Klajnik

O Ad Astře můžete číst jako o sondě do duše astronauta, jenž se vydává až na konec naší sluneční soustavy, aby se tam znovu shledal se svým otcem, který kdysi dávno opustil svou rodinu, aby hledal mimozemský život. Celé to na papíře zní dobře i první diváci to přirovnávali k Interstellaru, což jsou však vysoké mety, kterým Ad Astra rozhodně nedosahuje. Zdá se mi, že první diváci se nad filmem nedokázali moc zamyslet a odhalit nedostatky, které se skrývají za mlžnou pózou vesmírné odysei s intelektuálním přesahem. Proto se o něm mluví jako o snímku, který "zpochybňující samou podstatu lidské existence a jejího místa ve vesmíru". To se však absolutně neděje. V popředí toho filmu ve vztah syna, jehož psychologický profil je zprvu poměrně zajímavý. Je též špičkou ve svém oboru, ale zdá se být poměrně odcizený. Svá trápení nejdřív skrývá, když se ho optají na názor k otcově odchodu, ale později během putování prázdnotou pronese, že právě kvůli otcově odchodu si nedokáže vybudovat citové vazby k jiným lidem, chce otce zachránit a jakoby do něj vkládal nějaké naděje k vykoupení z vlastní situace. V popředí je tedy vztah Roye (Brad Pitt) k jeho otci (Tommy Lee Jones), což je dle mého nešťastné rozhodnutí. Z perspektivy diváka vztah otce a syna nemá žádný build up a proto diváka nezačne zajímat z pár monologů. Z hlediska narace bylo původním Royovým úkolem zamezit elektrickým výbojům, jenž ohrožují zemi (naposledy zemřelo cca 43 tisíc lidí) a zdá se, že jejich zdroj pochází právě od Neptunu. Roy by tedy měl mít na bedrech hlavně život tisíců lidí, nikoli život svého otce, který se pravděpodobně zcvokl (což šlo předpokládat) a může být nebezpečný. Ten film se tváří, jakoby sežral Šalamounovo hovno, ale přitom je poměrně stupidní. Uvažování Roye mi přijde omezené, tedy nevěrohodné, celé to smrdí papírem, protože z monologů cítím špatně napsaný scénář. Krom toho nám jsou předloženy scény, které jsou nanejvýš hloupé, což mi nesedí s konceptem, jenž se podle všeho snaží být spíše zemitou spektakulární podívanou s filosofickým podtextem. Kupříkladu Roy si v jeden moment vytrhne nějaký poklop z jedné vesmírné lodě, od které se následně odrazí, použije železnou desku jako štít se kterým bezpečně proletí skrz prstenec Neptunu do druhé vesmírné lodi. A pokud vím, tak Neptum prstenec nemá... Takových kravin je tam ještě pár. Snad nejvíce film funguje po stránce vizuálu. Kredity tedy musím přiznat kameramanovi (Hoyte van Hoytema), který se zasloužil o obrazovou stránku filmu, ke které snad nelze míti výhrady. Jistě víte, co myslím, viděli jste trailery. Na samotné prostředí filmu, se dobře kouká a nezáleží na tom, jestli se scéna odehrává v kosmu, na měsíci nebo v nějakém pěkně nadesignovaném interiéru. Ad Astra měla dobře nakročeno, ale je jen hloupým béčkem, které si na Áčko jen hraje. Nohy jí podraží řada nešťastných rozhodnutí v přístupu k ději. Teď tedy trochu úvah k závěru. Může se to zdát zbytečné, protože proč mluvit o tom, co ve filmu není? Dle mého si tím zle představit to, čím film být mohl, ale nedokázal být a já při hodnocení koukám i na potenciál daného díla. Umím si to představit mnohem vybroušenější po stránce psychologie a plné nejistoty, která vygraduje ve střetu s otcem, jenž nemůže být prioritou Royovi mise. Nejdříve ten člověk je spíše cizí a přeci už dávno není jeho otcem, možná už ani není normální. Roy by ho však shledal jako zničeného člověka, který si sotva vzpomíná na minulý život a dnes už ani neví, proč ještě žije. Rozhodne se ho tedy přivést zpátky domů. K tomu by vedly úvahu o tom, jestli to má vůbec cenu, jestli je schopný tu cestu vykonat, ale na konci by se rozhodl, že tak učiní, protože jeho otec je do jisté míry součástí jeho samotného (vždyť i takou kariéru si vybral takovou jen díky otci) a snaha o jeho záchranu by mohla být i vykoupení ze stavu, ve kterém se Roy nachází a konečně by mohl překročit tento svůj stín. Pak by se spolu vydali nazpět. Otec by mohl zemřít během cesty přirozenou cestou, mohl by ohrozit let, a tak by ho Roy musel zabít nebo by otec zabil Roye v poblouznění svého nezdravého psychického stavu, že to není jeho syn... Variant vyústění by bylo dost a každá by se dokázala vyjmout v konceptu vztahu otce/syna a zapůsobit svou marností, trpkostí či nešťastností než ten schématický happy ending, který jenom potvrzuje slabé ambice celého projektu.

