Majkak

Lonergan malinko vydírá. Lee Chandler se dopustil jednoho drobného opomenutí. Stejně jako milión lidí ten večer. Jen pro něho to skončilo nekonečným traumatem. Zbytek života se může jen pomalu užírat. Skvělé drama o člověku, který měl neskutečnou smůlu a jehož život se otočil nevratným směrem. Lee si nikdy nedokáže odpustit a jen se snaží dožít. Anebo to nakonec nějak v sobě zlomí? Jde to ztuha poté, co mu přistane na krku synovec, který o něj stojí. Nikoho jiného než Lea nemá. Jejich sbližování je maximálně civilní, a proto autentické. Ani z toho šíleného traumatu neždíme Lonergan maximum, ale sympaticky volí civilní rámec.

Vynikající James McAvoy perfektně táhne cca prvních ¾ a kdyby se Shyamalan neutrhl z řetězu a zůstal v mezích lidských možností, byl by Rozpolcený hodně zajímavý. Tohle je přehlídka promarněného potenciálu. Dá se na to dívat a povětšinou závažně nenudí. Bohužel závěr je ve stylu, cokoliv tě napadne, je možné. Shyamalan se chová jako kouzelník, co se tahá z klobouku králíky. Namísto hraní s psychologickými motivy a traumaty z dětství si vytáhne satanský prvek, protože je holt dobrý nápad vyčarovat monstrum. Nemá to logiku? Nebuď detailista. Když chceš a vyprsíš se, ani kulka tě neprostřelí. Všechno můžeš. Ach jo.

Záchvaty starosvětských manýrů v Silicon Valley. Je to stejně praštěné jako Laird sám. Psychologii nemá zrovna propracovanou. Neměl tátu a tak si na nic nebere ohled. Na druhé straně je nekonečně ohleduplný, ale musí to schovat pod masku naprostého suveréna. To, co by v seriózním filmu nikdy nefungovalo, komedie unese. Pokud je vyvážená přiměřeným polidštěním všech aktérů a jejich vzájemným jiskřením. Laird, i přes svou extravaganci si dokáže najít s rodinkou styčné body. A dceruška nakonec poslechne i tatínkovy dobré rady. Typicky vánoční film

Citlivě natočené drama s výborným obsazením. Přes pomalé vyprávěcí tempo si udržuje slušné vnitřní napětí a rovněž rozumně vyvažuje mezi dialogy a obrazem, tedy není zbytečně ukecaný, atmosféru velmi zdařile dotvářejí obrazové záběry. Sestrám měly vážně smůlu. Poté, co jim vojáci znásilnili tělo, nastupoval režim, který znásilňoval duše. Jen ostrý kontrast mezi francouzskou lékařkou a matkou představenou je až příliš schematický

Jako vánoční pohádka dobrý, jinak ztráta času. Rozehraný výborně a pak se zlomí do sladkobolné romantiky bez napětí. Téma násilného probuzení, aby se chudák Robinson nezbláznil a měl parťačku, šlo využít podstatně dramatičtěji. Tyldum si vybral variantu, kdy se dá všechno pochopit a všechno se nějak srovná. A všechny ty katastrofy se v podstatě řeší zmáčknutím knoflíku. Některé scény z druhé poloviny se nebezpečně blíží parodii.

Dvojka je milá a hravá, ale na rozdíl od jedničky nestojí na jednom silném příběhu. Ani jednou během celého vyprávění nepocítí divák tíži nezvratného osudu. Je to více sled zábavných epizod. Zhruba po dvou třetinách je už zřejmé, že to nějak dobře dopadne a žádného dramatického pointování se nedočkáme. Když se Petronel s Uriášem vlečou tím sněhem, je pochopitelně jasné, že se nakonec připojí k Anežce, a není třeba to protahovat. Potíž je také s nedotažením některých motivů, což se nejvíce projevilo v klíči od očistce. Petronel ho nechá cukráři a nikdo už to nikdy dál neřeší. Škoda těchto nedomyšleností. Je to milé, ale chybí ta skládačka uzavřeného příběhu.

Fantastická zvířata jsou zábavná a roztomilá, jenže jaksi samoúčelná, protože nijak zvlášť nesouvisí s hlavním příběhem, kromě toho, že kvůli nim se octl Newt Scamander v New Yorku. Stopáž, kterou jim Yates věnuje, ocení jen nejmenší diváci, ostatní se nejspíš začnou po čase nudit. Asi nejslabším místem je odsouzení k smrti, to vyzní jako drobná nehoda. Žádná osudovost, žádné vědomí definitivního konce. Mají nějaké problémy, asi tak nějak. Závěr je efektově velkolepý, ale nikoliv napínavý. Celkově za největší slabinu považuji rozředění emocí.

Perfektně zvládnutá psychologická stránka s vynikajícími výkony Amy Adams a Jake Gyllenhaala. I když se děj odehrává v několika časových rovinách a proplétá se reálný osud s knižním příběhem, všechno perfektně sedí a divák se v jednotlivých dějových liniích neztrácí. Skvěle sedí vztah matka a dcera, ambice a zranitelnost, strach z tvorby, pokušení cynismus, touhy po luxusním životě a pocit marnosti z naleštěného života, který uvnitř vztahy ničí. Všechno zlé, co Susan provedla, se jí v jiné formě vrací. Tohle není snobárna, jen nesmíte mít představu, že jdete na akčňák, i když ani o thrillerovou stránku nebudete ochuzeni. Ale nehraje hlavní roli.

Snesl dolů taky několik Japonců, ale ti nepřežili. Desmond Doss je věrný svému přesvědčení, že nevezme do ruky zbraň a dodrží ho, i když je na zabití. Je to možná cvok, ale nechce zradit sám sebe. A především absolutně platí, že to není žádný zbabělec. Věří v Boha natolik silně, že se stane inspirujícím i pro ty chlapy, kteří ho původně nesnášeli. My nedokážeme věřit jako ty, ale věříme tvé víře. Parádní bojové scény otvírají pohled do pekla, kterým vojáci v bitvě na útesu procházeli. Film unese i závěrečný patos. Téměř vyprodané kino na konci tleskalo.

Zkuste se domluvit s někým, kdo vnímá čas a prostor v jiných dimenzích. A vyberete si svoji budoucnost, i když už ji znáte? Je to dar nebo prokletí znát vlastní budoucnost? Villeneuve klade základní existenciální otázky a k nim jen tak mimochodem přihazuje ty globální, zda je lepší preventivně vymydlit neznámé objekty, i když nevíme, proč tady vůbec přistáli. Mohou nám přinést něco zajímavého anebo nás chtějí zničit. Nebylo by lepší se jich nejdříve zeptat? Potíž je v tom, že komunikují v jiných strukturách, než funguje lidstvo. Což může být inspirující pro další rozvoj lidstva. Velmi zajímavé a originální sci-fi.