Balada o Narajamě

Ďakujem veľmi pekne, ale myslím si, že práve túto Baladu o Narajame, už v žiadnom prípade nepotrebujem nikdy vo svojom pozemskom živote vidieť znovu, keďže bola na mňa asi príliš 「ťažkým sústom」 , skrátka, poriadne silnou kávou, ktorá mi väčšinou nebola extra po chuti, čiže z nej najskôr mám len akési rozporuplné - chuťové poháriky, keď by sa mi možno tiež patrilo si dať zrovna v tomto momente za jeden poriadny pohárik so saké, a to na celkové odpočinutie si, jednoducho sa trochu odreagovať po tomto extrémne vyčerpávajúcom počine, no musím sa následne priznať, že vôbec neholdujem pitiu alkoholu, a tak to budem musieť vyriešiť nejakým inakším spôsobom... • Totižto, japonskému režisérovi Šóheiovi Imamurovi, buď išlo najviac konkrétne predovšetkým o to, aby ma proste neustále šokoval svojimi mimoriadne explicitne-živočíšnymi obrazmi, alebo chcel byť iba čo najviac brutálne-úprimným z jednotlivo prezentovaných naturalistických scén bez akejkoľvek cenzúry, a či dokonca taktiež jestvuje i tretia možnosť, spočívajúca v podobe, že predsa z každého rožku trošku, nakoľko skombinoval obidve tieto formy? • Nebudem síce bližšie špecifikovať to, čomu sa vlastne zväčša 『venovali』 tieto nesympatické postavy (čím nechutnejší, tým lepší), ktoré vskutku stvárnili dosť sympatickí herci - Akinobu "Ken" Ogata & Sumiko Sakamotová, ako prosto vydarený synátor Tacuhei a jeho nemenej podarená matka Orin z nemenovaného「barbarského kmeňa」 , naprosto odrezaného od akejkoľvek vyspelejšej civilizácie. • Prvých zhruba 100 minút, sa zvyčajne jednalo o neuveriteľne autentické obrazy, ničím a nikým neprikrášlené, čo bolo pre mňa obzvlášť náročnou exkurziou do hlavného epicentra tohto diania, pričom cca 30 minút pred koncom, bolo zase podľa mňa - úplne najideálnejších, i keď som opäť nebol ušetrený o maximálny dôraz takéhoto prostredia, v ktorom sa odohrávalo kľúčové vyvrcholenie filmu, o čom v podstate celý čas priamo pojednával. • Zrejme som sa vtedy konečne zbavil týchto všetkých barbarov, lebo v tejto zlomovej sekvencii, ostali už iba dvaja títo barbari, ktorí odišli na TO legendárne m-i-e-s-t-o, odkiaľ už teda niet pre jedného z nich žiadneho návratu. • Divák by sa mal určite vyzbrojiť dostatkom svojej trpezlivosti, ktorej bude potrebovať neúrekom. Už si môžem nakoniec vydýchnuť, že to mám za sebou, ale znova by som sa na to nedal sám od seba nahovoriť, lebo by som musel opäť absolvovať to, čomu sa inak širokým oblúkom vyhýbam, ale nie vždy sa to ale podarí... (11.02.2023)

Baladu o Narajamě by měl zhlédnout každý z těch nadšených obdivovatelů přírodního životního stylu, velmi často městských intelektuálů, kteří sní o životě na venkově, opovrhují technikou a vyspělou civilizací, která jim podle nich brání v splynutí s přirozeným během života, i když v divočině by nepřežili ani pár hodin, manuálně nikdy nepracovali, nehladověli a nepřinášeli žádné oběti. Protože tenhle film je opravdu o lidech, kteří se museli obejít bez moderních technologií, žili uprostřed divoké přírody a v souladu s jejími zákony. Balada o Narajamě nemoralizuje a nepřináší takový ten kýčovitý evropský pohled na domorodce ve stylu májovek nebo romantické či environmentálně laděné literatury. Zachycuje prostě koloběh života, který se točí kolem plození, zajišťování potravy a tepla a posléze kolem umírání. Režisér zachycuje své hrdiny v podstatě jako jeden živočišný druh, který dělá totéž, co okolní živočichové, které natáčí v překrásných obrazech, jak provádí sexuální hry, požírají se navzájem a podléhají v nemilosrdném konkurenčním boji. Např. postoj vesničanů k dětem může být pro současnou evropskou mentalitu nepochopitelný a nepřijatelný, pohodit mrtvé dítě na poli sousedovi se jeví jako vrchol cynismu, ale když si uvědomíme obrovské východoasijské hladomory, průměrný věk dožití a obrovskou dětskou úmrtnost, smrt byla prostě běžnou součástí života, byla často sledována v přímém přenosu a k dětem stejně jako ke stárnoucím příslušníkům rodiny se nahlíželo s věcností, co jsou schopni přinést do společné mísy, jak jsou užiteční pro přežití ostatních. Film má nádhernou kameru, výborný střih a skvělou atmosféru, když prodává to nejhezčí z japonské přírody. Je také hodně ojedinělý, protože mapuje život těch, které kinematografie v drtivé většině pomíjí. Filmy z dávné minulosti se obvykle natáčí o příslušnících společenské elity, proslulých válečnících, státnících nebo případně učencích. Snímek má baladickou formu, delší stopáž v tomhle případě není na škodu, protože tam, kde běžný žánrový snímek potřebuje pár dynamických efektů k přitažení pozornosti diváka, tam jde naopak režisérovi o zachycení odlišného způsobu života, jiného hodnotového žebříčku a jiné formy civilizace. Celkový dojem: 95 %. (27.06.2011)

