Klajnik

Byt je supr kafkovina. Když jsem to viděl poprvé střízlivý, smál jsem se tomu, jaký má protagonista náročný den, ale když jsem na to koukal s kámošem podruhé a byl pod vlivem, tak to na mě působilo už docela tíživě a nepříjemně.

Kosení nácků je žánr sám o sobě, ale Guy Ritchie se nechytá na 60 let starej Tucet Špinavců a na Pancharty už vůbec ne. Jeho příspěvek je naivní slátaninou, u které jsem se nudil a měl ji problém cokoliv věřit (což spolu souvisí). Podle mě je vyřízenej, podobně jako Michael Bay nebo Zack Snyder. Na vině je klasicky slabej scénář, ale jeho vady zde nehodlám zvlášť rozvádět, protože je to furt to samé - nefunkční drama, ploché postavy pronášející nudné dialogy a obecně je to celé tematicky tak nějak o ničem... Samozřejmě, že na tyhle postavy se nebude vzpomínat a nikomu nepřirostou k srdci jako třeba Aldo Raine, Hans Landa nebo onen nácek, jenž byl ochotný umřít pro chrabrost... Již v první půl hodině nás Ritchie chce utvrdit v tom, že jeho hrdinové jsou velcí frajeři, kteří zabíjí nácky s větší lehkostí a klidem, než třeba já krájím zeleninu. Jsou to dokonce takoví borci, že se klidně smějí ozbrojené nepřátelské hlídce do obličeje (můžou si to dovolit, protože scénárista své hrdiny přeci nezabije v prvních deseti minutách stopáže), jakoby nevěřili tomu, s jakou ochotou jsou právě náckové ochotni zabíjet klidně i ženy a děti.  Zajímalo by mě, kolik toho autor ví o druhé světové... Vzhledem k tomu, jak je to celé hrozně vyumělkované, naivní a trapně namistrované, tak mě to vůbec nevtáhlo. Tlumič zde tlumí dost na to, že výstřely nejde prakticky vůbec slyšet, což je odchylka od reality, která filmařům slouží k tomu, že se nemusí moc zapotit ve vymýšlení způsobu, jak by měli hrdinové infiltrovat základnu, aby to fungovalo a naplnilo aspoň nějakou míru uvěřitelnosti. Snazší je si hrát na to, že výstřely přes tlumič nejdou prakticky vůbec slyšet a nepřátelé jsou prostě nepozorní, hluší a neschopní. Komando hrdinů se navíc skládá z herců, kterým nevěřím, že jsou postavami nějakého ukotveného fikčního světa. Henryho Cavilla mám rád, ale zde pojal svou postavy nějak nesoudržně; Na jednu stranu jako nějakej úchylák vyplazuje jazyk, když morduje nácky a na druhou stranu ponechává postavě jistou britskou uhlazenost a šviháckost. Alan Ritchson mi přijde jako vystřiženej z úplně jiný doby a kontextu - protože taky je. Zbytek komanda je nevýraznej, jak jen být může. Celej film je taky poměrně hnusně natočenej: Jakoby autor měl už řemeslo v ruce, ale skoro vůbec nesnažil. Přijde mi to jaksi uhlazený, blbě nasvícený, nelíbí se mi barevnost film - však se tady podívejte do galerie a uznejte, že to od pohledu vypadá jako průměrnej českej film, ačkoliv starý ritchieovky přes svou stylizaci působily podstatně uvěřitelněji díky jisté míře špinavosti a co víc, navzdory té špinavosti vypadaly krásněji díky barvám a zrnu. Kde je problém? To se od té doby Ritchie nenaučil pracovat s digitálem? ____Závěrem bych dodal, že si nežádám jen vážné filmy, kde vše bude dopodrobna promyšlené (ačkoliv to napomáhá imerzi). Rád bych třeba viděl ujetý film z druhé světové, který by karikoval, jak velkou roli hrál ve Třetí říši pervitin - o tom se totiž moc nemluví... Ritchie ale očividně nedokáže vymyslet nic promyšleně seriózního ani dost originálně ujetýho.

