A pátý jezdec je Strach

Silné téma, zajímavé herecké výkony (nejen Miroslava Macháčka, ale třeba i Olgy Scheinpflugové či Jiřího Adamíry), několik hodně moudrých hlášek ("nenávist je nakažlivější než mor", "hrdina je člověk, který zemřel zbytečně, zatímco ostatní žijí zbytečně", "člověk je to, co myslí"), závěrečná hustá atmosféra strachu ve sklepě i docela překvapivé vyústění. Přece jen mě ten film zdaleka nesedl tak, jak bych vzhledem k námětu očekával. Především mě hodně rozčiloval předimenzovaný zvuk. Možná šlo ze strany režiséra i o záměr, ale nevím... v některých scénách to ještě dávalo smysl, ale v jiných nikoliv. Taky na mě film působil tak nějak těkavě. Jako by se režisér snažil "chytit více zajíců", než byl ve finále schopen. Z obsahu filmu jsem měl pocit, že to má být primárně psychologická výpověď o židovském doktoru Braunovi. A opravdu momenty, kdy je doktor na scéně, jsou určitě hodně silné (i když někdy jeho monology na mě působily možná až přehnaně divadelně). Ve filmu se ale divák může setkat s řadou jiných postav, z nichž většina jsou sousedi pana doktora (včetně syna majitele domu). Vykreslení těchto postav mi ve filmu přišlo poněkud povrchní a nevýrazné. Některé scény přitom můj dojem z celého filmu spíše rušily (např. manželská hádka v bytě majitele domu ve chvíli, kdy je zřejmé, že lze každým okamžikem očekávat německou policii). (15.02.2017)

Za poslední dny u mě už třetí šedesátkový film Zbyňka Brynycha a od prvních minut mám jasno, kdo za filmem s takto nadstardantními až avantgardními záběry stojí! :-) Já od něj už dost filmů viděl tak 6–8 let zpátky, ale plně propádávám Brynychově kinu a jeho unikátnímu stylu až teď. A pátý jezdec je Strach má vyladěný téměř každý záběr, někdy až do geometrických detailů, nečekané střihy mě často upoutávají netradičními asociacemi (třeba z houslových strun na prádelní šňůru), nejeden výjev v sobě ukrývá působivou symboliku (za všechny ty mříže u sešlosti v kavárně – což je po hudební a vizuální stránce celkově mimořádná scéna, mísící tolik různých emocí a vrcholící nejdřív ohromným sborovým zpěvem a pak drtivým zvratem), navrch excelentní herecké výkony, zejména Miroslava Macháčka v roli židovského doktora. Dostávaly mě mnohé přechody z často abstraktních psycho výjevů do vnitřní psychologie Macháčkovy postavy, když pronáší dlouhé monology nebo se ocitá v konfrontaci s dalšími postavami... a pak ty tiché pohledy v obličeji zoufalého hrdiny. Výborný byl i Vinklář (kterého jsem s tou brýlatou vizáží ušlápnutého zrádce, se změněným projevem dlouho nepoznal) nebo cynicky bezemoční Vršťala, i další... Co mi jediné vadilo, že pár scén je místy až moc ukřičených a doslova nepříjemně kakofonických, ale se stupňující situací pana doktora a atmosférou v činžovním domě (a zvláště ve sklepě) na mě to podání uměleckým způsobem přeneslo tak sugestivní prožitky tísně, neklidu, napětí a hrůzy ze společenského útlaku, že i lopata padající hlasitě mimo záběr to pouze dokonale podtrhla. Lhostejně hrdé procházení paničky s chůzí kolem mrtvoly až absurdně mrazivým způsobem naplnilo doktorova slova, že „hrdina je člověk, který umřel zbytečně. Narozdíl od těch ostatních, kteří zbytečně žijí.“ [90%] (22.05.2024)

Líbily se mi ty různý postavy v domě, práce s jejich motivací a ke konci i ta trocha napětí a tříbení charakterů, ale většina filmu před tím se strašně vleče a je prošpikovaná symbolikou a výrazovýma prostředkama, který mně vůbec nesedly. Snahu lidí tvářit se, že se nic neděje, a nepřipouštět si tíhu všeho kolem tu symbolizuje poměrně šílená hudba, občas se ukáže nějakej ten přelud nebo random vedlejší postava jen tak zešílí, a já jsem se na to prostě nedovedl naladit a ve výsledku mě to nudilo. (01.08.2022)

Na tento film jsem se již dlouho těšila a očekávala od něj strhující zážitek podobný Vyššímu principu. Byla jsem však zklamána. Příběh mi nepřišel nijak zvlášť napínavý a obsahuje pár postradatelných scén. Ve vzduchu se sice vznáší příslib jisté atmosféry, ale celý film zůstane jen u toho. Ani prostředí doby okupace mi nepřišlo příliš autentické. Spíše jsem měla pocit, že sleduji nějaký film z dob socialismu, než okupační drama. Závěr je nevýrazným prvkem zakončení tohoto filmu, od nějž jsem očekávala zcela opačný zážitek, než jakého se mi dostalo. (06.06.2010)

Zatím to nejlepší, co jsem od Brynycha viděl, ale nevyhne se to jeho typické chybě a tou je slabý scénář. On teda v tom, co chce v divákovi zanechat, je napsaný dobře, ale vzhledem k tomu y že má jít o psychologické drama, to moc psychologické nebylo. Je to takový ten typ filmů, který je označovaný jako psychologický už jen proto, že v něm jsou všechny postavy v těžké situaci, ale postavám chybí prokreslenější charaktery, které by z nich udělaly víc, než jen nositele určité vlastnosti. A když už se o to Brynych snaží u Brauna, nedokáže to jinak než skrze vtlačený a nehodící se monolog, který o to víc bije do očí, když je jasně poznat, že o všem ostatním jasně vypovídá už jen samotná, až experimentálně vytvořená znepokojivá atmosféra. Filmařsky je to brilantní a propracované a ačkoli chápu, že pro některé to bude až moc na vstřebávání, tak já tenhle psycho styl hodně rád a hlavně díky němu mě to časem naprosto vtáhlo. Chytrou kompozicí záběrů (a chytře podanými motivy opakování záběrů) mi dost evokovala pozdější Zabitou neděli, která pro mě ale ve výsledku funguje lépe už jenom proto, jak moc je psychologická. A tím se vlastně vracím na začátek. Prostě počin je to nadprůměrný, ale má své vady. Slabé 4* (05.12.2023)