Moje slunce Mad

Stále ještě se nemůžu vzpamatovat z toho, že takhle nádherné animované melodrama vzniklo v našich končinách. Snímek Moje slunce Mad natočila Michaela Pavlátová na motivy novely Frišta novinářky Petry Procházkové, která má s afghánským prostředím osobní dlouholeté zkušenosti. Absolutně mě okouzlila půvabná animace, díky níž jsem chvílemi měla pocit, jako bych se skutečně ocitla v ulicích Kábulu. Dojímal mě nejen silný životní příběh o střetu dvou kultur, plný lásky a emocí, ale také ztrápené výrazy ve tvářích žen a vážně nemocného chlapce Mada. K celkovému věrohodnému vyznění pak určitě přispěla i rytmická hudba arabského světa. (90%) (01.04.2022)

Knihu Petry Procházkové jsem zatím nečetla, věřím ale, že se jedná o silné čtení, které možná nejde věrně natočit, čili výhradám čtenářů rozumím. Mně se animák líbil moc, a to jsem skeptická a plná předsudků, (pokud se někoho dotknu, sorry) díky několika emotivním zkušenostem z blízkého okolí, kdy dcery, neteře, sestřenice našich přátel odjely do Anglie studovat jazyk a hlídat děti, narazily si v baru prvního Afghánce, který je ovanul pižmem, ty "šťastnější" zůstaly zabalené v hadře v Evropě, rodí děti, jak na běžícím páse, drží huby deset kroků na ulici za pakem, jehož kultura nedozrála ani do jakési modifikace středověku, přerušily vztahy s rodinou, skáčou kolem kravského ocasa věčně vyvaleného na gauči, ale známe i borky, které zmizely v hliněných chýších, kdesi v prdeli v Afghánistánu, v obou případech to naprosto zničilo všechny, kdo ty holky znal, o akceptaci západní civilizace, pokroku a 21.století nemůže být řeči, čili rodinné tragédie mimořádně náročné, známe i některé, kterým se podařilo vrátit třeba z Maroka, nebo muslimské Juginy, ty ženské si zkusily svoje, no ale za blbost se platí, a pod tíhou těchto zkušeností mi nikdo nevysvětlí, že bych měla být vůči těmto spojení vstřícnější..., čili nic proti jedincům, kteří se vynasnažili u nás žít způsobem, jako my, není jich málo, ovšem za jejich děti a vnuky už ruku do ohně nedá nikdo, ostatně sociologické studie mluví jasně, zkrátka ty holky jsou střelené, pokud to některé klaplo, její štěstí jí přeju, no mě by nedostali pod čepec, ani s nějakým katarským frajírem, ani s pistolí u hlavy. Mad musel být skutečně slunce Heleny a její mateřská láska budiž nám všem příkladem. Co ta žena pro to dítě udělala, si asi nikdo z nás nedovede představit. Krásně animované, hezky namluvené, dostatečně výstižné, mohli i přitvrdit. (04.12.2022)

"Vepřový a hříšný myšlenky jsou tady zakázaný. Jinak jsi úplně svobodná." ___________ Na tenhle animák se moc hezky nekouká, což byl zřejmě účel – a to nemám na mysli bravurní minimalistickou animaci. Moje slunce Mad totiž reflektuje afghánskou společnost bez příkras a takovou, jaká ve skutečnosti je – jako patriarchální náboženskou antiutopii. Fakt mě sralo, jak moc je tahle země středověká a jak nelidsky se chová k ženám. Navíc nejde o film pro děcka – párkrát zde zazní i slova jako kurva nebo kunda (Miloš by se tetelil radostí) no a na ten šuk tady taky dojde – pro islamofoby tuplem ne. Není to dokonalý, příběh je hodně zkratkovitý a nekoheretní (o otevřeným konci radši ani nemluvě), takže neví o čem chce vůbec vyprávět, ale na český poměry jde o víc než úctyhodný dílko. Jak tohle všechno Petra Procházková dokázala vydržet asi nikdy nepochopím.... Už teď se nemohu dočkat na pokračování Moje slunce Mad Max. (22.08.2022)

Syrový příběh z orientální země dává nahlédnout do afghánské každodennosti. Složitost odlišných civilizačních východisek je demonstrována na mikroúrovni způsobem, který bere dech. Řevu o ženských právech a velkovýrobě rádobypohlaví nemusí taková evokace příliš vyhovovat. Ale i tam žijí lidé, kteří mají stejné právo na život jako my. Za zmínku stojí i ruský vklad do tohoto filmu i režisérka Pavlátová, která z toho dokázala vytvořit celistvé strhující dílo. Afghánistán je jen z více zemí tohoto - neevropského - druhu. Samostatným kontinentem Euroasie je např. Čína, která v porovnání s touto středoasijskou zemí žije také jako my ve 21. století. Dívat se za roh je prospěšné. A moudré. Petře Procházkové držme palce. (02.07.2023)

Animace dodává příběhu jisté zjednodušení, i tak se ale podařilo napsat nečekaně nečernobílé postavy a silný příběh. Jeho slabinou je ale závěr, který je jako by useknutý a působí dojmem, že autorka nevěděla, jak svoje vyprávění ukončit. Opravdu škoda, hodnocení by mohlo být jasně za 4, takhle váhám mezi 3-4*. Viděno Bio Centrál. (08.11.2021)