Strakonický dudák

Josef Kajetán neodmyslitelně patří k českému divadelnictví a všichni s podivnou hrdostí pějí jeho rýmy při národních sportovních úspěších. Strakonický dudák má pohádkové rysy. A co to proklamované vlastenectví? Češi jsou zde vyobrazeni jako ustrašenci, zpátečníci, zloději, důvěřivci, pokrytci, podvodníci a přitakávači. Svět kolem je náročný, snad i nepřátelský, a co by tam měl Čech dělat? Samozřejmě autor dokáže zdůraznit i to, co se mu na Češích a jejich tradičních zvycích líbí. Vidí je jako láskyplná stvoření, která milují a umně produkují hudbu. Na druhou stranu, jaký by měl český dudák ve světě úspěch, pokud by neměl kouzelnou pomoc nadpřirozených bytostí? Hlavní postavou je mladý a nadšený dudák Švanda (Josef Mixa), kterému rodný kraj už přestává stačit. Sice hořekuje na svůj sirotčí stav, ale za zadkem má tolik strážných andílků, kolik jich má zbývající národ dohromady. Úspěch se sice dostaví, s jeho věrností, vlastenectvím a pevností je to už na pováženou. Nakonec ho strach ovládne zcela úplně celého. Nádhernou postavičkou, která také dokonale vystihuje češství (vedle postavy hlavní) je Pantaleon Vocílka (skvělý Rudolf Hrušínský), jenž neváhá obětovat cokoliv a kohokoliv v zájmu své lepší a bohatší budoucnosti. Hlavní ženskou postavou je Dorotka Trnková (příjemná Marie Tomášová). Má jediný cíl, jedinou svou touhu a přes všechna příkoří je stále pevná a neoblomná. Z dalších rolí: Švandův věrný kamarád a bodrý houslista Kalafuna (sympatický Ladislav Pešek), Kalafunova rázná i milující manželka Kordula (Jana Ebertová), hajný a tvrdý Dorotčin otec (Jaroslav Průcha), matka - ochranitelka a víla Rosava (Vlasta Fabianová), rozmařilá orientální princezna Zulika (Věra Benšová), orientální panovník a Zuličin otec Aleonoros (Karel Jičínský), Zuličin žárlivý snoubenec Alamír (Vítězslav Vejražka), přísná královna všech víl Lesana (Jiřina Petrovická), spokojený vesničan Koděra (Jaroslav Vojta), či bujarý voják Šavlička (Josef Bek). Pohádka pohádkově končí. Víra v čistou a trvalou lásku je romantický idealismus, ke kterému se někteří i pokoušejí dobrat. Kouzelné mimozemské bytosti vládnou a vytvářejí lidské osudy. A to vlastenectví? Jsou tu trefně vykresleny národní povahové charaktery. Jak ty dobré, tak především ty špatné. Tato adaptace divadelní hry patří k těm lepším. A i ten humor se v něm nalézá. Ony i ty víly a polednice mohou rodit lidské děti. Ambiciózní a chybující. (02.07.2016)

Do skutečných pohádkových legend 50. let tomuto dílu něco chybí, ovšem i tak jde o příjemnou podívanou. Mj. lze na ní pozorovat posun v otrlosti diváctva - zatímco vyšším ročníkům dříve způsobovala závěrečná scéna u šibenice nejednu těžkou chvíli, dnešní děti zodolněné Pánem prstenů a spol. se při jejím sledování pouze smějí. (26.12.2009)

