Metallica & San Francisco Symphony: S&M²

Přesně o tři hvězdičky horší, než vynikající S&M 1. Nové písně nemají tak strhující energii jako ty starší a nové verze starších písniček jsou zbytečně uspěchané, aby ladily se zbytkem. Nejvíce to jde vidět na téměř odbyté Nothing Else Matters a nezvládnuté Master of Puppets, ale problémy se táhnou přes celý koncert. Orchester je ve většině případů příliš upozaděný, nebo přeřvaný. Momenty kdy se vynoří, patří k těm nejlepším. Proto mě zdaleka nevíc strhla úvodní The Ecstasy of Gold a také příjemně povědomá The Memory Remains. Naproti tomu skvělá a v minulém S&M mnou vysoce oceňovaná No Leaf Clover jenom bez zájmu prohučela a One má jen stín bývalé údernosti. Z nových skladeb mě zaujala jen stále velice slušná The Unforgiven III. V S&M 1 se symofický orchester a skupina doplňovali. Tentokrát jsem měl pocit, že spolu vedou bitvu o dominanci. Metallica ji vyhrála cca 15:5, ale ve výsledku prohráli oba. (10.10.2019)

Myslím, že bohovské by to bolo až vtedy, keď by Metallica napísala a zložila nové skladby priamo pre kolaboráciu s orchestrom (ako to jedného času spravil napr. RAGE). Na tomto koncerte ma ale nadchli všetky staré skladby a hlavne je vidieť ako staršie skladby milujú aj fans v Amerike: ovácie od publika počuť pri každej zmene melódie, jednotlivé riffy sú samé o sebe ako obrovské hity, až z toho behá mráz. (07.09.2021)

Ja som celkom spokojný. Síce tam nemuselo byť toľko skladieb ako z pôvodného S&M, ale inak tomu nie je čo vytknúť. Viacero pekných oživení - v prvom rade potešil krátky dokument ako sa to pripravovalo; čo sa muziky týka, tak James bez gitary v orchestrálnej verzii Unforgiven III, navyše veľmi precítene odspievanej; akustická verzia All Within My Hands z nenávideného Svätého hnevu, pocta Cliffovi Burtonovi v sóle na zboostrovaný kontrabas, kúsok klasickej hudby čisto s orchestrom a neskôr aj Metallicou (aj keď toto ma až tak nebavilo, ale ako spestrenie to nie je zlý nápad), za toto všetko si páni zaslúžia pochvalu. Keď k tomu pridáme parádne prevedenia peciek Confusion, Halo on Fire, Outlaw Torn (nesmierne podceňovaná skladba!), Wherever I May Roam, No Leaf Clover či staršej klasiky One, tak nám z toho vychádza veľmi solídny počin, ktorý mal ale potenciál byť ešte lepší - výberom niektorých skladieb a aj ten orchester predsa len miestami zanikal, aj keby mal hrať spolu s kapelou rovnomerne "prvé husle". Každopádne za tie peniaze to stálo a poctivé štyri hviezdičky dám mojej veľkej srdcovke veľmi rád. Snáď sa dočkáme aj vydania na Blu-Ray disku, nech máme čo (10.10.2019)

Metaloví dědci se po 20 letech (ano, po DVACETI letech!) rozhodli natočit symfonický "pokračování" a já se opět klaním, protože to tzv. nemá chybu. Jo, můžeme být puntičkáři a hledat v tom nějaký srance, ale kurva... Jak je to natočený, o tom se vůbec nehodlám bavit - záběry s druhým plánem promyšlený, střih, použití "picture in picture", aby divák o něco nepřišel, absolutní profi záležitost! A teprve teď přichází to gros (čti gró). Je to naprostej svátek hudby, óda, prostě jedna velká láska k umění, tónům, nástrojům, radost z hraní, radost z každýho refrénu, kterej zpívá celá hala. Měl jsem mrazení v zádech, ta komunikace očima mezi J. Hetfieldem a dirigentem E. Outwaterem byla skvělá (bohužel M. Kamen se toho nedožil), v každým pohybu a v každým úsměvu je vidět to nadšení, pohledy plný obdivu je vidět z obou stran, vynikající moment je při For Whom The Bell Tolls, kdy hned na úvod James pozoruje xylofonisty, jak jedou těma paličkama, aby si s nima následně ťuknul pěstí na znamení obrovskýho respektu. Takových momentů je tam víc a je vidět, že každej neskutečně bavil, stejně jako se členové orchestru byli schopní odvázat a užít si tu atmosféru. Tady doporučuju rozhovor s panem dirigentem, dle jeho slov prozatímní vrchol kariéry po všech směrech a já to naprosto chápu! Navíc v průběhu koncertu narazíme na vzácný momenty (kromě nostalgie odkazující na starý dobrý S&M) - songy, který úplně běžně Metallica nehraje naživo (The Call of Kthulu, No Leaf Clover...), James bez kytary zpívající jen s orchestrem, basový sólo C. Burtona zahraný na kontrabas, All Within My Hands hraný akusticky a dokonce i ten Lars to zahrál slušně. Dvě a půl hodiny jedné výborné podívané, nekolikrát jsem měl slzy v očích. Sorry, ale ať si říká, kdo chce, co chce, nicméně takhle to má vypadat! (05.09.2021)

[3.5*]     [hodnotená 87-minútová verzia]     Akože ja mám Metallicu veľmi rád, ale aký malo toto zmysel? Príde mi to ako čisté pozérstvo. Dnes chcú všetci nahrávať a koncertovať so symfonickým orchestrom, lenže kým u takého Johna Williamsa to má perfektný zmysel, u Metallicy zase nie a v takomto prevedení to dokonca miestami pôsobí komicky. Pre symfonikov to musí byť riadne dehonestujúce, hrať dookola tie 3 tóny a všetci naraz. Tie skladby jednoducho nie sú upravené pre symfonický orchester (čo si ani veľmi nedokážem predstaviť) a navyše je to aj tak jedno, keďže kapela orchester totálne prehlušuje a väčšinu času ho nie je počuť (snáď keby hrala kapela unplugged, spolupráca by fungovala lepšie). Orchester je možné si všimnúť len v tichších pasážach, ktorých ale nie je veľa. Výnimkou je skladba "All within my hands", v ktorej kapela s orchestrom celkom pekne súznie. Istú snahu o to isté je je ešte počuť v skladbe "One". Naopak, skladba "Nothing else matters", ktorá mala v tomto smere celkom slušný potenciál, je vyslovene odfláknutá. Zaujímavým nápadom je ešte sólo na elektrickom kontrabase (pocta Cliffovi Burtonovi). (11.09.2021)