Dobrý časy

// Začínám docela ujíždět na filmech téhle nenápadné bratrské dvojce. Jejich umění spočívá v tom natočit film bez děje, ale zato s extrémní dávkou napětí, autentickými postavami, nečekanými zvraty a v tomhle případě i skvělým hudebním podkresem (Uncut Gems byl v tomhle ohledu naopak hell). Už podruhé bych to přirovnal k takové artové hispteřině, která navzdory mým očekáváním zatím pokaždé funguje. Začínám být dost zvědavý na jejich další dílo. 8/10 (10.09.2020)

52. MFF KV -- Pokud můžete chytit Dobrý časy na plátně, tak neváhejte ani vteřinu. Tenhle trip, který vás vtáhne prvním znepokojujícím záběrem a vyplivne s blonďákem na zadní sedačce policejního auta se vymyká běžným žánrovým škatulkám. Záběrování, použítí hudby, obsazování ksichtů z ulice a příběh, který se ubírá naprosto neodhadnutelným směrem dělají z tohoto filmu velkou vstupenku k zajímavé filmové kariéře pro Safdie Brothers. Ostatně do jejich připravovaného projektu Uncut Gems už se montuje i samotný Marty Scorsese. Protože tohle jsou tak trochu Špinavé ulice pro novou generaci. A Pattinson? Je vynikajicí. Za 5 let bude tenhle kluk úplně někde jinde (vycházím i z jeho připravovaných projektů) a nikdo se mu nebude smát kvůli Twilightu, stejně jako dnes nikdo neřeší DiCapriův Titanic. Plátno si dám hned v ozvěnách Varů znovu. (07.07.2017)

Nějak jsem si myslela, že půjde o komedii. No ehm, zasmála jsem se přesně jednou a to ve chvíli, kdy se Robert Pattinson odbarvil na blond, slušelo mu to asi jako mně, když jsem to onehdá riskla s melírem. Dostala jsem pak na chvilku přezdívku zebra. Určitě mě tedy zmátl název Dobrý časy. Je dost zavádějící, páč v tom filmu se nestalo nic dobrýho vůbec nikomu. Ale oukej, zdejší zajímavosti mi tu záhadu objasnily, jde o vězeňský slang odkazující na snížení trestu za dobré chování. Moc jasný mi to teda není, ale teď už je zřejmé, že je problém na straně příjemce. Než si člověk něco pustí, tak si má zjistit aspoň žánr. (31.03.2020)

Dobrý časy by se daly popsat jako zprzněná mise GéTéAčka, odehraná s chybějící klávesou pro pohyb zpět. Metoda pokus omyl se táhne po celou stopáž a na omylech vývoj příběhu stojí. Od chvíle kdy jsou bráškové na place oba dva, dostávám proud informací, který mi tvůrci servírují těžko popsatelným způsobem. Energii kterou ze snímku vnímám jsem měl možnost zakusit jen párkrát. Agresivní narace, detailní záběry a práce se zvukem strašně připomíná holky z jarních prázdnin, mrazivý fíling jakoby mi někdo do krevního oběhu pouštěl čerstvě seřízeným kompresorem, takže můžu okusit chladné letní ráno s pocitem slušně zvládnuté čtyřiadvacetihodinovky. (Springbreakers, Drive, Training day). Rád bych potenciální diváky navnadil tvrzením, že si na své přijdou fandové výše zmíněných snímků ale mnohem přesnější tvrzení bude - tady si přijdou na své především fandové dobrého filmu. (05.02.2018)

Klíčové slovo tohohle zázraku je past. *** Např. proto, že přestože zobrazované scény jsou plné pohybu a barev a blikání a chvění, jízdy a míhání, běhu a rvaček, vzdor očekávání nejsou vůbec nepřehledné.... záběry jsou dlouhé a klidné a nechávají diváka (který na tu vějičku nesedne a snaží se) všechno soustředěně přehlédnout, sledovat nerušeně, vtáhnou ho dovnitř úplně plasticky, poskytují ve skutečnosti tolik času a prostoru, že navozují pocit, jako byste opravdu mohli vstoupit dovnitř a filmem se po libosti procházet.... ano, jako na tripu. Ostatně ta láhev s LSD tam nelétá vzduchem pro nic za nic, a také barevnost scén, kontrasty barev, jejich přelévání a proměnlivé harmonie mezi různými věcmi a postavami a prostředím vzbuzují nutkání tomu přiřazovat vlastní život a smysl a podněcují představy o tom, že všechno na sebe navzájem živě, nervně, synergicky reaguje, všechno o sobě a probíhajícím dění ví. Hudba funguje stejně jako barvy, jako empatický tvor, a výstupy mohou být synestetické. ***** Past i proto, že celý film, byť zobrazuje, jak se z ryzího srdce vytoužený záměr kurevsky zoufale nedaří, není to proto, že je absurdní a že si ho vytyčil nýmand a ztroskotanec, ale protože v tomhle "kurevským" světě tvořeným z překážek v podobě druhých živých lidí lapených v systému krysího závodění prostě záměry ryzího srdce a nesobecké touhy nemají šanci, a tak to nakonec není film o zoufalství, ale o lásce. Film o pasti, do které se láska v tomhle "zkurveným" světě dostává. A nakonec a mimo další je to past i proto, že kdo nezůstal až do posledního slova závěrečného songu v titulkách a neposlechl si ho komplet, přišel o kontrapunkt k zobrazovanému ději a nakonec i o celou pointu. Ale to nevadí, protože i takoví se nakonec dostanou na místo, kde si budou dělat, co budou chtít, a kde si budeme moct klidně i hladit krokodýly. (Lucerna, Malý sál) *~ (28.08.2017)