Běžnej divák bude nadšenej, protože Fall Guyovi dobře snoubí akci, romanci i komedii. Podle mě komediální rovina funguje nejlíp - akce je fajn, ale poněkud umělá (spíš Bullet Train než Atomic Blonde) a romance funguje díky chemii mezi protagonisty (Gosling si do této role přinesl něco z Kena). Ovšem k tomuhle žánrovému mixu typických amerických blockbusterů se váže jistý patos, který mě v druhé půlce už trochu bolel, jenže já vůči němu nemám skoro žádnou toleranci a když to vezmu kolem a kolem, tak to není hloupý film. Během první půlky jsem si naopak říkal, že je poměrně chytrý. Tím není myšleno, že by byl nějak tematicky podmětný nebo významný - pouze chytře pracuje s různými filmovými aspekty, prostředky a předsevzanými obsahy děje, díky čemuž to působí dost kompaktně. Současně je taky velmi uvolněný (dokud se teda nedostaví patos) a meta. Postavy se o něčem baví a film to rázem začne demonstrovat. Skoro to působí jako Leitchův flex - jakoby říkal: "jen dívejte, jak hravě to zvládám!" Od prezentaci vlastní uvědomělosti v rámci díla je to jen krůček na meta zábavě (známe od Tarantina nebo třeba Deadpoola). Postavy neustále odkazují na jiné filmy, satirickým způsobem kritizují nějaké trendy filmového průmyslu, storytellingu nebo si dělají srandu z přiblblých akčních blockbusterů (postava Emily Blunt točí nějakou sci-fi akční love story, která působí jako mix Duny a Kovbojů a Vetřelců). Je zkrátka přítomný nadhled a tenhle nadhled způsobuje, že tvůrci jednak uvědoměle pracují s tím, co se jim nabízí a jednak z toho mají srandu. Když si ale odmyslím tohle všechno, což je ovšem právě to, na čem film stojí, tak to reálně nemá moc co vyprávět. Celá záhada ohledně hlavní hvězdy onoho filmu ve filmu je jenom plot device sloužící tomu, aby bylo čím svázat všechny ty vtípky, pomrknutí a akční sekvence. Těžko říct, o čem ten film vlastně vypráví, ale co se zábavnosti týká, tak funguje lépe než většina jemu podobných. 2,5/5

Téma Falloutu (jakožto herní série) tkví v tom, že "válka se nemění" a je pro lidstvo přirozená ve všech jeho podobách - tedy bez ohledu na to, jak se vyvine nebo k čemu se naopak propadne. To nejspíš utváří tu depresivní atmosféru prvních dvou dílů, které jsem ale nehrál. Seriál má ovšem blíže k těm novějším dílům, do nichž se postupně dostává čím dál tím víc barviček a nadhledu. Označit však seriál za satiru je zcestné, protože dílo to není dostatečně sofistikované. Humor tu spočívá hlavně v tom, jak postavám praskaj hlavy - což je jako dobrý, ale málo... Skrze videohry hráč naráží na nejrůznější post-apokalyptické společnosti a kultury, na nichž se odráží nejrůznější způsoby přežití v nehostinných podmínkách a skrze plnění rozmanitých úkolů s mnoha východisky se testuje morálka. ____Do seriálu očividně šlo hodně peněz, tudíž to má krásné barvy, pořádné kulisy a dobré triky. Bohužel je to dost natahované a tematicky nepříliš zábavné či zajímavé. Tvůrci dostatečně neprokreslují žádná témata a sází jen na styl, násilí a infantilní vtípky. Někde ve 4 díle mě napadlo, že tématem bude; život v nuzných a nebezpečných podmínkách si vybírá svou daň, což předestírala dynamika mezi naivní vaulťačkou a zdrsnělým ghůlem z povrchu. Ovšem toto se v následujících dílech zase rozředí, protože tyhle postavy se rozdělí, vaulťačka pak pomáhá příslušníkovi Bratrstva oceli, spolu se dostanou do jiného Vaultu, kde zjišťují, že něco není v pořádku. Buď to mělo mít 2x víc dílů (jen to ne) anebo napsat tematicky zaměřenější a vystavěnější scénář. Výsledkem stavu, který jsme ale dostali, je, že ani na konci 6 dílu není jasné, o čem to vlastně celé má být. Vím, že protagonistka hledá svého otce (kterej byl v prvním díle a nikoho nezajímá) a další postavy hledají nějaký artefakt (není jasné proč). Tyhle plot devices sice ženou dopředu děj, který je však o hovně (postrádá pořádnej význam) stejně jako postavy: Gogginsův ghůl je ještě fajn (sice je jednoduchej, ale aspoň je "výraznej"), jenže černoch z Bratrstva oceli a protagonistka z Vaultu nestojí ani za tu trochu pozornosti.

