Maniak

Jedinečnej příběh chaosu a řádu! Netradiční, krásně podivný, nedivácký, nekomerční, atmosferický, skvěle zahraný, parádně napsaný, perfektně zrežírovaný, podpořený výborným soundtrackem. Přesně ten typ seriálu, jenž by nikdy nevzniknul, kdyby nebylo Netflixu, kterej dává ambiciózním tvůrcům možnost točit to, co chtějí a přesně tak, jak to chtějí. (23.09.2018)

Maximální směsice všech možných, filmových žánrů, poskládaná ve skládačce, která nelepí a je místy dost zábavná. Nemusíte pochopit vše, co se děje v hlavách účastníků tohoto experimentu, ale jedna věc se tvůrcům musí nechat. Maniac je přesně ten typ seriálu, který Vás donutí pořádně přemýšlet. A Jonah a Emma jsou skvělí. A konec je výborný. A vůbec, lepší čtyři! (08.02.2019)

Jen škoda, že je třeba se doslova protrpět prvními třemi díly. A to myslím doslova, ten první lze doporučit jen někomu, kdo hodně nenávidí sebe sama. Akorát se v nich odehrává základ, z kterého zbytek čerpá. Pak však seriál dostane spád a temně komediální nádech, jenž nepřebíjí vážnost situace, kde nemá. Rozhodně lze souhlasit, že seriál není pro každého. Mimochodem, to o té dominantní japonské kultuře v USA nevysvětlí. (22.09.2018)

Originalita a imaginace dostaly na všech semaforech zelenou. Naštěstí. Maniac vám buďto neskutečně sedne, nebo si jej převážně protrpíte - střední cesta dle mého neexistuje. Zaujaly mě již první tři kapitoly, které sice neoplývají strhujícím tempem, ale rozhodně vyvolají zvědavost. Od čtvrtého kousku skládačky se již prazvláštní stroj plný bizarnosti, humoru a vážnějších momentů rozjede naplno. Poslední tři kapitoly jsou strhující a emočně nadmíru funkční. Chválím tradičně vynikající Emmu, Jonaha Hilla (moc se spolu nemusíme, ale zde příjemně překvapil) a Justina Therouxe, který si přinejmenším dvě kapitoly ukradl zcela pro sebe. Za mě vážně lahůdka. P. S. Ten soundtrack! (08.03.2019)

Multi-reality brain magic shit. Future-retro kvazi osmdesátková psychoterapie skrze prášky v uzavřené bizarní minisérii, kterou lze jen stěží zaškatulkovat. Je/není to černá (ne)komedie, (ne)psychologické (ne)drama, (ne)scifi, (ne)fantasy, macourkovská (ne)parodie... Což platí i o výkonech, jsou tu přepálené komediálně stylizované stejně jako tiché dramaticky pojaté. Tvůrci si pohrávají s žánry, stylem i vizuálem ve zdánlivě neslučitelném chuťovém mišmaši à la dort Pejska a Kočičky. Jenže narozdíl od nich jim z toho, světe div se, vyšel jakžtakž koherentní funční celek. Maniac prostě nesedne každému. Co každému, většině. Ony se totiž ty přístupy nestřídají jen epizodu od epizody, ale mnohdy spíše scénu od scény. Je to svébytné natolik, až to lze po několika epizodách odstřelit jako "do sebe zahleděnou echt divnost pro überdivnost", které chybí (Gondryho?) hravost jenže... Navzdory tomu všemu se to umí dostat na samé jádro pudla; tedy až na dřeň emocí i rozpoložení postav čili se ke svému vlastnímu překvapení přistihnete, že vám vlastně nejsou až tak ukradené, jak jste si mysleli. Což není zase až tak málo. Ovšem zase ani ne až tak moc. Popravdě, kdyby se veškeré ty narativní meta skopičiny vynechaly a zůstal čistě jen základ v podobě dvou (skvěle odehraných) narušených, co si hledají cestu k sobě sama/tomu druhému, tak to mohlo mít stopáž celovečeráku a nic zásadního by neabsentovalo. Což je u seriálu (speciálně pak uzavřené minisérie) vždycky problém, když se sníží k nadbytečné vatě; jakkoli v tomto případě zábavné, nenudící a samoúčelně výstřední. (22.09.2018)