Recenze (637)
Huba toho druhého (1979)
Komedie, které staví na záměnách osob pomocí dvojníků obvykle nezklamou. Stejně tak i tato předvolební politická satira nabízí plno vtipných situací kolem kandidujícího politika a jeho bratrance, kteří si jsou téměř k nerozeznání podobní. Aby ne, když je oba hraje Michel Serrault. Nejvíc jsem se nasmála u projevu na předvolebním mítinku a televizní debaty s politickým soupeřem. Dobře mě pobavil i Jean Poiret, v roli politikova tajemníka .
Un drôle de paroissien (1963)
Docela drsná satira je ten Nezbedný farník. Je těžké někomu fandit nebo s ním přímo sympatizovat, protože jedna strana je příliš vypočítavá a druhá zase příliš neschopná. A tak zřejmě asi podle pana Mockyho vypadá celá společnost. Ale nač si s tím lámat hlavu, vždyť pobavit se nad originálním námětem a díky němu vzniklým absurdním situacím se dá dost.
Dingo (1991)
Radost z hudby napříč kontinenty. Přála jsem Johnu Dingovi to setkání s obdivovaným trumpetistou stejně, jako jsem přála skutečnému, zchromlému dingovi, ať se mu podaří zlikvidovat všechny nastražené pasti. Muzika mi zněla stejně fajnově v horku pustého australského buše jako v šumu velkoměstské Paříže. A Miles Davis byl v roli hudebníka Billyho Crosse velmi okouzlující.
Manila ve spárech světla (1975)
Příběh se odehrává v Manile sedmdesátých let, ale myslím, že takové podobné příběhy se tam odehrávají stále, změnilo se akorát to, že mají teď i ve slumech všichni mobily. A lidí, zneužívajících naivity a neznalostí ostatních, jako byla kuplířka, verbující na venkově důvěřivé dívky, či předáci na stavbě, kde Julio pracoval, je bohužel taky všude plno. I když jsem tušila, kam to asi všechno směřuje, fandila jsem Juliovi, co jsem mohla a chytala se spolu s ním každé vlídně podané ruky. Přesto, že se ve filmu často střídala místa, ve kterých se Julio pohyboval, a bylo hodně zajímavé nahlédnout do filipínské vesnice a potom různých prostředí velkoměsta, přišly mi, jako pro diváka, ty více než dvě hodiny Juliova trápení už trošku úmorné a natahované.
O fovos (1966)
Ve filmu se příliš nemluví, ale emoce tady přímo křičí. V pohledech těch, co nesou svůj podíl viny, v očích té, co promluvit nemůže, i té, co nesmí. V záběrech kamery na obilní lán, jezerní hladinu i rybí večeři. I skřípavá hudba ví, co musí nastat.
Temná hvězda (1974)
Po více než polovinu filmu táhlá nuda, s nějakým občasným oživením. Až teprve, když přijde na řadu komunikace s vychytralou bombou, začne to celé mít spád a vtip. Konečně dojde na tu správnou zábavu. Vizuálně je film celkově velmi nepřitažlivý, skoro jsem měla dojem, že stejně, nebo možná více, bych se pobavila, kdyby šlo o rozhlasovou hru.
Realita (2014)
Tedy, ne že bych se v těch realitách neztrácela, a vlastně si ani nejsem jistá, zda se v nich neztratit dalo, nicméně humor, který Quentin Dupieux vymýšlí, mě dost baví. Užila jsem si těch jeho absurdních šíleností už ve filmu Moucha v kufru a těším se na další bláznivé kousky z jeho dílny.
Rejs (1970)
Jasně, že je to zjevná alegorie na socialismus. Na to bezduché plácání a žvatlání na povinných stranických a odborářských schůzích, nuceně organizovanou společnou zábavu a podobně. Několikrát jsem se dobře pobavila, taky jsem se ale často nudila, stejně jako na těch tehdejších akcích, takže mi to vychází na 3*
Nixon (1995)
Měla jsem problém s tím, že jsem celou dobu té předlouhé stopáže režisérské verze stále vnímala Antonyho jako Hopkinse a nikoliv jako Nixona. Jinak jsem si ráda připomněla spoustu důležitých událostí amerických dějin minulého století a snažila se alespoň trochu nahlédnout do složitých pletich politického zákulisí.
Stovky bobrů (2022)
Bobři dobří, legrační kostýmy, nápadité gagy. Čím jednodušší, tím vtipnější V závěru už to byla šílená divočina, ale pobavila i ta.