Trailer byl sestříhanej efektně, ale film to je zbytečnej - tedy dějově mdlej a tematicky bezpředmětnej. Pár fajn nápadů to mělo, ale scénář je příliš vyprázdněnej na to, aby to ve mně cokoliv vzbudilo nebo zanechalo. Kdyby jen postavy měli osobnostní hloubku, tak by mezi nimi mohlo docházet i k zajímavým konfliktům. Takhle to vypadá, jakoby natočili film, podle scénáře, kterej by potřeboval ještě nějakou práci, aby z něj vůbec bylo něco, co je hodno natočení.

Druhá americká občanská válka. To je panečku téma! Skýtá mnoho zajímavých motivů a současně je tak atraktivní, protože jestli (nebo až - protože nic není věčné a vše se proměňuje) USA padne, tak to bude v důsledku vnitřních rozkolů a rozhodně to téma má podklad v tom, co můžeme pozorovat v současných Spojených státech amerických. Ačkoliv se film ale jmenuje Civil War, tak není pojat tak, jak bychom očekávali... Garland nefantazíruje a nevytváří predikci toho, co by mohlo vést k druhé americké občanské válce a jak by celé dějiny konfliktu mohly probíhat. Ukazuje, že potencionální druhá americké občanská válka by vlastně v mnoha ohledech probíhala stejně jako každá jiná válka (jednoduché rozlišování na my/oni, masové hroby, zmatek a zmar). Autor centruje pozornost na různé výjevy války, různé střípky a velká pozornost je věnována válečnému zpravodajství a přidruženým tématům; nezaujatost/odstup novináře a správný moment/fotka. Ač to stále považuju za zajímavé, tak bych osobně upřednostnil, aby film o druhé americké občanské válce byl prvoplánovější a zaobíral se právě tou potencionální občanskou válkou - tím, jak impérium rozložil populismus, úpadek občanské společnosti, nezodpovědnost politických elit, dezinformace umožněné svobodou slova, resentiment obyvatelstva a tak dále. Lze si to do filmu jakoby dosadit, ale není to tak, že by k tomu autor vyloženě vybízel. Naopak se takovému výkladu do jisté míry vzpírá. Garlandovo pojetí by mohlo být zasazeno prakticky do jakékoliv války, a proto jsem trochu zklamaný. Atraktivita onoho tématu není zužitkována, protože se film zaměřuje na jiné motivy. Garland možná ani nechtěl dělat film o druhé občanské válce, ale učinil tak, protože věděl, že to bude chytré marketingové rozhodnutí. 3,5/5

Vím, že Devu Patelovi furt padaly klacky pod nohy, ale to nic nemění na tom, že je to film o hovně. Respektive to je film o pomstě, ale vzhledem k tomu, že to narativně nefunguje, tak toto dílko v divákovi nevybudí žádný pud pomstichtivosti a nebude tedy na stejné vlně s protagonistou, který je stejně jako všechny jiné postavy ve filmu naprosto nezajímavý a nezábavný. Ovšem příčina toho, proč to nefunguje, tkví hlavně ve struktuře narativu; skrze flashbacky se postupně poodhaluje protagonistovo trauma a motivace. Já bych upálení matky nechal v úvodu. Pak bych pokračoval tím, jak protagonista dospívá ve slamu a poznává zkorumpovaný a nerovný svět kolem sebe. Vydělává si tvrdými nelegálními zápasy, protože potřebuje prachy a protože je stejně plnej hněvu a frustrace a potřebuje se vymlátit. Zjišťuje ale, že takhle nemůže žít. Nechce však odejít sám. Chce vzít někoho sebou - ty, kdož mu zničili život a chce jich vzít co možná nejvíc. Tehdy začne plánovat. Poslední půl hodina by byla čirý