Vajonek

Tenhle seriál, k němuž jsem se (jak už se mi to tak stává poměrně často) dostala se zpožděním, má asi jeden z nejpomalejších rozjezdů, jaké jsem u seriálů s více sériemi kdy zažila. Když jsem se dodívala na jedničku, říkala jsem si, že stále moc nechápu to nadšení, které tento počin spustil. Stárnoucí borec, na kterém není vlastně nic moc zajímavého, se jednou za život k něčemu rozhoupá, využije (bohužel negativně) své inteligence a profesních dovedností (které bůhvíproč doteď naplno asi moc nevyužíval) a k překvapení zřejmě nejvíce sám sebe začne vařit perník. Ok, docela originální zápletka, ale zabývat se tím v tolika sériích? Na dvojku jsem se tak po jedničce nevrhala úplně s nadšením. Postupně jsem ale začala zjišťovat, že mě ten seriál čím dál víc zajímá, že se Waltovi a spol. podařilo vtáhnout mě do jejich světa, vzbudit různorodé emoce od zvědavosti, (ne)pochopení, napětí až po třeba znechucení. Baví mě, jak se jednotlivé dílčí zápletky odhalují, spojují a rozpojují postupně, baví mě různé náhody a absurdity, kterými je to čas od času ozvláštněno (místy mi to trochu v tomto směru připomíná Fargo). Líbí se mi, jak si v žádný moment nemůže být člověk úplně jistý, co přijde posléze. Nedá se tomu upřít dobrá atmosféra, výborné herecké výkony i hudební podkresy. Hlavní hrdina od začátku prošel velkou proměnou, která se rozhodně netýká jen účesu (s holou lebkou mu to tedy sluší mnohem víc než s tou věcí zkraje, co vypadala jako paruka; to jen tak na okraj). Jeho vnitřní boje mezi dobrem a zlem, morálkou a amorálností mě bavily od začátku a musím přiznat, že ve chvílích, kdy se z "mouchy sežerte si mě" stával borec, který si "umí dupnout", mi postava Walta byla nejsympatičtější, začala ve mně vzbuzovat i jiné pocity než jen lítost. Zase to ale musí mít trochu nějaké meze a tak, když sleduji, jak ta temná stránka evidentně začíná převažovat (resp. se možná čím dál více projevuje Waltovo pravé já?), jak už to je často více než o nebohém učiteli,  dohnaném nepřízní osudu ke škaredým skutkům, o chlapovi, kterého to celé prostě začalo bavit, trochu se bojím, jestli Walta na konci nebudu už pouze nesnášet. Zvlášť po opravdu skvělém posledním dílu druhé série (ta zbytečná smrt a to, co Walt udělá či spíše neudělá, jak to celé diváka šokuje, zasahuje, jak tím zároveň Walt zase o něco překračuje hranice, o kterých jsme si mohli myslet, že ještě existují; závěrečný monolog Skyler) se tentokrát na trojku opravdu těším a její zhlédnutí asi nebudu oproti dvojce moc odkládat. I když tuším, že se zákonitě zase o něco více ponoříme do s*aček...

Je to blboučké, neuvěřitelně nereálné, předvídatelné až na půdu, plné stereotypů, které se vytloukají dalšími stereotypy. V rámci žánru nekomplikované oddechové romantické komedie (na nic víc si to nehraje a je to dobře) je ale Pravá blondýnka v čele se sympatickou Reese Witherspoon, která dokáže přesvědčivě zahrát jak charakterní role, tak hezoučké naivky, vlastně docela milá příjemná záležitost. Možná trochu z nostalgie nebo také proto, že jsem se potřebovala odreagovat a na to je tenhle film ta pravá volba, dávám i po letech od prvního zhlédnutí celkem s klidem tři hvězdy a 60 % a skoro bych byla ochotná jít i na čtyři (doufám ale, že se nenajde moc holek, které se rozhodují o své budoucí kariéře, narazí náhodou na tento film, vezmou ho strašně vážně a pak už budou chtít být jedině právničky jako Elle - srážka s realitou by pak mohla být mnohem krutější než náraz nosu pana doručovatele do vnad slečny manikérky:D).

