Sladký ničema

Woody Allen a jeho příjemně nostalgická pocta Emmetu Rayovi, který si to přes svoji kleptomanii, nespolehlivost a nezodpovědnost rozhodně zaslouží. I když se jedná v prvé řadě o komedii a míst k zasmání tu je skutečně dost, je Sladký ničema jedním z nejvážnějších Allenových filmů a neodráží jenom Allenův úsměvný "životanázor", jehož je tu ale stále ještě víc než dost. (30.08.2005)

8 / 10 Allenova pocta jazzu vás určite uzemní vynikajúcimi hereckými výkonmi (Penn, Morton) a citlivou réžiou, no ak nieste naladený na rovnakú melódiu, je dosť možné, že sa budete nudiť - v tomto prípade sa však riskovať určite oplatí. Už len kvôli dojemnému koncu, ktorý celý film povyšuje z úsmevnej komédie na výbornú sondu do ľudskej duše. Výbornú, no trochu zdĺhavú. (04.11.2005)

Jedná se o takový knižní snímek. Celé mi to přišlo jak průměrná povídka. nemam rád tyhle "malé" sociální filmíky od Woodyho. Nejsou tak dobře natočené, aby bavili formou a obsahově je to prachbídně prázdné. Dokáži si představit, že množství lidí se to do vkusu trefí, ale obecně je to film o člověku, na němž je jediné dobré jen to, že umí hrát na kytaru. Mě se jeho hudba však nelíbila (jakoby nedal prostor tónu, přišlo mi to muzicky jakési přesekané). Emmet Ray je po celou dobu spíše nesympatický. Takové přerostlé děcko neustále opakující "já chci tohle a tamto". Za celou dobu filmu jede v zajetých kolejích. Utrácí peníze, opijí se, hraje na kytaru, žvatlá o svym talentu, rád kouká na vlaky a střílí krysy. Mě to takhle zní docela dobře, ale bohužel tam není nic víc, tudíž náhled do Emmetova života mě jen a pouze nudil. Jedná se o film, kde jsem po celou dobu čekal na to, až to skončí. (24.11.2018)

Tak trochu jiný Woody Allen, i když se i tady dají vystopovat známé prvky jeho stylu. Nicméně je to přes svou mírnou odlišnost jeden z jeho nejpovedenějších filmů, čemuž napomáhají i skvělí herci. Sean Penn sice není zrovna "výrazný" herec, ale tady své roli dal snad vše a nevytkl bych mu zhola nic. Příjemným překvapením pro mě byla britská herečka Samantha Morton, která své němé roli dala slova jen svými pohyby a mimikou, a myslím, že to zvládla skutečně na výbornou. (10.01.2003)

Woody chtěl vždycky natočit film o své třetí největší lásce (první je on sám, druhou Soon-Yi), o jazzu. Když k tomu konečně došlo, dal volný průchod zažranosti do tématu a natočil mystifikačně životopisné retro, které si vychutná jenom úzká skupina diváků. Tedy úzká skupina z úzké skupiny Woodyho fanoušků. Emmet Ray, bezpáteřný egoista, jenž objekty svého zájmu před uplatněním metody „Love and Leave Alone“ (obdoba „sveď a smeť“) rád zasvětí do tajů sólové deratizace, je ve své podstatě prosťáček nejprostší, který si odmítá sundat zrcadlovou clonu z očí. Až příliš pozdě začíná vidět okolní svět. Jeho tragikomický potenciál mohl být scénáristicky zužitkován mnohem lépe, herecky stěží. Penn dělá pro zlidštění Emetta maximum a netřeba znát skutečného Djanga Reinhardta, aby vás obsese hlavního hrdiny jakýmsi „cikánem z Francie“ pobavila i rozesmutnila. Stejně netřeba vědět, že za groteskními výrazy sladce křehounké Samanthy Mortonové stojí inspirace Harpem Marxem. Problém nastává s touhou lépe pochopit aranžmá, do něhož jsou hlavní postavy zasazeny. Bez ponětí o americké jazzové scéně 30. let budete asi (stejně jako já) sledovat četná, děj neposunující hudební čísla s chladným odstupem. Postupně jsem se znepokojením zjistil, že na mě ta nadměrná dávka jazzu, v níž můžete rozluštit i poctu Felliniho Silnici, Kmotrovi nebo Bonnie a Clydeovi, působí jako ukolébavka. Uznávám, nejsem vhodným divákem. 65% Zajímavé komentáře: Pohrobek, Melies, MacGyver (02.06.2009)