Tár

Sebedestrukce a předlouhé divácké čekání na další zářez Todda Fielda. Ten nám předložil dvě vztahová dramata (V ložnici, Jako malé děti) a pak se na víc než 15 let odmlčel. A nakonec se dočkal dlouhého potlesku ve stoje na benátském filmovém festivalu. S divákem doma u televize nebo v poloprázdném kinosále to bude mít ovšem obtížnější, protože jeho kus s monstrózní stopáží je o osobním i profesním „rozpadu“ (fiktivní) světoznámé dirigentky. Přednáší na prestižní univerzitě, má za sebou řadu významných angažmá, aktuálně diriguje berlínskou špičku mezi světovými symfonickými tělesy. Field volí dlouhé statické záběry, ač jeho film stojí na fantastické Cate Blanchett, kolikrát nechá postavit kameru na úctyhodnou vzdálenost, takže jí do tváře několik minut prakticky nevidíme. Těžko čitelná žena, sběratelka prestižních cen, přísná a křehká zároveň, vysoce vytížená i přepečlivá, v lesbickém vztahu, určitě s nějakou z poruch autistického spektra, s mocenskými náladami, nevhodným chováním k sólistům… Tudíž nelze očekávat nějaký oslavný portrét významné dámy. Střihač evidentně plnil přání režiséra, nicméně nůžky měly být ve větší permanenci. Jinak skvělá hudba, velmi dobrý scénář. A že by si (reálně dirigující) Cate došla pro třetího plešouna? Intimní (a trpělivý) pohled na jedno profesní i duševní přežití, které ovšem rozhodně není pro každého. (03.01.2023)

V průběhu mě konstantně iritoval ten hanekácký, klinicky akademický vizuální styl, jakkoli rozumím tomu, že Fields si zde dává zatraceně pozor, aby nedával divákovi vizuální návody a možnosti interpretací za hranici toho, co ve skutečnosti vidíme. Provokativnost mnoha obsažených témat mi navíc přišla provokativní pouze v rámci hysterické současnosti, ačkoli je osvěžující slyšet tak výborně artikulované znechucení nad aktuálními paradoxy uniformity rozmanitosti a aroganci tolerance. Mrzí mě, že mi to nenabízí více čtení než ono jedno a mrzí mě, že to odepře hrdince její "I drink your milkshake" moment." Ale ty blázne, jestli jsem po celou dobu filmu vyčítal nějakou zaprdlost, tak musím uznat, že ten konec je tak škodolibý, že jsem se smál do půlky titulků. ____________ Páteční návštěva "artového kina" byla skutečně obohacující zážitek, na který jsem se zapomněl zase pro jednou dostatečně opít. Plný sál o padesáti místech, ve kterém od začátku šustí cca 70 igelitových pytlíků znamená, že nejeden milovník filmu tam musel regulérně double-wieldovat chipsy. Nějaký starý tlusťoši vedle mě za půlku filmu sežrali víc jídla než já za kvartál. Jak jsem se těšil na to, až se dohoduje, tak jsem si neuvědomoval, že pak přijde trávicí "odfrkávací" fáze, kde občas někdo vyfuní větu jako "Už by to mohlo skončit.", aby si šel projet na mobilu, co je novýho na internetu. V posledních 15 minutách dle zvuku téměř jistě někdo začal jíst něco z ešusu. Nechcete se příště radši zabít? (25.02.2023)

Hodně těžký film. Rozklad osobnosti ve dvou a půl hodinách. V hodně dlouhých dvou a půl hodinách, kde pozorujete běžné situace ze života dirigentky Lydie Tár a vnímáte, jak se v průběhu dění proměňuje. Ono to není těžké nesledovat, protože její sebevědomí je v první hodině filmu hodně vysoké. To ale postupně dostává na frak děním kolem jejího prostředí. A i když si to ona neuvědomuje, divák tuší, že tady zákonitě musí přijít k nějakému zlomu. Jen mám pocit, že ty finále u podobných filmů byly taky už lepší. To nejlepší, co tak tento film ve výsledku nabízí, je především herecký výkon Cate Blanchett, který je doslova mimořádný. (04.03.2023)