Bylo až neuvěřitelné, jak si Paul Rudd tu dvojroli dával. Opravdu jsem měla pocit, že se dívám na dva vizuálně velmi podobné, ale jinak ve spoustě aspektů odlišné lidi, věřila jsem, že jsou to dva Milesové v odlišné životní fázi, s jinými zkušenostmi, "opotřebovaností", náladami, energií. Takže hlavnímu herci (dvěma hercům?:D) bych za skvělý výkon dala bez váhání pět. A pochválila bych třeba i Aisling Beu, na kterou jsem teď vlastně narazila asi úplně poprvé a má podle mě velmi zajímavý herecký projev (a sexy hlas:D) - v její kůži jako Kate bych se každopádně chtěla ocitnout ještě o něco méně než v kůžích obou Milesů. Pokud jde o obsah, mám bohužel podobně jako řada dalších komentujících pocit, že se z mimořádně zajímavého námětu dalo vytěžit mnohem více. Trochu to na mě působilo tak, jako že si tvůrci moc nevěděli rady s tím, jak naložit s různými otázkami visícími ve vzduchu, tak to radši nechali tak nějak volně plynout bez hlubšího pohrání si se zápletkou, s charaktery postav, spoléhaje na výborného Rudda, přičemž s přibývajícími minutami se ten zajímavý námět prostě chtě nechtě okoukával a ani herci to nezachránili. A v tomto trochu rozplizlém a neuzavřeném duchu se to bohužel i celé ukončilo. 60 %.

Tohle je za mě takové nic (moc) zabalené do něčeho rádoby velkého a uměleckého. Námět možná vcelku zajímavý, herecké výkony jsou asi v pořádku, občas na vás zapůsobí trochu tajemna, napětí, občas to "zaprovokuje", nějaké extra odvážné scény, o kterých se v souvislosti s Obsession někdy mluví či píše, ale zase jako nečekejte... Z mého pohledu je to celé dost nerealistické, místy až přiblblé (touha, chtíč dokáže asi hodně, co pan chirurg ale vyvádí, k tomu by ho snad musela ponouknout nějaká nadpozemská femme fatale, na kterou tedy Anna moc nevypadá). To, co se odehraje, by se dalo nacpat do kratšího celovečerního filmu (a pak by se to možná dalo lépe strávit). Velkým problémem jsou extrémně nesympatické postavy, zejména ústřední milenecká dvojice. Richard Armitage je sexy, jinak ale na pěst. Chuť ho zavěsit někam do průvanu jsem měla vlastně celou dobu, když ale na konci poté, co se stane to, co se stane, řekne, že stejně svých činů nelituje, to  jako vážně?!? Postavy sympatičtější nemají tolik prostoru nebo s nimi scenárista nehezky zatočí. Na konci vše v troskách a stejně se nezdá, že by to celé k něčemu vedlo. Takže proč to sledovat? Nejsilnější emoce, kterou po zhlédnutí mám, je pocit naštvání na tvůrce, že se diváka snažili nalákat na líbivý háv, pod kterým toho pak bylo hrozně málo, a sama na sebe, že jsem na to skočila/ač to odhalila, stejně dodívala. 40 %.

Jistě, pane ministře jsem si dlouho odkládala s tím, že takový kult si jednou musím pustit a že to bude jistě velká bomba. Takže jsem měla asi moc velká očekávání, která první série určitě nenaplnila. Ano, místy je to vtipné, místy (smutně) pravdivé, sira Humphreyho bych označila (ač/protože sama tak trochu úřednice) za ukázkově napsanou a zahranou úřednickou krysu. Zatím v tom ale nevidím až takový klenot s hlubokými pravdami a přesahy, je to na mě mnohdy až moc ukecané, někdy nudné, statické, přijde mi, že zrovna na tomto seriálu je zub času docela znát. Uvidíme, jak budu vnímat další série (jestli se do nich někdy pustím). Zatím 60 %.

Tipuji, že v dalších dílech se to zase otočí a milý Humphrey bude Hackera klasicky "obechcávat", přičemž Hacker bude úplně bezradný (nebo si těch manipulací spíše ani nevšimne:D). Strašně jsem si ale užila, jak si tentokrát natíral na chleba ministr pana sira.

