Balada o Narajamě

Nádherně děsivý a krutý film o řešení seniorské otázky v jedné venkovské komunitě. I když některé scény mi přišly trochu na efekt, Imamurovi se podařilo vytvořit neopakovatelný obraz společenstva, které se musí smířit s velmi přísnými pravidly, aby si uchránily své holé životy. I když je mnohdy těžké se s nimi smířit. Cesta na vzdálené vrcholky hory je jen jedno z nutných zel, které se však změnilo v legendu, která vyžaduje pevnou víru. Právě poslední půlhodina, která s minimem slov a s maximální výmluvnosti obrazu ukáže pravou podstatu vztahu obyvatel k tomuto mýtu uhrane svojí mrazivou poezií. A když do toho přijde sníh, člověk rázem s bolestí pochopí blahodárnost tohoto symbolu. A film, který nezná jakékoliv přikrášlování a čisté city dokáže v pár minutách z člověka vydolovat prostýmni prostředky nefalšované dojetí. Nejde o nic jiného než o dotek mistrovského díla, které v člověku dokáže rezonovat po řadu let. (29.09.2010)

Extrémně působivý film, který přes minimální počet krvavých efektů (přičemž vyražené zuby se vzhledem k okolnostem nedají považovat za "efekt") zmrazí své diváky hrůzou efektivněji než většina hororů. Námi uznávaná civilizační pravidla neexistují, smrt je pouze součástí regulace a lidskost je potlačena do pozadí. Imamura vidí v lidech tvory zcela rovnocenné zvířatům, které do filmu v podobě dodaných záběrů vkládá a vytváří tak evidentní paralely. Jeho film je naturalistický ve své neupravenosti reality, jako dokumenty o zvířatech, které si dokáží dělat nebývalé kruté věci, ale zoologové stejně nikdy nezasáhnou, protože příroda je krutá a my nemáme právo ji zkoušet upravovat. Imamurův film je onen přírodopisný dokument, v němž jsou lidé jako mravenci (úvodní a závěrečný záběr filmu podporují interpretaci, že vlastně kamera "najíždí do mraveniště" a na konci z něj zase "vyjíždí"), kterým nemáme právo vnucovat vlastní představy o morálce (ačkoliv je možné je nenávidět). Můžeme akorát tak interpretovat mikrofony v záběru jako režisérovo ujištění, že sledujeme skutečně jen film a nikdo nás nebude nutit odnášet rodiče ve stáří umrznout někam na Sněžku (natožpak oni sami). (13.01.2006)

Jen další důkaz, jak minimálně mně osobně je japonská kultura zcela vzdálená a depresivní. Kolikrát mám u japonských filmů pocit, že si tu pakárnu dělají sami, proti své přirozenosti, dodržují jakési nesmyslné zákony, kde hlavní roli hraje smrt na sto způsobů, což tedy se životem zas tak nic společného nemá. Balada o Narajamě mi ukázala nějaké zvyky japonské vesnice, ale celkový depresivní dojem po celou dobu filmu, kdy vlastně ani narození dítěte není bráno jako pozitivní věc, mne prostě deptalo. Z čeho se ti Japonci vlastně radují? Mají někdy z něčeho radost? Nebo prostě je pro ně cílem života co nejdřív spáchat seppuku? Zkrátka, japonskou kulturu nikdy nepochopím, a soudě podle jejich filmů, nějaký optimismus z ní člověk nikdy nenačerpá. Nebo někdy někdo viděl optimistický japonský film? Možná klade tento film trýznivé filozofické otázky, ale pod tím nánosem jednostranné deprese je nejsem prostě ani schopen vnímat. (30.12.2013)

Nádherný film, který nemilosrdně poukazuje na odvrádené stránky života na izolavaném venkově. Nezáleží jestli se jedná zrovna japonské reálie, protože vyprávěný příběh by se mohl v různých obměnách odehrát kdekoliv, kde člověk žije v nouzi a kde svůj boj s přírodou nemá tak úplně pod kontrolou. Taková situace pak eliminuje lidskost a minimalizuje veškeré chování na prostou logiku přežití, jako u zvířat. Smrt, porod, to vše je v této logice podmíněno dostatkem potravy. Film Balada o Narajamě tento tvrdý život zahchycuje nekompromisně a poeticky zároveň. Divák je prostřednictvím prolínání malebných záběrů přírody a zvířat a scén ze života lidí, kde lítost znamená slabost, vystavován kráse i krutosti zároveň. Nejvýraznější postavou je babička, která ač zdravá se chystá na smrt, protože již dovršuje věk 70 let a je to tak zvykem. Ta díky životním zkušenostem a moudru v kalkulu bytí a nebytí vyniká nejvíce. S trochou nadsázky, lze tento film přirovnat k české Babičce, jen v extrémnějších podmínkách a bez optimistitckých brýlí. (15.06.2012)

Mrazivé podobenství o prapodstatě života. Pravidla lidského soužití jsou ve své jednoduchosti krutá a lze se s nimi vyrovnat jedině tak, že je člověk přijme za své, včetně povinnosti v pravou chvíli zemřít. Kdykoliv se jedinec vzepře bídě života, pocítí její krutost. Jestliže se jí dokáže pokorně podvolit, je schopen přijmout i takovou surovost, že se nechá svými dětmi dovést ke smrti a a vyrovnaně ji přivítat. Myšlenkově hluboké, formálně nádherné. (05.02.2010)