Příchozí

Jeden z těch vzácně jemných a zahloubaných (velko)filmů, které ke svému cíli spějí pomalu a obezřetně (doslova, jako by našlapovaly po špičkách), a v nichž ticho a ševelení větru v trávě znamenají přinejmenším tolik (ne-li více), co tradiční propriety vědeckofantastického žánru a nadlidsky velká dramatická gesta... (11.11.2016)

„A-HOJ. JÁ JSEM LUJ–ZA! JÁ JSEM LUJ-ZA! TVÁ-ŘIM SE SI-CE ZPRU-ZE-NĚ, ALE TO JEN PRO-TO, ŽE MĚ SVĚ-DÍ KUN-DA! SVĚ-DÍ KUN-DA!“ /// „Notypyčo, Cthulhu1, ta kráva mele jako Tynkiwinki, kvůli kterému jsme nedávno ty hloupé parazity málem vyhladili. Prý inteligentní život! Úplně mě svrbí chapadlo na anihilátoru. Poprcej s ní to sklo radši ty, mně by jeblo v hlavonoze. Ale cákej ty kola v američtině, víš, že se dle direktivy vrchní chobotnice se s fuj fuj zlým východním blokem zásadně nebavíme a oblažujeme jen ty tolik kůl, světospásné a úpa nejchytřejší pojídače horkých psů!“ /// „A-HOJ LUJ-ZO, já jsem Kruhrozpitýnahoře a tohle je můj věrný ufonský druh Kruhrozpitýdole, přicházíme z druhého patra, v páře a v míru. Přišli jsme tě naučit chobotničtinu, aby sis hned pamatovala, jak nedostaneš za šest měsíců krámy!“ „Jupí, to jsem ráda, že si hned rozumíme, klucí, máte príma cákancové písmo, ještěže jsem tak brilantní odbornice na menstruační skvrny! Kruhrozpitýnahoře, Kruhrozpitýnahoře … Jo! Je to jasný! Ty se jmenuješ Modrej. A ta megasépie vedle je Zelenej. Nice to shit you! Upsss, sorry, špatně jsem to kolo vpravo rozpila … Ale zpruzeně se budu tvářit až do konce filmu, neva, že ne? Zrovna jsem si totiž díky té vaší hatmatilce vzpomněla, že za tak půl roku chytím od nějakého blábolivého teoretického fyzika herpes a jsem teď dost na rozpacích, jestli mám s tím nekňubou vůbec píchat …“ /// Vole, Cthulhu2, to je ale piča! No nic, tohle je marný, vypaříme se zpět na Aldebaran a zkusíme to znova za 3000 let s Homo Chipsetens … /// A máme to tady zase! Intelstelár ryloudyt. Totální tepelná hysterie, překokotné hvězdičkování a přemoudřelé pokyvování hlavami nad Tolleho sektářskou příručkou brakové astrofilozofie, jež je stejně obskurní jako logicky a fyzikálně nedotažená, ale má jakože úpa krutohustopřísnou a naprdelpozasující pointu, kvůli které všichni ti melancholičtí gejové, citliví domácí astrofyzikové s vystudovanými dvouletými metalurgickými obory, pouťoví filosofové a dojaté (slovní základ dojit) hospodyňky ani nepostřehli, jak ukrutně pičoidní cesta k ní vede a jak solidní má základy, uplácané z hoven a vakua. Ale u včel svědí prostředky a navíc to spatlal současný nejslavnější uspávač hadů, takže jasně predestinovaná pětka, ať nejsem v blahoslaveném stádu za kokota. Ale abych Penisovi zas až tolik nekřivdil, než dojde k tomu slavnému zvratku, který vše pohřbí pod nánosem plytkých brakových teorií a semidebilní melancholie, je to vizuálně naprosto podmanivé, poměrně zajímavé a jeden je i docela zvědav, co se z toho vysvrbí. Docela škoda, že jen obyčejný pásový opar. P.S.: Tak snad ještě vzkaz pro velkého mentora, brilantního kvantového mechanika, výjimečného filosofa a vynikajícího chobotničtináře Zadka99. Věděl jsi, že čeština má i výraz pro to, když se hloupý, ale náležitě sebestředný pomocný učitel velkohubě tahá za šulínka před svými osmáky? Říká se tomu onanie. (16.01.2017)