Vyřešit věčné dilema "potrestat nebo odpustit" syntézou obou termínů je tedy více než jen nevkusná ironie: nejprve potrestat pachatele, poté mu odpustit.

Během prvních 5 minut jsem měl pocit, že koukám na něco výjimečného a výborně jsem se bavil. Cronenbergovo obrazové podání má své kouzlo a práce s maskami je skvělá. Weller opravdu vypadá jako Burroughs, ale přijde mi, že jeho herectví bylo nedostatečné a že nevěděl, jak si s tou rolí poradit. Stejný pocit mám i u režiséra. Jakoby nevěděl, co s látkou udělat a film je tak jenom takovým vyprázdněným putováním mezi excesy feťáka trpícího náhlými halucinacemi. To by ale mohlo stačit, abych se dobře bavil, kdyby to Cronenberg pořádně vyhrotil, ale bohužel se držel zkrátka a film začne nudit, což značí selhání - kord u takového materiálu. Já jsem pociťoval, že s látkou šlo naložit lépe. Uznávám však, že Nahý Oběd není snadno zfilmovatelný. Film trpí i špatným tempem a absencí gradace - jak říkám, vyprázdněné putování. To by ale nebyl takový problém, kdyby film nabídl více entertainmentu v podobě nějakých bizarnějších výjevů nebo absurdních dialogů, které na 115 minut bylo až moc málo (snad tři). Problém pak tkví i v tom, že nejde jen o to, co herec říká, ale i jak to říká. Když Weller vypráví o chlápkovi, jenž vládl prdelo-mluvectvím, dokud jeho prdel nezačala vládnou nad ním samotným, tak ta samotná historka je interesantní, ale ten unylý způsob Wellerova herectví jí shazuje na údernosti.

Neodvážné i neobohacující. Aneb jak adaptovat knihu o hrůzách války, ale výhýbat se explicitnímu vyobrazení těch hrůz. Marhoul na DVTV říkal, že je to film o lásce (snad v tom smyslu jak to vypadá, když láska mezi lidmi není), to mi ale stále přijde zavádějící. Výsledek ale příliš sugestivní nebyl. Je to dlouhé, mnohdy přihlouplé, repetetivní a nudné. U jedné scény jsme se ale v kině velmi nasmáli. V príběhu filmu ten malý cikán doputuje k nymfě, která se uprostřed stepi stará o dědka jen proto, aby měla dick na který skočit. Zarostlý dědek už ale mele z posledního. Vypadá jak Tolstoj, když mu na dřevěné lžíci dává k rtům polívku. Připomínal nám svým vzezřením Tolstého a tomu jsme se nemohli přestat smát. Nepředpokládám však, že by to vtipné připadalo i ostatním. Zde mi byl film dobrým jaksi omylem. Zbytek filmu ale za nic nestál. Četl jsem i předlohu, která ve své době hodnotu a smysl měla, ale mě už v roce 2020 nijak neudivovala, protože jsem už iluze neměl. Nejlepší mi z ní přišel doslov. Je to pár stran, doporučuji.

Jedna hvězda za iluzorní scénu s Mysteriem, která se přibližuje nejlepší scéně z marvel produkce - astrální scéně z Doctora Strangea. Jinak je to snad ještě horší film, kde nefunguje vůbec nic. Je to prázdný ve všech směrech. Téměř nesnesitelné koukat na film o naivním klučíkovi, který výletí po Evropě dle představy tupých Američanů a bojuje s nějakými živly, zatímco mu jeho odporně tlustej a trapnej Číňan kryje záda. Divák jenom čeká, kdy ten už scénář oficiálně potvrdí, že Mysterio je záporák. Proč frajer jako Jake Gyllenhaal vůbec plýtvá čas s takovou břečkou? Celej casting, tvůrčí tým i fanoušci zaslouží profackovat, aby se vzpamatovali z takto pokročilého stádia nevkusu. Vždyť to tu má stejné hodnocení (82%) jako Tenkrát v Hollywoodu...

