Černý déšť

O čem se vypráví -- nikoli o samotném dni, kdy byla zničena Hirošima, ale o letech poté. Lidé se prodírali městem těsně po výbuchu a padal na ně hustý černý déšť. Důraz není na vypjaté chvíle katastrofy, ale na to, co jsou nyní běžné dny. Rutina dnů je oddělována pohřby přeživších, lidé se navenek zuby nehty snaží tvářit zdravě, dokud se nezhroutí a nepropukne vážná fáze nemoci z ozáření. Běžný život je a není banální: všichni jsou poznamenaní, velmi poznamenaní na těle i na duchu. /// Dost silné vyprávění o rodině, která přežila, ale nemá žádnou budoucnost. Výtečně černobílé zpracování. Bohužel, všechny stránky filmu skvělé nebyly. Možná, že japonský způsob vystupování na veřejnosti je v přímém konfliktu s herectvím vůbec, co se týče dávání emocí najevo. Herec tedy, když má předvést například zoufalství, žal, bolest, pominutí smyslů, nezná míru a napálí to na 500%, takže co má být smutné, je směšné, co má být směšné, je trapné. Bolístka nikoli jen tohoto filmu, čest výjimkám, tedy gigantům japonského herectví. Co se týče délky, přepálená zase tak moc není, to postupné navršování a šourání se má něco do sebe... (25.11.2012)

"Threads" zrejme nič netromfne, pričom ukážkovo podaný dopad tragického činu na ľudskú existenciu + zamýšľanie sa nad rozhodnutím zhodiť atómovú bombu na civilistov, nakoniec stačilo "len" na priemerné hodnotenie. Tie dve hodiny "neušli" ako voda, nemá to také grády, no stále je to slušná záležitosť v rámci "žánru" .. (11.04.2022)

Emocionální dopad tohoto prestižního opusu rozhodně není takový jako v případě filmů Vlákna či Den poté, nicméně jeho snaha zapůsobit na divákovu psychiku je patrná. Přesto mě tolik oceňovaný Black Rain neoslovil. První nevýhodou je možnost porovnání s výše zmiňovanými filmy, jejichž emotivní vlivy jsou daleko intenzivnější. Další nevýhoda (ačkoliv je pochopitelná) spočívá v okrajovém zaměření na události bezprostředně po výbuchu. Nákres života po 5 letech od exploze spolu s prozaickým příběhem nemá bohužel takový efekt jako úvodní minuty. 6. srpen je vyprávěn v retrospektivách a vliv na zážitek z filmu má jen minimální. Imamurovo nezpochybnitelné umění nejsem tedy prozatím schopen docenit. (01.07.2013)

Adaptaci románu Masudžiho Ibuseho, který pojednává o lidech vystavených radiaci a jejich životě na začátku 50. let, lze vnímat jako krutou žánrovou polemiku o poválečném Japonsku, která využívá stylu, vyprávěcího rámce a žánrových schémat klasických japonských melodramat přelomu 40. a 50. let natáčených režiséry jako Keisuke Kinošita, Tadaši Imai, Mikio Naruse či Jasudžiró Ozu (u něho Imamura tou dobou začínal jako asistent). Právě kontrast formy nekonflitktních filmů stvrzujících tradiční japonské hodnoty se zdejším vyprávěním, kde se sebetriviálnější úkon každodenního života noří do nelítostného stínu atomového hřibu, vytváří nenápadnou obžalobu klasických snímků s jejich konejšivou iluzí. (11.02.2010)

Tragédie Hiroshimy a tragédie přežití Hiroshimy. Tragédie desetitisíců těch, kteří přežili a byli tak odsouzeni k postupnému umírání na následky ozáření. Tragédie mladé dívky, jejíž naděje na vdavky se kvůli její příslušnosti k postiženým rovnají nule. Především o tomto je Černý déšť. Shôhei Imamura jakoby ještě v tradiční škole japonské režie a výborná černobílá kamera Takashiho Kawamaty. (12.08.2005)