Kdo by neznal Švandu dudáka a jeho cestovatelskou etudu. hrdina příběhu ´Strakonický dudák aneb hody divých žen´ od Josefa Kajetána Tyla. Divadelní hra na základě literární předlohy se hraje dodnes a jak známo, těsně před druhou světovou válkou byla také zfilmována pod názvem ´Švanda dudák´ (1937). V roce 1955 došlo, jak se dnes říká, na remake a tvůrci k dílu byli dokonce tak přívětiví, že dokonce použili barevný film. Po technické stránce je jinak takový, jaký byl v padesátých letech nejlépe možný. Karel Steklý snímek nejen režíroval, ale napsal si i scénář, ve kterém se držel předlohy, takže se v tomto směru do dneška jedná o nejvěrnější filmové zpracování. Na to, že jsou filmy pouze dva to zní divně, ale vzhledem k tomu, že si na novou verzi od té doby nikdo netroufl, je tomu prostě tak. Snímek ´Hvězda padá vzhůru´ (1974) do toho nelze počítat. Film je tady krásně lidově hudební, cestopisný a romantický. A co je nejdůležitější, myšlenkově vlastenecký. Zkrátka jak se říká: Všude dobře, doma nejlépe. Námět byl v pohádkách nesčíslněkrát použit, takže o tom, kterak jde mládenec do světa na zkušenou, aby otec jeho dívky svolil k sňatku, je provařený více, než je zdrávo. Film má své opodstatnění nejen co se týče literárního autora, ale i co se týče české klasické tvorby vůbec. Co si budeme povídat, něco takového se již léta letoucí netočí. Takže tu máme Švandu, jeho milovanou Dorotku a příběh, který ne a ne zestárnout. K tomu není víc co dodat. (22.11.2020)

Ak by som mal porovnávať s ktoroukoľvek dnešnou rozprávkovou (s)hitovkou Made In Czechoslovakia ( kde už len čakám, kedy kto vytasí z gatí mobil ), tak táto snímka z toho vychádza víťazoslávne. Poetické hranie ( dnešné herecké výkony naozaj nemajú rozprávkového ducha ) a vizuálne poňatie ( štúdiová výprava má v tomto prípade veľký podiel na atmosfére filmu ), robia z tohto priemerného diela predsa len niečo viac. (29.06.2017)

Spory o dílo a jeho výklad zakladatele moderního českého divadla J. K. Tyla, našeho nejlidovějšího divadelního klasika, se vedou už drahnou řádku let — a neustaly ani po roce 1945, kdy se mohl zdát poměr soudobého kulturního života k Tylovi jasný. I po roce 1945 jsme ještě byli svědky nejednoho sporu o pojetí Tyla, zejména jeho nejproslulejší dramatické báchorky — „Strakonického dudáka" (k sporům přivedla zejména inscenace Národního divadla). „Buržoasní kritika," píše K. Stekly ve svém úvodu ke scénáři, „nejen nedocenila Tylovo literární dílo a významnou úlohu, kterou sehrála Tylova dramata v přípravě roku 1848, ona naopak podceňovala a zamlčovala v jeho tvorbě vše zdravé, bojovné i revoluční. Prostotu a ryzost citu, jímž jsou naplněny všechny Tylovy lidové postavy... hanlivě označovala jako „neuměleckou sentimentalitu." Teprve naše doba, zejména zásluhou nadšeného propagátora Tylova díla akademika Zdeňka Nejedlého, který postavil Tyla hned vedle Smetany a Němcové, přinesla možnost „očistit" velké Tylovo dílo od zkomolenin, jimiž ho chtěla pokroutit buržoasní kritika a od nánosů měšťáckých inscenací Tylových her v minulosti". Právě „Strakonický dudák" nejvíce doplácel na snahy našich divadelníků, kteří se snažili Tyla vykládat po svém, „zmodernisovat" jej. Režisér Karel Stekly, který je i autorem scénáře tohoto filmu, si nevybral úkol nijak snadný. Šlo o to, aby film podle nejznámější Tylovy hry se vyhnul všem povrchním, i když svůdným efektům, jaké právě tato hra filmaři nabízí, a aby prostě, lidsky srozumitelně tlumočil její jádro. Zdá se, že tomuto úkolu, totiž vyprávět filmem skutečného, nefalšovaného Tyla, nezůstal Steklý dlužen. Filmový přehled 45/1955 (30.04.2003)