Hru, podle které je seriál vytvořen, vůbec neznám, tudíž jsem nezatížena potenciálním či nutným srovnáváním. Každopádně jsem po krátkém odolávání nakonec také podlehla mánii a rozhodla se vydat do té apokalypsy. Začátek, kde ještě vystupovala dcera hlavního hrdiny, mě docela navnadil, pak jsem si ale hodně dlouho (třeba tak do poloviny?) stále říkala, co na tom kdo vidí. Jako ano, Pedro Pascal je Pedro Pascal, ale kde je to napětí, převratnost, geniálnost, nevídané a neslýchané společenské přesahy..? Připadalo mi to hrozně utahané, u některých dílů jsem měla pocit, že se hodinu dívám na něco, co by se dalo sdělit za deset minut. Musím ale přiznat, že jak Joel a Ellie pokračovali ve své cestě a vytvářeli si k sobě vztah, spolu s tím jsem si já vytvářela a nakonec i vytvořila jakýs takýs vztah k tomuhle seriálu. To zvláštní křehké pouto ústřední dvojice, jeho různé "úrovně", vývoj, no prostě mě to začalo zajímat a bavit. Moc se mi líbila také hudba, zejména ústřední motiv. A také mě velmi bavilo to, jak byly graficky udělaní houbami postižení jedinci - strašně nechutné a zvláštním způsobem přitažlivé zároveň (jo, jsem asi trochu úchyl:D) - oceňuji, že po všech možných filmových a seriálových příšerách ještě někdo udělá něco, co dokáže takto zaujmout. Pořád si myslím, že se seriál trochu (hodně?) přeceňuje, že mohl mít méně dílů, které by byly obsahově i stopáží více vyvážené, že nám mohli tvůrci rovnou poskytnout ten příběh zpracovaný celý a ne nás takto zákeřně nechat čekat na další řadu/y. Ale zejména proto, že si mě Joel a Ellie dokázali nakonec získat, jsem ochotna dát jim čtyři hvězdičky (70 %) a ne dvě či tři, na které jsem to viděla původně. A dokážu si představit, že se celkem s chutí (i když s tím nešťastným odstupem) podívám, jak se to s nimi dál bude vyvíjet.

Tenhle film z mého pohledu určitě obsahuje několik silných, nápaditých scén (společné vzývání krásy a síly na skále, pohřbívání štětců, "zamilované" pohledy dědečka, když slyší poprvé vnuka hrát na piano...). A aby tam nebyly, když hlavní dospělou roli hraje takový herecký bard, když je ústředním tématem vděčné potkávání dětství a stáří, propojování a rozpojování uměleckých duší... Líbila se mi např. také hudba. Ale snímek mě nějak nedokázal zaujmout jako celek, i přes poměrně krátkou stopáž jsem se bohužel místy docela nudila. Věřím ale, že zrovna u tohoto filmu více než u leckterého jiného bude možná stačit jen malá změna naladění a secvakne to a trefí se vám najednou do noty. A pak možná vidět to v původním znění..? Kdo ví, v tuto chvíli ode mě za 3 hvězdy a 60 %. P. S Možná pro někoho jen detail, ale neodpustím si malou poznámku, že po zhlédnutí filmu mám takový dojem, že výběr názvu snímku se lépe podařil Američanům (Man of Passion - Muž vášně) než nám. I když tedy neumím španělsky a tím pádem si přesně nepřeložím název originální:)

Jsem velmi překvapená, kolik toho dokázal pan režisér/scénárista/herec přenést do 14 minut a jedné oprýskané čekárny, jak to člověka vtáhlo. (Ne)porozumění, předsudky, pokrytectví, "česká malost", láska, žárlivost, rezignace, dokonce i (tragi)humor s něčím, co by se snad dalo označit za metaforu. Třeba jako když ti poté, co vlastně vykládáš o tom, jak nechceš, aby ti v životě ujel vlak, ten vlak ujede doopravdy... Mrzí mě snad jen, že jsem ty páry (hlavně tedy ty dva sympatické kluky) a jejich další osudy nemohla sledovat alespoň o něco déle. Moc povedená záležitost. 80 %.

Jesus Christ Superstar je pro mě film se skvělou hudbou, zřejmě nesmrtelnými písněmi, které jsou i na dobré úrovni interpretovány. Nějak v tom ale nedokážu vidět nic moc více. To hippie pojetí/propojení, které bývá často vyzdvihováno jako přednost, něco výjimečného, mi k příběhu o Ježíši, přesto, že je vyprávěn skrze rockovou operu a nabízelo by se, že to bude k sobě všechno dobře ladit, také příliš nesedí. Nevím, možná, kdybych zažila sama dobu okolo vzniku tohoto filmu a viděla ho o něco dříve, vnímala bych ten snímek a jeho možné i nemožné přesahy zase trochu jinak... Takto, ačkoli to bylo velké váhání, protože hudba jako asi nejdůležitější aspekt filmu je prostě skvělá, jsem se nakonec rozhodla dát pouze 3 (silnější) hvězdy. Tak snad mě za to někdo neukřižuje...