Obsahuje spoilery. Třetí admirálův (já vím, shoda jmen, ale snadněji se mi to píše) film, který jsem viděl. Z této trojice nejslabší, což neznamená špatný, protože laťka je nastavená hodně vysoko. Stejně tak to není lepší film než Interstellar, i když hype říká opak. Na to si z dřívějšího filmu až příliš půjčuje. V čem se Arrival zásadně liší od povídky, kterou adaptuje? V první řadě cestou k pochopení heptapodského jazyka. V povídce hlavní hrdinka pochopí mimozemský jazyk tím, že pozorně sleduje tvorbu symbolů a zjistí, že heptapodi začnou psát více znaků najednou, je lhostejné, co zvolí jako začátek a co jako konec, protože teprve celek je důležitý, ne proces vedoucí k jeho vytvoření. A pochopení písma znamená pochopení myšlení a tím pochopení budoucnosti. Ve filmu plného pochopení dosáhne v jakési komoře, kdy se jí dostane jazyk a tím i myšlení mimozemšťanů do hlavy. Jde o zjednodušení proti povídce, dané zdramatizováním děje hrozbou konfliktu (to v povídce není vůbec přítomno). Měl jsem z toho ostatně neodbytný pocit, že moment pochopení jazyka byl až příliš průhledným pokusem napodobit právě Interstellar a zejména scénu v teseraktu. V druhé řadě samotné písmo (tedy heptapodština B), které jsem si představoval dle slovního popisu v povídce jinak. Vyplňovalo celý kruh a důležitý v něm byl sklon jednotlivých částí. V třetí řadě pak účel. Ve filmu jde o snahu o budoucí pomoc heptapodům (opět to nápadně připomíná Interstellar). Naproti tomu nám povídka účel návštěvy zůstává dlužna, jelikož se zabývá především konfrontací dvou velmi odlišných způsobů chápání reality, času a procesů a k čemu to vede z hlediska lidského chápání. To je silná stránka povídky. Na druhou stranu emocionální dopad je ve filmu silnější, zejména nastínění důvodu rozchodu hlavní hrdinky s manželem, stejně jako příčina dceřiny smrti. To mi ve filmu sedlo více, působí to uvěřitelněji. Jako že v povídce ani změněné myšlení by podle mě matce nemělo bránit v zabránění smrti dcery, která nebyla způsobena něčím nevyhnutelným - to mi přišlo příliš podivné. Měl bych některé výhrady, třeba scénu s čínským generálem - hrdinka by v ní neměla být překvapená, protože už ji znala. Tak nebo tak, admirál patří mezi nejlepší režiséry aktuálního Hollywoodu. P. S. Kéž by z Chiangových povídek zfilmovali též vyloženě rouhačskou "Peklo je nepřítomnost boha." (12.11.2016)