Rozhodně jeden z nejlepších filmů poslední doby. S dalšími zhlédnutími jenom roste. Netuším, kde a jak se Todd Field v uplynulých šestnácti letech vypracoval v tak suverénního vypravěče, ale je to rozhodně prospěšná evoluce. Nevěřte nikomu, kdo tomu filmu přisuzuje nějakou politicky vyhraněnou pozici nebo jej interpretuje jako "cancel culture movie", případně jako pohled do mocenských až predátorských manipulací ve světě umění. To je ve výsledku dost banální čtení. Především Tár - navzdory svému názvu - s hlediskem a názory své protagonistky rozhodně nesplývá. Když Lydia v Juilliardu mileniálním robotům vysvětluje, že coby dirigenti musejí tváří v tvář orchestru, autorovi díla a Bohu svoji vlastní identitu úplně rozpustit, je to podobně zjednodušující pohled jako ten politicky uvědomělý, kde identita, sexuální orientace a etnický původ autorky či autora určuje náš pohled na jeho či její dílo. Všimněte si mimochodem, jak se Lydia upíná k představě, že za dílem stojí především Autor s velkým A, jehož Záměr s velkým Z bychom měli respektovat. Je to proto, že sama sebe vnímá jako takového Autora. Navzdory vzletným řečem o rozpouštění vlastní identity a službě dílu je ve skutečnosti sebestředným narcisem, který edituje svoji vlastní Wikipedii a schovává si pečlivě vystřižené články, které o ní vyšly. Stejně tak když se od Andrise dozvídá, že "všechno je vlastně pastiš" a že Beethoven vlastně vykradl Mozarta, je to pro ni pochopitelně depresivní zjištění. Což je vlastně nesmírně ironické, protože neexistuje snad jiný umělec, který by natolik těžil z tvorby jiných - nejen těžil, ale byl s tvorbou jiných provázán - jako právě dirigent velkého orchestru. Film tak vědomě a místy až potměšile obnažuje limity Lydiina uvažování, její koncepce hudby a sebe sama. Proto všechny ty noční výlety k ledničce a zděšené momenty při běhu v lese, při kterých se bůhvíodkud ozývá srdceryvný ženský křik. Lydia je po celý film neustále pronásledovaná zvuky, které nedokáže polapit a kontrolovat, ale které jí přesto neustále zasahují do života, a potažmo i do její tvorby. Hudba, naznačuje film, je mnohem víc než autorův záměr či dílo geniálního tvůrce. Jsou to všechny tyhle hmotné i nehmotné věci, které hudbu obklopují a zároveň přivádějí k životu. Víc v recenzi v nadcházejícím Cinepuru. (07.03.2023)

Sledovat na začátku filmu závěrečné titulky je dost neobvyklé, jenže ona se výrazně vymyká i samotná hlavní hrdinka snímku Tár. Ten sleduje rozpad života slavné (fiktivní) dirigentky a dotýká se mnoha aktuálních témat, například tzv. cancel culture. Rozhovor o Bachovi se studentem na jedné přednášce v úvodu vystihuje naši dobu až děsivě přesně. Lydia Tár je jedinečná osoba a velký podíl na tom nese i Cate Blanchet. Její výkon je přímo úchvatný, a i když cestu k její postavě není úplně jednoduché si najít, budete jí věřit doslova každý pohyb. Stejně jako většina slavných lidí má však i Lydia své temné stránky, které jsou navíc dost závažné. Detaily jejích činů nicméně neznáme, protože film neodhaluje veškeré informace a dlouho nechává diváka v nejistotě. Na tom vlastně není nic špatného, přece jenom není to dokument. Svým pojetím se mu ale snímek blíží tím, jak je odtažitý. Po celou stopáž tak osciluje někde na pomezí osobního dramatu s důrazem na hlavní postavu a objektivně zpracovaného dokumentu. A tohle zvláštní žánrové pojetí mi bránilo se do děje naplno ponořit. V kombinaci s až moc ambiciózní stopáží proto Tár není po celou tak záživný, jak být mohl. Na druhou stranu ve svých nejsilnějších momentech dokáže naprosto učarovat. Navíc prezentuje neskutečné množství (nejenom) sociálních témat, které diváka nutí k zamyšlení. I z toho důvodu se jedná o dílo, které rozhodně za zhlédnutí stojí. 7/10 (26.02.2023)