Kozí roh

Drama z bulharského venkova osmnáctého století. „Klasická“ výstavba filmu o pomstě – v expozici je znásilněna a zabita matka hrdinky, dívka je poté otcem zbavena své ženské identity a společně s ním se vydává na cestu pomsty. Kozí roh (vražedný nástroj a zároveň „navštívenka“ na místě činu) se stává symbolem nového života bezvýhradně spjatého s pomstou. V závěru filmu zřetelně vystupuje milostný motiv, vracející hrdince její ženskost a odvádějící ji od cesty zloby (mezi jasný kontrast otec+dcera versus turečtí vrazi vstupuje pastevec, ztělesnění klidu a míru, který se dostává mezi otce a dceru). Otec však ve svatební den zabijí milence a dcera volí smrt v plamenech. Závěrečná scéna kopíruje scénu z úvodu filmu – otec nese svou dceru a klesá s ní unaven na vrcholu hory. Kruh násilí, které plodí zase jen násilí se uzavírá (15.11.2005)

Baladické příběhy mám rád a tenhle černobílý se mi líbil. V prvním plánu sledujeme hlavní motiv - vinu (zde zločin) a trest. Ve druhém nelehké soužití otce a dcery, která je jím nucena žít jako muž, aby snáze přežila v krutém světě. Třetí plán pak představuje tajnou část života dcery a odpověď na otázku, zda štěstí, které chystají rodiče pro své děti, bude i jejich štěstím, nebo zda nakonec těmi nešťastnými nebudou sami rodiče. Kamerou, vyprávěcími postupy a celkovým laděním vychází snímek ještě z kinematografie 60.let. S vrcholnými díly Vláčila se sice srovnávat nemůže, přesto má své zvláštní kouzlo. Strohé dialogy a vyprávění především obrazem. Trochu mi chyběla přírodní lyrika, jelikož prostředí si o ni přímo říkalo. Postrádal jsem to, jak čeští filmaři (Vláčil, Kachyňa, Vávra, Jasný, Tyc ve Vojtěchovi) dokázali používat přírodu, aby vzniklo vyvážené lyrickoepické dílo. A možná více krve, ale tu bych nakonec odpustil. Konec logický a žádoucí. I po letech dobrý film. (26.05.2014)

Kostýmní, historický film, natočený podle povídky z cyklu Nikolaie Haitova o období tureckého jha v 17. století, je vystavěný na půdorysu baladického charakteru a příběhu o vraždě (a znásilnění) a osobní mstě. V souvisle napjaté, drsné a nepodbízivé atmosféře se krvavý příběh počne odvíjet jednoho dne, v němž turečtí mužové, opanující vesnici, přepadnou statek s bezbrannou matkou, po níž zůstane jen malá dcerka. Tu se zlomený otec rozhodne uchránit před obdobným osudem a v letech zrání ji v lesích vychová v udatného a schopného „muže“ – se schopností zabít (turecké viníky, ale i kozu, jejíž rohy poté využije při boji). Sled bojových akcí se přitom mísí s vývojem dívčina dospívání a procitání: častější slabost a stopy dívčí citlivosti brání v přímém plnění cesty za odplatou, k nelibosti otce. V naturalistickém, hudby prostém pojetí (zní pouze bezeslovná smutná píseň) ústí snímek skrze zamilované odloučení dcery od otce a znovuobjevení vlastní identity k vícenásobné smrtelné tragédii, přičemž závěrečný obraz svou monumentalitou dotváří sysifovskou bezvýchodnost údělu. (03.01.2013)

Bizarní příběh a jeho umělecké ambice dýchají tak trochu vzdálenou atmosférou podobných filmů Františka Vláčila staršího. Ale pozor, nejde o žádnou filmovou mutaci Vláčila. Černobílá vizuální stránka filmu je brilantní, která umně kouzlí drsný kraj, kde se v těch dobách nežilo snadno. Herecké obsazení je také dobré. Žel právě ta pomsta, která rámovala celý film, je v jistých momentech poněkud bez hlubšího rozměru a smrskne se víceméně jen na pár dobře mířených ran. Je třeba poctivě přiznat, že to bylo pro mne trochu zklamáním. Ale budiž, na druhou stranu má dílo nezpochybnitelné filmové kvality, pro které stojí film určitě za to vidět. (03.06.2011)

Bulharská poetická balada o pastýři, který po zavraždění svojí ženy vychovával dceru jako muže. Snaha převychovat dceru v muže, ale nemůže mít úspěch, aneb, jak praví stará pravda, příroda si cestu vždycky najde. Film vsází na minimum dialogů a absenci hudby, což v kominaci s černobílým obrazem dává filmu, což dodává celému snímku po obrazové stránce syrově naturalistické vzezření. Otázkou zůstává, jak mohla dívka nevědět takovou dobu, že není muž. Pokud ale ponechám toto hledisko stranou, je dívčino zjišťování vlastní identity docela zajímavě vykresleno. Měl jsem problém překousnout panovačné chování dívčina otce, přeci jen rodiče vlastním dětem neničí život tak jako on v závěru té svojí. Do jisté míry mi také vadily některé detaily, např. podřezávání kozy X dívka ječela. (17.01.2008)