POMO

Mimořádně jemný, tichý, pomalý film s čistou, melancholickou duší. Začíná jako profil přelidněné, zadeštěné Mumbaie s náhledem do života dvou kamarádek v ní, a později se přesune na klidnější místo. Hraný debut zkušené dokumentaristky připomíná, s jakým zájmem a pozorností umí o pocitech postav vyprávět kvalitní autorské indické dramata. Na prohloubení působivosti jim přidává sociálně nevlídné prostředí a nelehký život v něm. Být zde šťastný znamená žít v iluzi. [Cannes FF]

Pokud si o filmu nic předem nepřečtete a nezkouknete trailer, je dokonale nepředvídatelný nejenom dějově, ale i žánrově. Závažnost situace, ve které so ocitne protagonistka, se může lehce přehoupnout z vyhrocené komedie do krutého dramatu. A film tuto tenkou hranici balancuje mistrovsky, bavíc do hlasitého smíchu a současně držíc v napětí a obavách. Sean Baker je Stevenem Spielbergem nezávislého filmu, mimořádně nápaditý scénárista a režisér s unikátním citem pro sociologii, který umí o lidech a jejich duších vyprávět jako nikdo jiný. Anora je komedie, jaké nevznikají a drama, které obnaží srdce odkud to nečekáte. Absolutní knokaut a dojetí. Děkuji. [Cannes FF]

Nenechte se odradit prvoplánovou dějovou premisou a béčkovou stylizací. Reflektujíc pravidla televizního show businessu je to povrchní záměrně. Zašlé se musí měnit za mladé s dokonalým tělem. A celebrity jsou kvůli tomu se svým tělem ochotny udělat cokoliv. Prvních asi sto minut se mi až nechtělo věřit v přítomnost tak lacině stylizovaného braku v soutěžní sekce Cannes FF. Ovšem Coralie Fargeat má s námi vyšší plán a roztočí to do nečekaných obrátek - psychologicky vnitřním konfliktem hlavní postavy, i žánrově po vzoru ranní splatter tvorby Petera Jacksona. A to do takřka transcendentálního body horor spektáklu, ve kterém se nebojí vtipně použít ani Herrmannovu hudbu z Vertiga či Straussovu z Vesmírné odysey. Perfektně obsazená Demi Moore v roli končící, a Margaret Qualley v roli vycházející hvězdy televizní show. Ta, mimochodem, býti v letošní Cannes soutěži taky v novém Lanthimosovi, zažívá skutečnou kariérní krasojízdu. Díky Tarantinovi za její objevení! Kdyby film v prvních sto minutách nepracoval s béčkovými prvky tak průhledně a předvídatelně, dal bych pět hvězd! ___ Přijde mi, že režisérky začínají ve filmech ukazovat daleko více ženské nahoty než režiséři. Příkladem jsou jenom z letošního Cannes jak Les Femmes au balcon, tak The Substance, kde si detailně prohlédneme prsa Demi Moore i Margaret Qualley. Nemluvě o smršti jejích křivek v elasťácích. Mňam! [Cannes FF]