Nevím, jestli Ari Aster natočil horor. To asi nemohu posoudit - nepamatuji si, kdy naposled jsem se u filmu bál. Rozhodně ale natočil tíživý, podmanivý, precizně gradující snímek, který bych postavil hned vedle filmu Brimstone, protože to, co je dělá silné, mají společné a já při nich pociťoval podobný intenzitu napětí. Brimstone je však více psychologický a knižně si hraje s vyprávěním. Slunovrat sází více na podmanivý vizuál. Film není zajímavý jenom kvůli tomu, že se celý doby nezacházejícího slunce v kulturně zajímavém prostředí, ale taky kvůli halucinogením sekvencím, jenž jsou velikou atrakcí filmu. Ari Aster se nechal inspirovat filmem Climax, jenž pojímá horror trip na chování a reakcí postav. Slunovrat k tomu ještě interpretuje vizuály (s přáteli jsme se shodli, že to bylo relevantní). Režisér zachytil rozchodovou epičnost zachycenou v souvislosti s rituálem, jenž se opakuje jednou za 90 let v uzavřené kruhu. Tohle byl jeden z top kino zážitků 2019 a lidi, co to poslali do modrých čísel by si zde měli zrušit účet a ideálně zrušit i sebe ať zde svým nechápavým nevkusem nepřekáží.

Nechuť práce je přesně taková jako chuť pít. Scenář měl ale víc přitvrdit, jak je tomu v knihách běžné. Takhle je to poloprázdné. Matt Dillon vypadal tak, jak by Chinasky vypadat měl - jen škoda, že mu nebylo umožněno víc zaperlit...sakra vždyť on ani neměl moc, co hrát. Těžko říct, proč vzniká film podle vychlastané předlohy, jejíž kouzlo tvůrce dostatečně nepochopil.

TO je úžasně propracovaná kniha. Tyto dvě adaptace jsou však otřesný. Velkorozpočtovej výplach, kterej uspokojí jen debily. Druhá kapitola očividně míň, než ta první, protože je na debily příliš táhlá. Dvojka má totiž otřesnou skladbu příběhu. Celou prostřední hodinu filmu se opakuje toto schéma: postava někam přijde, má flashback do minulosti a pak na ní vyskočí To. Kvalita těchto pasáží značně kolísá. Některé fungují, ale většina stojí za hovno, protože jsou blbě působícím digibordelem. Nemluvě o tom, že takto tvůrci dohánějí nedostatky prvního dílu. Těmi jsou postavy a jejich vzájemné vztahy. Film zdržuje tím, co se mělo řešit v prvním dílu. Samozřejmě to dohnat nejde a i kdyby měli ponětí, jak na to (což zjevně nemaj) tak by to zde nefungovalo. Proto i kdyby zde fungovaly všechny scény s Pennywisem (což nefungují), nikdy by ten film nemohl fungovat jako celek, protože postavy, na jejichž přátelství a charakteru mají stát, jsou otřesně plytké. Muschietti adaptace po předloze jenom šlape. Tvůrcům se nepodařilo vystihnout ducha knihy a zadaptovat její působivý příběh. Navíc pochybuji, že by díky filmům lidi měli chuť přečíst si předlohu. Asi budou mít pocit, že už to znaj a tak přece nebudou číst 1100 stran, kord když to za to asi ani nestojí. Tenhleten souběh unylých digi-atraktcí zaslouží pochcat. Muschiettiho TO je otřesné už od začátku. Jedna z nejhorších adaptací, kterou jsem kdy viděl. Mrzí o to víc, že vím, jak by to ideálně mohlo vypadat.

Výraz animáku se mi líbil. Působí to děsivě, ačkoliv to mohlo zajít mnohem dále. Adaptoval tu knihu by nemusel být problém, ale zde je scénář jenom proškrtaným přepisem knihy. Spoustu je toho vynecháno, jako alegorie to najednou působilo slabě a konec to kazí. Jasně že to bylo vyrobeno na objednávku CIA no...

