Karel_Kuhn

Nedoceněný povídkový film šesti režisérů, který se pěkně snoubí dohromady. Nejvíce mne oslovil 5. segment (Aurore & Crépuscule) pro svou poetiku a 4. segment (Jules & Fanny) za vtip. Motiv povídkových filmů propletené do jednoho příběhu není nic nového, přesto filmaři dokážou pokaždé přijít s něčím originálním, některé příběhy osloví více, jiné méně. Do toho černobílý filtr zdařile podtrhuje odlišnost tohohle nezávislého filmu od ostatních.

V době, kdy byl Bogart na výsluní, se mu pod nos dostávaly role, kde mohl hrát drsňáka s vykouřeným chraplákem a tohle je právě jedna z nich. V první části dominuje až videoherní kamera z první osoby, což vypadá sakra stylově. Pak ale dostane slušnou podpásovku scénář až to vypadá, že Bogart kráčí jenom po předem vyšlapané cestě, než se dostane k narychlo poslepovanému finále. Herci jsou sázka na jistotu a vzuální stránka téměř dokonalá, tudíž nad dějovým klopýtnutím se dá v klidu povznést. 75%

Pro Levinsonův debut mám vyloženě slabost. Podařilo se mu vytvořit neuvěřitelně pohodovu komedii o partě kámošů s každodenníma starostma, ze kterých se jim pokaždé podaří nějak šikovně vybruslit. Perfektní dobové zasazení, casting, nadčasová hudba a několik ikonických scén (fotbalový kvíz, popcornová scénka v kině...) proměnily tuhle pecku v nedoceněný kult. Sice tím nijak nezmění společnost nebo se nepokouší přijít na něco nového, ale zachycuje strašně hezky přátelské pouto mezi lidma a všední okamžiky, které dělají život o něco snesitelnější. Navíc jde o skvělou volbu, co si pustit mezi svátky :-)

Příjemné překvapení. Vzhledem k počtu komedií o dospívání mne až překvapilo, že z jednoho omývaného tématu film dokázal vytěžit něco nového. Rovněž snímek působí veskrze uvěřitelně, tedy na americké poměry. Sympatičtí herci a fajn soundtrack také dělají svoje. Samozřejmě se nedá vyvarovat typickému klišé, ale v rámci žánru patří mezi to lepší. 70%.

Další standartní netflixová adaptace vztahových problematik na americké střední, za kterou tvůrci dostanou od generace Z plusové bodíky za rasovou a genderovou vyváženost postav. Pro větší aplaus ji vmáčknou do trendy devatesátek a světe div se, ono to úplně nezabralo... Většina postav, nejenom ty dětské, se chovají nadmíru infatilně a jejich impulzivní jednání tak může jednoduše dovolit tvůrcům natáhnout děj o pár epizod, než se zase vrátí věci do pořádku. V polovině ale dojde ke zlepšení a začnou se vymýšlet ty správné intriky až k poslednímu dílu, že mi bylo líto předčasného konce a nevyužitého potenciálu. I když se pořád divím, jak se Luke mohl zamilovat do náctileté verze Grety Thunberg a nezůstal raději se svýma nerďáckýma kamarádama, jelikož by si zasloužili určitě větší prostor. Ve finále jde o nezdařený pokus filmařů navázat na ostatní teen dramata, kde hruba od poloviny se seriál vydává vlastní cestou, na kterou mu brzo položili stopku. Avšak pokud tam hraje Sydney Sweeney, špatná podívaná to být nemůže :D

Pro děti, kteří na Gremlinech vyrůstaly, se jim do paměti nesmazatelně zapsal roztomilý Gizmo, kterého si přálo mít doma každé dítě. Možná o to víc jsem ovlivněn tou nostalgií, že se po letech na ni nemohu nepodívat, i když má své nedostatky a nelogičnosti, protože se zrovna hodily do gagu (Gremlinům paradoxně voda vadí, ale pivo chlemtat můžou a podobně). Do vánočního harmonogramu přesto padnou výborně a navíc poměr vtípků k morbidnějším scénám je optimální. 70%.

Poetický, emoční a citlivý, takový je příběh Gilberta Grapea. Je to takový druh filmu, který sedne téměř každému, jelikož se do něj můžeme snadno vcítít a vytvořit si k hlavním postavám určité pouto. V tom je film úžasný, upřímnost a uvěřitelnost, kterou nám Hedgesům rukopis naservíroval, je těžké neprožívat. Přes co se ale nemůžu dostat je, jak moc film hraje na city (viz kolik postav ve filmu odejde nebo umře). Jakoby se v divákovi snažil vyždímat co nejvíce emocí, což mi přijde přehnané. Kromě toho jde o herecký svatý grál dvou největších hollywoodských tváří 90. let. Naprosto uhrančivé podání DiCapria, až se mi nemůže uvěřit, že za něj nezískal Oscara. 80%

Pro mne osobně srdcová záležitost žánru noir, ať už jsou to několikrát zmiňované temné ulice poválečné Vídně, Karasovovo něžné vybrnkávání na citeru nebo ikonická honička v závěru. Ano, Reed věděl, jak pracovat se světlem, tak, že si pohrává s divákovým omezeným pohledem a přídává tím na tajemnosti. O to víc překvapí stylový výskyt Orsona Wellese na plátně. Ve všech aspektech tvoří Třetí muž velmi autentickou podívanou, ke které se ještě budu několikrát vracet.

Takové Čekání na Godota pro malé. Několik dialogů bez nějaké větší pointy se suchým závěrem, kompenzuje to působivá stylizace a perfektní jazzová hudba.

Velmi vydařený návrat v čase zpátky do zlaté éry podivně kultovních sci-fi filmů. Už samotný námět je naprosto renesanční a jeho zpracování ho chytlo správně za vlasy a využilo na svou dobu slušné efekty.  Samozřejmě i herci (dvoutvářový Goldblum, krásná Geena Davis) a hlavně maskéři předvedli, co umí. Koneckonců, kdo kdy neuvažoval nad proveditelností teleportace, jak už to ale bývá, každá teorie má své „mouchy“ a co se může pokazit, to se pokazí... Co ale můj finální dojem částečně sráží, je osmdesátková tuctovost, která si vybrala svou daň, aby ho pronesla co nejvíce divákům, trocha kafkovské inspirace by určitě neuškodila. 80%.