rampage, kterej by takto narativně fungoval podstatně lépe, protože by byl vytoužený z podmětu toho všeho, co jsme před tím viděli. Nevadilo by, že by byla jen jedna, protože johnwickovské akční scény jsme v posledních letech viděli už tolikrát (a lepší i originálnější, než jsou zde), že nás to již tak neuhrane. Dev Patel sice dokázal, že to svede taky, ale pokud vás to zajímá, tak stačí zkouknout jen ty přítomné dvě akční scény. Zbytek je beztak debilní - POSTUPKA DĚJE: Ind se bije v nějakých undergroudových zápasech v masce opice. Ind má očividně nějaké trauma. Ind je streetwise a získá práci v luxusní restauraci/klubu/bordelu pro bohaté, ačkoliv by z těch zápasů měl mít úplně rozbitou hubu a být tedy neschopný se o práci na takovém místě ucházet, ale divák holt musí být trochu naivní nebo tolerantní. Ind tedy začne umývat nádobí, ale rychle postoupí na číšníka a dostane se do vyšších pater, kde jsou jeho cíle. Ind to zkusí, rozpoutá násilí, ale nepodaří se a skončí v řece. Je zachráněn. 20 minut bezpředmětné nudy, během nichž mu nějaký dědek dá tripa a divákovi se plně odhalí příčina traumatu. Je nám tedy ukázáno, že jeho matka byla upálena šéfem policie, protože nějaký boháč chtěl mermomocí uzemí, na němž byla vesnice, v níž protagonista vyrůstal. Dále ho onen dědek nechá boxovat do pytle v rytmu bubnů. Ind je rázem připravený. Ind to zkusí znova a všechny vykosí. Konec. - Jak říkám, narativně/emocionálně je to nefunkční a je úplně jedno, že je do toho našroubovaná nějaká symbolika. Pokud není schopen učinit funkční takhle jednoduchou látku, tak nevím, co od něj můžu čekat.

O celé kauze i Alexu Jonensovi jsem samozřejmě věděl, ale nic z toho sjem pořádně nesledoval. Teď jsem si to chtěl dohnat, ale dokument je to poměrně nezáživnej a roztahanej, ačkoliv se zaobírá převážně jen soudními líčeními, což je málo. Navíc je to konceptuálně i esteticky příliš obyčejný. Nejzajímavější jsou nějaké okolnosti celého případu, Alex Jones, jeho fanoušci a přesah celého problému se svobodou projevu, jenž bývá zneužívána takovými tlučhuby s megafonem. Tomu se dokument ale příliš nevěnuje. Samozřejmě chápu, že se Jonesovi dostává víc pozornosti, než by mělo, ale myslím, že by bylo dobré se na něj pořádně podívat v režii někoho jiného. To se tomuto dokument docela podařilo, ale stejně mi to přišlo dost řídké a nezáživné, ačkoliv je v té látce mnoho podmětného. Fakt mě nezajímá, jak rodiče obětí vykládají, jak jejich děti byli láskyplní. Zajímá mě, jestli je americké právo schopno učinit Jonesovi přítrž. Dokument ovšem končí tím, že Jones odškodnění obětem stále nezaplatil a jeho infoWars stále vysílá. Takže fraška. V antickém řecku by byl vyobcován jako nákaza obce. To Jones přesně je - rozkladný živel, který bude na lžích vydělávat, dokud mu to bude umožněno. Žádné projevy soucitu, žádné svědomí, žádné ohledy, žádná sebereflexe - jen lži, popírání a pochybný byznys. Nekteří lidi si nemůžou pomoci. Asi je to patalogickej případ, ale vlastně je jedno, kým je. Důležitý je, že jiný nebude a taky to, jaký má jeho jednání dopad. Svoboda projevu zní suprově supr, ale věci nebývají tak jednoduché a každá svoboda je také podmíněna mírou zodpovědnosti. Měla by tu být nějaká tolerance (jen fašisti