Očekával jsem více. Po projekci v kině jsem byl uspokojen. Dokonce jsem na tom byl v kině 2x a 2x jsem si to taky užil z očividných důvodů. jak jsem ale u filmu prodléval, tak jsem si postupem času začal uvědomovat, že ten narativ je příliš rozpustilý a není tak zdařile vystavěný, jak by mohl být. Vím, že Tarantino chtěl natočit film o filmech a má jméno na to to udělat a ještě na tom vydělat, jenže mě zajímá kvalita (kterou u filmu činí zábavnost, styl a tematický přesah) a tu Tarantino tentokrát dostatečně nenaplnil. Tak třeba: Je věnováno pramálo prostoru samotnému kultu Mansonovic Rodiny, která byla odvrácenou stranou celé hippie kontra-kultury a jejím motivem byla rasová válka v kontextu doby, kdy ani ne rok nazpátek byl zabit Martin Luther King. Je to škoda, protože by to byl takto zajímavější a lépe vygradovanej film (vzhledem k tomu, k jakýmu závěru to spěje), ale uvědomuji si, že Tarantino chtěl natočit film o filmech, pohrabat se v popkultuře, ale výsledkem pak není story-driven film: Řada scén vede do ztracena či zabírá příliš velký prostor. Film má mít prostor dýchat, ale vzhledem k omezenému prostoru by měl být taky podstatně efektivně odvyprávěný. Možná měl Tarantino natočit radši mini-seriál. DĚJ: Rick celou dobu řeší svou kariéru, která upadá. Cliff neřeší nic (proto bydlí v karavanu a proto působí jako větší frajer z oné dvojice) a jenom Ricka vozí. Opravdu nemá žádnou příběhovou archu. Ta Rickova je zpracovaná krkolomně. Nedaří se mu, protože chlastá a není už takovou žhavou hvězdou (snad se jí ani nikdy nestal) a teď stárne a doba se mění. Pak se mu na jednom natáčení zadaří. Ten večer mu producent ze začátku filmu zavolá, páč mu domluvil práci na spaghetti westernech u Corbucciho. Před samotným krvavým závěrem tedy Rick a Cliff odletí do Itálie natáčet braky. Následuje 2min montáž oněch filmů i informace, že Rickovi se nelíbí tamní post-synchronní přístup k nahrávání zvuku. Poté se vrací zpět do LA a Rick si s sebou přivedl manželku, která dále nedostane prakticky žádný prostor. Vše už se docela rychle sune k vražednému řádění. Lidem neznalým té historické události to asi bude připadat dost samoúčelný, ale znalí kontextu ocení, jak zde QT opět pozměnil historii. ____Na Tarantina je to celé ale vlastně scénáristicky docela slabý. Neurodivergentním lidem sice může vyhovovat, že je to jen taková stylová a podívaná lehkého rázu, ale já osobně chci tematicky hutnější a intenzivnější podívanou - kord od QT, který ve svých vrcholných dílech (Panchartech, Djangovi a hlavně Osmičce) dokázal, že s napětím dokáže pracovat mistrně - stal se z toho takový jeho gimmick. Zde tomu ale moc nedal: Divák očekává, že v pasáži, kde Pittův charakter Cliff odveze hippísačku Qualley na ranč, se něco dramatického odehraje, ale spíš to vyzní do ztracena. Někteří tomu samozřejmě dají nálepku geniality, protože QT se vzepřel diváckým očekáváním, ale mě to přijde spíš líné a slabé. Co se tematické hloubky týká, tam Tarantino nikdy nebyl tak silný (pro srovnání bych doporučil třeba o 3 roky mladší Babylon). QT je to postmoderní umělec v tom smyslu, že si pohrává s formou a komunikuje s tím, na co navazuje. Tohle je však jenom takový milostný dopis Hollywoodu a době, ve kterém se autor rochní v odkazech, natáčí si ikonické herce a pouští nám k tomu staré hity a mě to fakt baví, jak jsem už zmínil, jenže bych také rád, kdyby se toliko nekašlalo na jiné aspekty, protože je mi fakt jedno, že Tarantino dal třeba DiCapriovu tvář do scény z Velkého Útěku, když se diskutovalo, že tam jeho postava, Rick Dalton, měla dostat roli. Margot Robbie je sice krásná a hezky se usmívá, ale je taky fakt, že ve filmu má její postava, Sharon Tate, málo prostoru (Tarantino by mou hypotézu odmítl) a ten, který má, je investován do toho, že se fotí s fanoušky u plakátů nebo sleduje v kině svůj vlastní film. Snad bychom ji měli vnímat jako potěšení celého filmu, vzhledem k tomu, jak milá a krásná po celý čas je, ale těžko takovou pozici zastane mezi Pittem a DiCapriem, kteří hrají podstatně zábavnější postavy. Tarantino také pronesl: "Brad Pitt-Leo DiCaprio have 'most exciting star dynamic' since Robert Redford-Paul Newman" (odkazuje na filmy Butch Cassidy a Sundance Kid a Podraz). Samozřejmě, že to můžou být takový propagační kecy, ale možná mu to tak fakt přijde. Nechápejte mě špatně - ti dva mezi sebou mají skvělou chemii, ale problém tkví v tom, že po většinu stopáže každej řeší něco jinýho (jeden natáčí western, druhej opravuje anténu) a když už spolu jsou, tak buď jen koukaj na televizi anebo jeden čeká opodál, zatímco druhý mluví s producentem. Já tedy však očekával, co tito protagonisté spolu budou zažívat a jak se promění jejich vztah během příběhu, ale to se nenaplnilo. Proto mezi nimi není ani zdaleka tolik dynamiky jako třeba mezi Goslingem a Crowem v Nice Guys z roku 2016. ___Uvidíme, jak dopadne Tarantinův poslední film, ale možná se nám fakt už vyčerpal a měl by si dát oraz (nevěřím totiž tomu, že mu to vydrží).