mě ještě před pár lety znamenala něco úplně normálního, nic- co by se nedalo překonat. Vittorio De Sica řekl, že jsem hloupej. A řekl to dost razantně, protože styl jeho vyprávění není žádný peříčko, je neuvěřitelně naturalistický a hlavně vede k zamyšlení a to je na tom to nejvíc super. Mám žít naplno a nechat všechno plavat? Nebo si život zařídit tak, aby měl řád a já se v důchodovým věku nemusel starat, kam složit hlavu? Na to snad ani nejde odpovědět, ale je dobře, že vím, že se podobná věc může stát. Jasně, Umberto D je špatně zahraný (vždyť jsou tam neherci!), ale ruku na srdce..mě to nějak nevadí. Vždyť o tom to bylo. O lidský přirozenosti, která nemá meze. Konec mi zasadil hlubokou ránu. Strašně jsem chtěl vědě co a jak...ale kinematografie neplní divákovo přání na požádání. Dává šanci Vaší brilantní fantasii, abyste život Ferrarimu dopsali sami. Já mu ho vykreslil šťastnej... (21.09.2009)

Silná ukážka krásy neorealistického filmu - príbeh je tentokrát silne minimalistický, neherci tradične presvedčivý (silnejšie (ne)herecké výkony sa okrem neorealizmu dajú vidieť snáď len v iránskej kinematografii) a sociálnokritický útok o to pôsobivejší, že útočí na emócie a darí sa mu to viac než dobre (áno mal som v závere slzy na krajíčku - vlastne nie len v závere, silné scény boli aj hľadanie Flicka). Podobný pocit bezmocnosti vo mne pred časom vzbudil Robin Williams v Express fote (ten však bez soc. kritiky). Od jeho pôsobivej kreácie som podobne zúfale osamelého hrdinu nevidel (Carlovi Battistimu - predstaviteľovi Umberta D. hrá však do karát, že je neherec a napriek tomu stvárnil postavu opusteného starého muža s obrovskou dávkou charizmy a uveril som mu každé gesto). Celkovo ide o prekrásny smutný film, ktorý na svojej aktuálnosti a naliehavosti nestratil ani po rokoch a dokáže stále chytiť za srdce. (08.06.2005)

Z tohto filmu vám môže prísť jedine zle. Na bľuvanie z toho, že raz 80% z nás skončí pravdepodobne takto len preto, lebo tí na ktorých k0k0ty sme pracovali, nám nedoprajú. Ľudstvo svoj vrchol už zažilo, teraz prichádza pád, ktorý tu bol pred 60 až 90 rokmi. NÁVRAT NA VÝSLNIE slobody. Bez peňazí, bez názoru, bez života. UMBERTO D. je posol, ktorý by mohol niečo napovedať dnešným kreténom, to by však museli mať dušu. A slúžku Máriu. (04.10.2015)