Šedá zóna

V naprosté většině případů kritizuji obsah a vyzdvihuji zpracování. Šedá zóna patří do velmi zřídkavé kategorie filmů, kde je obsah naprosto kurevsky špičkový, zato zpracování stojí za hovno. Jak mohl Nelson takové téma tak špatně natočit, mi nebere hlava. Nicméně ukázka Osvětimské mašinérie to byla excelentní. 70% (18.07.2017)

Vzhledem k tomu, jaká zvěrstva se v Auschwitzu odehrávala, jsem očekával, že filmové zpracování bude převážně syrové, nekompromisní a bez jakýchkoliv servítek, leč nikoliv. Dosti amatérská forma pohřbívá potenciální obsah a ony drastické záběry mající vyvolávat pocit nenávisti a zhnusení jsou zcela bez účinku, což je pro film tohoto tématu velký nedostatek. Příběh Sonderkommanda je rovněž mdlý a z velké části nudící. Buscemi s Keitelem nevýrazní. Zkrátka podprůměrný snímek, který nemá moc, co nabídnout. 40% (24.05.2014)

Hodně působivě zpracované silné téma, které nahání hrůzu jen si na to zpětně vzpomenu. S každým světlejším momentem a náznakem naděje na přežití jsem se čím dál tím hlouběji ponořoval do mrazivé atmosféry, která je díky realistickým scénám místy opravdu pekelná. Stačí jen když si vzpomenu na stoupající černý kouř z krematorií nebo na nástup do "umýváren" a ten pocit je tu zase. Po závěrečném monologu jsem jen tiše zalapal po dechu. (21.09.2007)

Někdy se podaří natočit opravdu silný film, takže když si ho po dvaceti letech zopakujete, zjistíte, že na vás zapůsobil stejným nebo silnějším dojmem než před lety. Šedá zóna je pro mě právě takovým snímkem. Jde vlastně o pohled do zákulisí hrůzné továrny na smrt, který mě nenechává klidným. Točí se záležitosti, u nichž člověk zrelaxuje, vypne a užije si nenáročný , zábavný děj a já je mám rád. Pak jsou tu filmy, které diváka donutí přemýšlet i o věcech, nad nimiž by ve vlastním zájmu radši nepřemýšlel, a ty mám ještě radši. Nejzásadnější otázkou by byla asi tato: "Jak bych se zachoval já?" Před devíti lety bych si musel odpovědět, že bez přímé zkušenosti nevím. Dnes už to vím přesně, vím proč a ze stejného důvodu už znám i odpověď na svou další tehdejší otázku. Nikdy jsem nechápal, jak mohlo tak malé množství vojáků (a psů) navést na smrt takové množství lidí, aniž by se někdo postavil na odpor. Dnes je mi odpověď jasná. Ty lidi zabila naděje. Někteří nevěřili, že jdou na smrt, jiní to tušili, další to i věděli, ale pokud zbývala alespoň nepatrná jiskřička naděje, pak bylo těžké být tím prvním, kdo vykročí proti ozbrojencům. Teprve když věznitelé sebrali lidem veškerou naději, zjistili, že nad nimi ztratili moc. Kdo nemůže doufat, už nic neriskuje, protože nemá, co by ztratil. Tento snímek to ukázal v pravém světle a já jsem rád, že byl natočen. A i když vím, že nebyl pětihvězdičkový, já mu ten pátý kousek přidám. / Poučení: Po roce 1989 se v naší republice začali rodit ve velkém počtu potenciální odbojáři a hrdinové-teoretici. Poznáš je podle vět typu: "Já bych v takové situaci nikdy...", "Nechápu, jak to mohl/mohla/mohli udělat, já bych..., "Za žádnou cenu bych nepromluvil, i kdyby mě mučili." (26.08.2022)

Od tohoto filmu jsem po přečtení mnoha knih o Sonderkommandu očekával daleko víc. Než jako film mě to spíš připadlo jako nějaká rekonstrukce. Nízký rozpočet je znát. Velmi špatná kamera, dlouhé rozhovory, spousta střihů, negermánské tváře esesáků z kterých ani nešel strach, špatné uniformy, kulisy, děj...Jako dokument či rekonstrukce dobrý, ale jako celovečerní film je to mdlé. Nemohl jsem se do těch hrůz nějak vžít. Víc mě zaujala scéna po příjezdu ve filmu Sophiina volba, tak nějak si představuji zfilmované hrůzy z koncentráku. Nejemotivnější z celého filmu je závěrečná řeč holčičky. (27.01.2021)