Strašidlo cantervillské

Tak tohle bylo... Dost hrozný na všech frontách, v první řadě jsou děsivé herecké výkony, kde každý brutálně přehrává s čestnou výjimkou v podobě Jiřího Bartošky a s dodatkem, že přehrávání sedí k projevu Petra Nárožného, ale ostatní postavy jsou vesměs naprosto děsivé, například amerikánská omladina by si v případě syna zasloužila ubít toporem sekyry za mrzačení jinak dobrých hlášek a při obsazování dcery byli jedinými atributy pro výběr nejspíš schopnost tvářit se vilně (což se stejně nedaří) a odhodlání se na kameru podřadně vykozit. Režie (nebo lépe řečeno, to co si pod ní já představuju) byla nejspíš páchána pod vlivem vývaru z durmanu, jinak si nedovedu představit onu debilní, rádobyakční kameru, ani fakt, že když se titulní strašidlo transmorfuje do podoby upíra, má onen upír modernější oblek, než všichni ostatní a nejspíše naznačuje, že děs Cantervillu dokáže cestovat napříč časoprostorovým kontinuem. Vykostění předlohy naprosto neumětelským způsobem. (14.04.2014)

Příběh Oscara Wilda jsem nikdy nečetl, měl jsem jen hrubou představu, o čemže by měl děj pojednávat, ale za to jsem viděl několik Olmerových filmů a měl jsem obavy, že to žádná velká sláva nebude. Líbili se mi od něj snad jen dva kousky (Bony a klid, Tankový prapor). Již od prvních minut jsem ve vzduchu něco cítil a duch to určitě nebyl. Suchý britský humor a „demokraticky“ americký smysl pro srandu v českém podání zněl místy neskutečně trapně, ale naštěstí se tu našly i chvíle, kdy jsem se i já zasmál. Bohužel další věcí, kterou u mě tato „hororová“ komedie narazila, byl herecký ansámbl. Petr Nárožný se sice snažil, co mohl, ale sám to rozhodně utáhnout nemohl. Bohdalová moc prostoru nedostala, Konvalinková byla prkenná až běda, Renč bohužel trapný a Kotajná kromě svých dvou „kůzlátek“ taky žádná sláva. Dlouhý snad zaperlil jen svými básničkami a Bartošku moc nemusím – docela jsem čuměl, že neměl při scénách v hubě cigárko, ale tak snad mu stačil ten chlast. 50% (17.12.2013)

Kdysi závan exoticky dekadentního vzduchu do prostředí sešněrované osmdesátkové televizní zábavy. Strašidlo cantervillské jsem reprízoval po cca 25-ti letech. Na rozdíl od premiéry jsem tolik neprožíval strašidelnou atmosféru, olmerovsky se míhající kozičky a šrapnely, jako když strašící lord Simon Bartoška pošle ohavnou, taktéž strašící choť Jiřiny Bohdalové do prdele, nýbrž Ivo Pelantem prostředkované wildeoviny - srandu z mondénních Američanů, existujících zcela mimo kouzlo starého světa [co by stereotypizující Wilde / Pelant říkali dnes!], vynikající nevážné, fraškoidní výkony Nárožného / Bartošky / překvapivě Filipa Renče ještě před zblbnutím a občasné klenoty [byl jsem po tom dlouhém půstu neurotizován]. Po čertech zábavné. (10.06.2015)

Oscar Wilde nebyl nikdy mým oblíbeným autorem; nevadil mi tolik jeho způsob života, ale jeho způsob tvorby: satira, ironie, zesměšňování... Nelíbila se mi ani jeho vizáž. Lepší názor jsem si na něj udělal teprve nedávno, poté když jsem poslouchal Vzpomínky od Jiřího Karáska ze Lvovic, který byl přímo "u toho" - Wildovi věnoval v době, kdy na tom byl snad nejhůř (spolu Arnoštem Procházkou) zvláštní číslo jejich Moderní revue. Toto Strašidlo cantervillské tak chápu víc jako "českou aktualizaci" než "klasické dílo světového dramatu". (02.08.2023)

Po novém shlédnutí přidávám hvězdičku. Předloha patří k mé oblíbené četbě již od dětství, kdy to byl pro mne první horor, k jehož působivosti notně přispěly ilustrace Cyrila Boudy, až do dnešního času, kdy je to jedna z idylek, které mi dětství připomínají. Viděl jsem dvě barevné americko-britské adaptace (ne špatné, ale nijak vynikající a přenesené do současnosti) a kdysi i černobílý snímek z II. světové, kde strašidlo pomáhá likvidovat nevybuchlou německou leteckou pumu, ale tato skromná česká verze se nakonec drží originálu více a je i zábavnější (a tím nemyslím jen onu zde vzpomenutou vulgární větu). Hm, pan Olmer nebýval špatný režisér. (28.02.2010)