Kdybych dokázal přemýšlet jako heptapodi (a pokud události nejsou předem dané), přečetl bych si Chiangovu povídku až po zhlédnutí filmu. S její znalostí totiž film nedokáže překvapit tím, k čemu od začátku směřuje a nač k vlastní škodě tolik spoléhá. ___ Zatímco Chiang jde rovnou k věci, Villeneuve věnuje z pochopitelných důvodů mnohem více prostoru expozici. Prvnímu setkání proto předchází až komicky dlouhý „build-up“, během něhož hrdinové letí helikoptérou do Montany, oblékají se do ochranných kombinéz, jedou k obřímu vesmírnému objektu, vylézají na zvedací plošinu, vezou se na zvedací plošině (protože bychom byli ochuzeni o jednu dramatickou jízdu, kdyby plošina stála rovnou pod otvorem), kráčejí do útrob lodi. Jedinou funkcí tohoto procedurálního porna je připravit nás na zásadní a epické odhalení, které se ovšem nekoná, protože se nakonec dozvíme akorát to, jak mimozemšťané vypadají. Jednotlivé kroky vedoucí ke komunikačnímu aktu už později nehrají významnější roli. Podobným nenaplněným příslibem jako popsaná scéna pro mne byl celý film. ___ Dlouhý a pomalý úvod není uspokojivý ani v představení protagonistky, jejíž jednání po zbytek filmu by zřejmě měla vysvětlit skutečnost, že žije osaměle a chudý osobní život si kompenzuje prací (jako jediná přichází do školy i tehdy, když zbytek světa prožívá mimozemskou návštěvu). Podobně účelově a neorganicky působí mnohé návodné dialogy, flashbacky s dítětem nebo scéna, ve které Louise překládá v čínštině vedený rozhovor, abychom věděli, že hovoří také mandarínsky. Chladně inženýrský přístup k postavám, které zůstávají až do konce filmu podobnými záhadami jako mimozemské logogramy, by tolik nevadil, kdyby nebyl v rozporu s melodramatickou rovinou vyprávění, která stojí právě na vztazích a motivacích hrdinů a která se v závěru stává dominantní (za docela zásadní považuji nahrazení nehody, které by možná šlo zabránit, nevyléčitelnou nemocí, kterou lze v souladu s melodramatickými konvencemi jedině akceptovat jako nevyhnutelnost). ___ V povídce je po částech rozkrývaná teorie průběžně aplikována na univerzálně srozumitelný příběh, jehož hlavním smyslem je učinit srozumitelným to, jak heptapodi myslí. Cílem tedy není dojmout čtenáře, nýbrž mu pomoct pochopit, jak „to“ celé funguje. Příchozí se naopak snaží nabídnout spíše emocionální než intelektuální satisfakci, ale moc se jim to nedaří. Pořád jde o zručně natočené sci-fi o důležitosti (ne)porozumění, byť svými vysvětlujícími dialogy, ukrutně vážným tónem a chladným vizuálním stylem až příliš připomínající Interstellar, ale na rozdíl od povídky mne neohromilo. Mimo jiné i vinou toho, jak urputně se o ohromení diváka snaží. Apendix: Jestli je filmem předložené řešení, jak znovu sjednotit rozdělený svět, jediným možným, jsme dost v háji. 70% Zajímavé komentáře: Baxt, Triple H, Tatizz (19.11.2016)

Jakožto velký znalec Chiangovy působivé předlohy musím s politováním konstatovat, že filmový Arrival zůstal tak trochu ztracen v (heptapodím) překladu. Scénárista Eric Heisserer se snaží příběh obohatit o geopolitickou rovinu, leč svým černobílým viděním světa, v kterém se vyskytuje mírumilovná Amerika a agresivní Rusko/Čína, většinu diváků akorát otráví. Souboji mocností je zde věnováno příliš mnoho prostoru a na adekvátní rozpracování Sapir-Whorfovy hypotézy již tak ve filmu pohříchu nezbylo dostatek místa. Snímek překvapivě doplácí na velmi slabý scénář, kde téměř každý Heissererův pokus o kreativitu končí fiaskem. Arrival jako celek navíc působí chladným, až přímo odtažitým dojmem, takže potenciálně silné scény se vzpomínkami na budoucnost, diváka po emocionální stránce takřka vůbec nezasáhnou. Našla se zde však i světlá místa. Jelikož se podrobně zajímám o kaligrafii, tak mě vyloženě uchvátilo vizuální zpracování heptapodích sémantogramů a jejich tvorbu jsem sledoval se zatajeným dechem, k umocnění čehož dopomohl i mrazivý hudební příspěvek Jóhanna Jóhannssona. Za největší přednost snímku pak považuji jeho samotné poselství, i když Heisserer zde opět neúnavně pokračuje ve významovém překrucování předlohy a s mým závěrem by se možná vůbec neztotožnil: Značně omezený způsob vnímání reality, kterým nahlížíme na svět prostřednictvím časové posloupnosti, nás nutí uvěřit v iluzi svobodné vůle. Když však své vědomí pozvedneme na vyšší úroveň, v které se vše odehrává současně, bude nám naprosto zřejmá předurčenost všech věcí. Tři hvězdy. (18.02.2017)