Nádherně děsivý a krutý film o řešení seniorské otázky v jedné venkovské komunitě. I když některé scény mi přišly trochu na efekt, Imamurovi se podařilo vytvořit neopakovatelný obraz společenstva, které se musí smířit s velmi přísnými pravidly, aby si uchránily své holé životy. I když je mnohdy těžké se s nimi smířit. Cesta na vzdálené vrcholky hory je jen jedno z nutných zel, které se však změnilo v legendu, která vyžaduje pevnou víru. Právě poslední půlhodina, která s minimem slov a s maximální výmluvnosti obrazu ukáže pravou podstatu vztahu obyvatel k tomuto mýtu uhrane svojí mrazivou poezií. A když do toho přijde sníh, člověk rázem s bolestí pochopí blahodárnost tohoto symbolu. A film, který nezná jakékoliv přikrášlování a čisté city dokáže v pár minutách z člověka vydolovat prostýmni prostředky nefalšované dojetí. Nejde o nic jiného než o dotek mistrovského díla, které v člověku dokáže rezonovat po řadu let. (29.09.2010)

Maximálně zemitá, animální a provokativní sonda do života na vesnici odříznuté od civilizace, ve které hlavní postavu nezastupuje lidský hrdina (ačkoli se ústřední dění odvíjí od stařenčina zaopatřování rodiny před cestou do Narajamy), ale příroda se svými neměnnými zákony. Příroda je v Narajamě soudce, zrcadlo, němý i promlouvající pozorovatel, je všudypřítomná a člověk samotný je v jejím područí vykreslen jako trpěný hmyz, bestie. Proto je neustále stavěn do obrazových juxtapozic s přírodním děním, zejména se zvířaty, kterým je svým neukojeným (morálkou nezatíženým) a dravým počínáním podobný. Imamura obecně klade enormní důraz na filigránské vykreslení atmosféry a prostředí (cyklu ročních období, ale i animistické mystiky…) – samozřejmě nejen prostřednictvím estetizovaných obrazů, ale i skrze evokativní zvukovou paletu. Jeho smysl pro detail však nezůstává pouze u přírody. Prostupuje i s přírodou provázané lidské pinožení, které je v Narajamě prezentováno natolik přesvědčivě a naturalisticky, až se blíží bezprostřednosti dokumentu (nástin charakterů, lidové zvyky, rekvizity, „zašlá“ patina), dokumentu poetického i nekompromisně fyzického. Balada o Narajamě je skutečně intenzivní divácký zážitek. Balada o Narajamě je hrůzně krásné mistrovské dílo. (28.07.2009)

Mimoriadne zaujímavý film, ktorý v európskych "civilizovaných" pomeroch pôsobí šokujúco. Lenže v nehostinných končinách Japonska, v neznámej dobe sú všetky aspekty života prirodzené a blízke dianiu v prírode, ktorá tiež nie je krutá, iba racionálna. Aj keď je film dvojhodinový, nenudí. Dokumentaristický prístup bol veľmi vhodne zvolený. Zaobstarávanie prostriedkov na živobytie, milovanie, ktoré je skôr párením, rodenie, tresty pre jedincov, ktorí ohrozujú komunitu a nakoniec aj smrť sú prezentované autenticky a nemali by vyvolávať pohoršenie. Morálka je nadstavbová záležitosť a nikto nemôže zaručiť, ako s ňou zamáva preľudnenie, klimatické zmeny, starnutie populácie a ďalšie nepriaznivé faktory. Veď už dnes apologéti morálky odsúvajú svojich rodičov do starobincov, a to nie pre chudobu, ale pre chamtivosť a preferovanie vlastného pohodlia. A aj keď je to nevhodné prirovnanie, práve títo bez pocitu viny odvezú psíka, ktorého sa už obdarovanému dieťaťu nechce venčiť, do lesa, priviažu ho o strom a nechajú zahynúť od hladu.Takže to nie je len film z odľahlej časti ďalekého Japonska, ale aj film o nás, film, ktorý upozorňuje na dočasnosť našej pohodlnej humanity. (09.05.2018)