Invaze lupičů těl

Na sci-fi horor z padesátých let je to fakt pecka. Atmosférická, s rozumnou stopáži, působivými scénami a obstojným vedením děje. Dokonce se to i rozjede poměrně rychle, takže nemám moc co vyčítat. Když to ale srovnám s remakem ze sedmdesátek, nedokázal bych říct, která verze je lepší - remake je sice utahanější, ale zato napínavější a některými scénami znepokojivější, ale originál je kratší, sice taky atmosférický, ale ne tak napínavý a znepokojivý. Každá verze má své pro a proti, ale v hodnocení je prostě vidím na stejno. Každopádně za zhlédnutí stojí obě verze a ani jedna není špatná. Akorát tahle má maličko optimističtější konec než remake. EDIT: Po druhém zhlédnutí jsem vůbec neměl klidné spaní, jelikož jsem se sám sebe ptal, co se stane, když Miles usne. Jestli to stejné, co Becky, tak je lidstvo ztraceno tak jako tak. Mám sto chutí tomu dát plný počet. Silné 4* (08.06.2020)

Nechoďte spát, nebo vás dostanou! Invaze lupičů těl je hodně působivý horor, který mě i po pětapadesáti letech své existence skvěle bavil a děsil. Výborný Kevin McCarthy a začínající Don Siegel udělali obrovský dojem. Myslím, že tohle je jedno z nejlepších science fiction 50. let. Žádný remake nikdy nepředčil kvality tohoto dílu, Invaze lupičů těl už vždycky zůstane jedničkou. (04.06.2011)

Černobílé snímky mají své nezapomenutelné a neopakovatelné kouzlo. U starých sci-fi a hororů to platí dvojnásob. Částečně to přidává na jejich atmosféře a tísnivosti. Invaze lupičů těl je klasika sci-fi/hororového žánru padesátých let, děsivá pouhým svým nastiňováním, samotným příběhem a podmanivou hudbou, ne úchvatnými a přeplácanými efekty. I když praskající lusky jsou dost dobrá práce, až mi z toho vstávaly chlupy na těle. (09.05.2009)

Povedený sci-fi thriller z 50. let, kterému svědčí hlavně výborné herecké výkony všech zúčastněných. Úvod filmu by se sice mohla zkrátit na úkor fáze "přeměn", ze které by se pak dala vykřesat mnohem větší atmosféra a paranoia, i tak ale Siegel se svým týmem neselhal a v závěrečné části filmu dokázal diváka až do konce udržet v napětí. (26.08.2010)

Když jednou začnete pochybovat… Jako kdyby se deziluze filmů-noir přesunula z velkoměst na předměstí. Stejně jako poválečná americká společnost, preventivně strašená špiony z východu a atomovou bombou. Společnost konzumní a unifikovaná. První větší kritický úspěch Peckinpahova mentora Dona Siegela je až sadisticky zneklidňující tím, že nic nevysvětluje. Zachycení nálady ve společnosti nevyužívá k průhledné proti-komunistické agitaci. Nevinné, tehdejším Američanům jistě povědomé situace typu společného zahradního opékání, zasazuje do úmyslně nečitelného kontextu a nutí diváky, aby si sami zodpověděli, co je v nepořádku. Co je s nimi v nepořádku. Racionální vysvětlení, o které zprvu usilují postavy, je vyloučené. Zkuste vysvětlit strach. Kde jedince nevyléčí psycholog, tam společnosti nepomůže žádná instituce. Jedou v tom všichni, a kdo zkusí vybočit, bude za blázna. Na stísňující atmosféře se podílí kamera, pronikající do osobního prostoru postav, a využití lokací, jež minimalizují šanci na únik (koridory, zužující se ulice). Občasná naivita a polopatičnost dnes pobaví, ale není tak častá a výrazná, aby negativně ovlivnila úžasný spád filmu, tvořeného zhruba ze třetiny nepolevujícím útěkem před tím, v čem tehdy lidé žili. A vlastně – nejen tehdy. 85% Zajímavý komentář: Marigold (19.06.2016)