Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Na scénu vstupuje neodolatelný, i když občas smolařský vyznavač ženských půvabů Alfons Karásek, kterého nezapomenutelným způsobem ztvárnil Miloš Kopecký... Když v roce 1967 natočil režisér Zdeněk Podskalský podle scénáře Gustava Oplustila tuto hudební komedii s podtitulem „Aneb, když holky berou, já nevím kterou“, založil malou sérii s ústřední postavou záletného seladona, v níž spojovací a děj posouvající prvek tvoří hudební úryvky známých šlágrů (např. "Tisíc mil", "O nás dvou", "Čau, čau bambína", "Tak prázdná", "Proč se lidi nemaj rádi", "Krajina posedlá tmou" a mnoho dalších). V prvním, ještě černobílém provedení, se Alfons Karásek na nádraží loučí se svou ženou Růženou (J. Adamová), která jede do lázní. Plánuje si eroticky naplněný týden, plný žen a záletů. Na každý den jedna milenka. Jenže už na začátku se složitě vybudovaný itinerář pokazí. Nakonec se sice v jeho bytě ocitne plno krásných žen (mj. J. Dítětová, N. Urbánková, C. Mayerová, K. Slunéčková, P. Filipovská…), bohužel ale včetně jeho vracející se manželky… (Česká televize)

(více)

Recenze (50)

pytlik... 

všechny recenze uživatele

Scénář psal nějakej náboženskej fanatik a/nebo zapšklej jedinec s neúspěchy u žen, páč každej normální člověk by Karáskovi aspoň jedno malý štrejchnutí za týden přál. O autorově osobnosti svědčí i ve filmu naznačené vcelku tragické způsoby balení ženských, si myslím, že s nějakým zpíváním člověk vládnoucí normálním (tj. nongottovským) hlasem neuspěje. To já jako známý (bývalý) orel mohu nabídnout daleko lepší způsob, použitelný zejména v prostředcích hromadné dopravy: člověk se nakloní nad vybraným objektem a dejchne na něj. Objekt se většinou na člověka otočí a nechápavě hledí. A člověk řekne: slečno (mladá/stará paní, to závisí na vkusu každého), zrovna jste v sobě měla pár mých molekul vzduchu, takže už je jedno, jestli budete mít v sobě jiné moje molekuly v jiném skupenství a jiném složení, ne? Objekt se zamyslí a pokud mu to aspoň trochu pálí, ví, že se proti tomu z logického hlediska nedá nic namítnout a nezbývá mu než souhlasit. Nutno říct, že úspěšnost této metody je cca 110%, protože se často stane, že i jiný objekt sedící vedle původního objektu, většinou postarší a ne moc atraktivní žena (ach jo), se vmísí do dialogu "ale já to vdechla taky!" No a z logického hlediska já s tím prostě nemůžu nic dělat. ()

MickeyStuma 

všechny recenze uživatele

Dobrý nápad Zdeňka Podskalského st., který kupodivu nestárne a pobaví i dnes. Nehledě na to, že se tímto připomenou mnohé tehdejší velice známé písničky. A vtom je právě to kouzlo. Dialogy, monology či vyprávění je ve většině textu složeno z úryvků písniček své doby, které jsou pochopitelně zpívané. Role záletníka Alfonse Karáska byla Miloši Kopeckému šitá přímo na míru. On to v podstatě ani nehrál, neboť dnes víme, že záletníkem a milovníkem žen byl i ve svém soukromém životě. Zábavná takřka estrádní TV povídka mající motto ´obraz dnešních mravů se zpěvy´ byla v TV zábavě rozhodně trefou do černého. ()

Reklama

Víteček 

všechny recenze uživatele

Au, ty vole, au. To jako vážně? Příběh tragicky žádný a zároveň hloupý, písničky povětšinou ty největší a nejhorší vykopávky, které v té době byly k mání, často bez zřejmé návaznosti děje? A koukat na to kvůli těm písničkám? Proboha proč, vždyť je tam z každé jen krátký pár vteřinový úryvek, to by jako mělo někoho uspokojit? Dávám jednu hvězdičku, protože jsem se nepozvracel. 17 %. Když si představím, že tohle je nejlépe hodnocený díl, tak mě jímá hrůza. ()

Marthos 

všechny recenze uživatele

Zdrcující bilance Karáskova slaměnného týdne ve své nepředstírané grotesknosti volně parafrázuje úvodní motto o volných mravech, v závěru ovšem dochází k očekávanému zadostiučinění – nenapravitelný svůdník je poražen, milenky potrestány (sebou navzájem) a manželka překvapena. Parodující a parodizující kratochvilná historka, zdobená veselými popěvky let minulých i soudobých, je zásluhou Podskalského, Oplustila, Kopeckého a všech ostatních rozehrána s lehkostí a nadsázkou, s převládající ironií, která co chvíli na diváka mrká v domnění, že nic se nejí tak horké, jak se uvaří. A koneckonců Alfonsovy milostné eskapády jsou v porovnání se současnými mravy nevinnou hříčkou k pousmání. ()

sportovec 

všechny recenze uživatele

Ne vždy musí být na programu dne tzv. "velká" témata. Každá doba zná i umění všedního dne. Hříčky, které chtějí pobavit, pohladit na duši. Úsměv, který léčí a povznáší. A jen tak jakoby náhodou nakoukne za plentu, mimo obývák či salon. Tam, kam se návštěvy nevodí. Do střev nejen bytu, ale i lidských životů. Vedle vtěleného sukničkařícího svůdníka, kterým byl Kopecký i ve svém osobním životě, před námi defiluje celá řada tehdejších českých krasavic. Mezi nimi i ty, které byly symboly krásy a milostnosti své doby - semaforská zpěvačka a příležitostná herečka (oskarové OSTŘE SLEDOVANÉ VLAKY) Naďa Urbánková, postupně stoupající vedle Šlitra, Suchého, Grossmana, Šimka a Brabce k sérii svých zlatých slavíků, a výrazná osobnost tehdejšího karlínského divadla Milena Zahrynowská. Za připomenutí stojí ve své miniroli i Jaroslava Adamová, která vyzrála vedle Jana Wericha v padesátých letech a zařadila se mezi vůbec největší české herečky. Uvolněná morálka nebyla znakem jen tehdejší doby. Dnes by se ovšem velmi divili i svůdníci Kopeckého typu. To vše v rámci všeobjímajícího, vtipného a vděčně bavícího úsměvu. ()

Galerie (7)

Zajímavosti (1)

  • Natáčanie filmu prebiehalo v Benešove a v Prahe. (dyfur)

Reklama

Reklama