jsou nekompromisní a nerozlišují), ale to, co dezinformátoři předvádí, je už za hranou. Názory lidí lze ovlivňovat jak represí projevu tak jeho neregulovaným proudem. Lidi nejsou roboti. Nelze se spoléhat na jejich důsledný kritický rozbor každé jedné problematiky. Většina z nich není moc bystrá, studiu se moc nevěnuje, ale zato je líná a zaujatá. A přiznat chybu bývá také o to těžší, o kolik se jedinec provinil. Když někdo roky říká ty nejhorší nesmysly, tak už z pudu sebezáchovy neudělá krok zpátky. Americká ústava byla sepsána v době, kdy žádné sociální sítě neexistovaly. Principiální lpění na bezvýhradnosti je destruktivní. Náš svět utváří i to, co si o něm myslí ostatní. Proto je důležité, aby lidi byli v kontaktu s realitou. Pomluva, která jedince poškodí, je přeci taky žalovatelná, tak proč si státy nechávají rozesírat obyvatelstvo cíleným a intenzivním dezinfem? USA nebude v konvenční válce nikdy poraženo, ale může se rozpadnou jaksi zevnitř a některé jejich svaté principy to umožňují. Vymírají ty systémy (stejně jako lidi nebo celé živočišné druhy), které se nedokáží přizpůsobit, navzdory tomu, že si to okolnosti žádají.

Mé nadšení ze Šoguna postupně vyprchávalo a v závěrem jsem byl poměrně neuspokojen. Důvodem přitom není (záměrně) otevřený konec! Záčátek pro mě byl příslibem něčeho, co se ve finále nedostavilo v míře, která by mi stačila. Tahle show sazí na tři kvalitativní aspekty: 1. Kulturní diference mezi Angličanem a Japonci je jedním z motivů, který mě k této show zrvu připoutal, ale v tomto ohledu to nejde zas tak moc do hloubky, protože předmětem není pojednání na kulturní rozdíly. Očividně tu ale byl narativní záměrem nechat protagonistu, Angličana Blackthorna, přilnout k Japonské kultuře. Je to zjevné, protože se čím dál tím víc ztotožňuje s "japonstvím" a snad by mu předchozí schémata a manýry měly připadat čím dál tím víc zavrženíhodná. Ve skutečnosti se však ztotožňuje s japonstvím spíše s nouze, vypočítavosti. Přišlo mi, že si spíš chce být jedním z nich, aby zapadl, aby udělal dojem na Toranagu či Mariko, než že by se v něm něco doopravdy zlomilo, či v Japonsku objevil něco, po čem vždycky toužil... Divák ho samozřejmě poznává až v momentě, kdy do Japonska doplouvá, takže nemáme dostatečný zarámování. Blackthorn chce jakožto protestant nejdřív porazit katolíky, kteří drží Japonsko ve své sféře vlivu, ale tato linka rychle ztrátí na významu i proto, že seriál se moc nevěnuje vlivu katolíků na Japonsko případně nějakému Blackthornovo kříži s katolíky či katolicismem obecně. Následně se Blackthorne snaží získat srdce Toranagy a své překladatelky Mariko. Jakmile ale přestane vidět cestu, tak chce odplout z Japonska pryč. Pro mě to teda zas tak půvabná postava nebyla. 2. Postavy by ovšem divákovi k srdci přilnout měly, protože pozornost je centrována spíše na ně než na příběh, který ani není pořádně uzavřen. Po konci desátého dílu bychom mohli očekávat druhou sérii, ale jak seriál tak prý i kniha končí poněkud otevřeně. My sice víme, co by se má dále stát, plán byl zosnován, ale jeho exekuci neuvidíme a zase, nevím jak je tomu v knize, ale přišlo mi, že řada dějových linek seriálu buď nedostala mnoho prostoru k prokreslení, abych dostal náležitý pay-off anebo jaksi zapadla a ani se nedovyvinula. které mi ovšem k srdci nepřirostly dost na to, abych byl toliko zaujat jejich počínáním nebo abych z jejich činění měl toliko zábavy. U Mariko jsem pořádně nepochopil, co jí tak vnitřně tíží, proč je ke svému muži tak chladná a její poezie mi nic neříkala. Kashigi pro mě byl taky neuchopitelný a pořádně jsem mu neporozuměl. O Taranagovi jsem se toho za celou dobu moc nedozvěděl a to, co jsem se dozvěděl, jsem vytušil už v závěru prvního dílu (kdy bylo řečeno, že člověk musí v části svého srdce nést něco, co si bude nechávat jen pro sebe, načež záběr setrvá na Toranagovi, který dosud tvrdil, že nestojí o to být mocipánem). Tím mi došlo, že přesně o to usiluje a že právě on jím nakonec bude. Do jeho nitra jsem ovšem nenahlédl dost na to, abych pochopil proč o to tak stojí. Jasně, částečně asi neměl na vybranou, ale nevím, jestli je třeba tak mocichtivý, nebo jestli má rád mocenské hry, protože je v nich tak dobrý, a Šogunát je jen přirozeným důsledkem potencionální výhry. Kdo ví. 3. Mysteriózní aspekt je každopádně tím, co diváky má držet a vzhledem k tomu, že mě to udrželo navzdory tomu, že mě postavy toliko nebavily, tak to rozhodně nebylo úplně marné, ale nakonec jsem byl neuspokojen. Zajímalo mě, co postavy udělají, co budou muset podstoupit, kam se to vyvine, ale zajímalo mě to kvůli očekáváním, která ovšem nebyla příliš naplněna, protože ty postavy buď nic moc nedělají, příliš se neprohloubí, nebo dělají to, co očekávám, že budou dělat. Divák by si mohl užívat onu šachovou partii,  kterou postavy hrají a která je součástí mystéria, jenže ta hra není moc strhující. Pravidla hry nám nejsou pořádně odhalena. Kolikrát jsem pořádně nevěděl, proč postavy dělají to, co dělají a co mají k dispozici: (Proč se matka následníka trůnu spojila s Išidem a kde byla do té doby, než se objevila na scéně? Proč chce Išido tak urputně odrovnat Toranagu? Jaký přesně vliv mají katolíci? Jakými vojenskými silami přesně vládne Toranaga a jakými Išido?). Z těchto důvodů jsem tím intrikářství nebyl tak strhnut. Zajímalo by mě, jestli by kniha fungovala lépe, když má skoro 1000 stran. Seriálem jsem ale nebyl uspokojen. Nebyl jsem uspokojen ani jednou ze 3 kvalitativních rovin této show a nemyslím si tedy, že to nestojí za 10h času, i když je to určitě nadstandard televizní tvorby. 

Zack Snyder je úplně v hajzlu. Přes 10 let natáčí už jenom sračky, ale s Rebel Moon se fakt překonal. Něco tak řídkého, plytkého a narativně nefunkčního se jen tak nevidí a možná by to mohlo být použitelné jako studijní materiál; protože na takto nefunkční látkou lze hloubat a intelektuálně si zvědomovat to, co film musí mít, aby fungoval. Celé Rebel Moon scénáristicky nedává žádný smysl (jakože vůbec), což by diváci mohli aspoň do nějaké míry prominout, kdyby to mělo interesantní postavy, atraktivní svět nebo styl. Zack je ale úplně vyřízenej a neumí napsat ani jedno (navzdory tomu, že vykrádá filmy, na které se dosud vzpomíná právě díky zmíněným aspektům) a jen spolíhá na svoje samoúčelné zpomalovačky, něž už není nikdo zvědavej. Disney ho odmítlo, ale Netflix mu podal ruku, protože si nemohl nechat ujít příliežitost, dostat na svou blbou platformu další zbytečnej film.